ECLI:CZ:US:2024:2.US.3003.23.1
sp. zn. II. ÚS 3003/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Kapucín - Realizace staveb, s.r.o., sídlem Blahoslavova 97/10, Třebíč, zastoupené Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou, sídlem Husova 946, Moravské Budějovice, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. září 2021 č. j. 24 C 100/2016-354, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2022 č. j. 68 Co 108/2021, 4/2022-379 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2023 č. j. 33 Cdo 2753/2022-409, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Metrostav a.s., sídlem Kuželužská 2450/4, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její vlastnické právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a zásadu autonomie vůle zakotvenou v čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka podniká ve stavebnictví. V roce 2012 uzavřela smlouvu o dílo s jinou stavební firmou (dále jen jako "žalovaná"), v níž se zavázala v pozici subdodavatele k realizaci dvou etap stavby obchodního centra v Kroměříži. Za první etapu měla obdržet necelých cca 53,5 milionů Kč, za druhou (s termínem dokončení vymezeném v případném dodatku) pak necelých 22 milionů Kč. Po dokončení první etapy informoval zástupce žalované stěžovatelku, že investor zamýšlí druhou etapu zmenšit, a snažil se dohodnout se stěžovatelkou na odpovídajícím snížení ceny. Tato jednání nebyla úspěšná, rozdíl v požadavcích obou stran byl cca 1,5 milionu Kč. V listopadu 2013 proto žalovaná stěžovatelce zaslala dodatek ke smlouvě o dílo, obsahující dvě změny: 1) cena za první etapu byla stanovena na 60 milionů Kč, 2) stěžovatelka se neměla podílet na druhé etapě. Dodatek stěžovatelka podepsala a vrátila žalované, její zástupci jej rovněž podepsali. Následně nicméně žalovaná stěžovatelce odmítla zaplatit rozdíl ve výši 6,5 milionu Kč oproti původní domluvené ceně za první etapu stavby.
3. Stěžovatelka se zaplacení vymezené částky domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 8. Tvrdila, že navýšení ceny za první etapu brala jako oprávněnou kompenzaci za svou neúčast na stavbě druhé etapy. Nalézací soud však její nárok zamítl. Souhlasil s obranou žalované, že částka 60 milionů Kč se do dodatku dostala omylem neopatrným kopírováním ze smlouvy mezi investorem a žalovanou. Nebyl zde žádný důvod pro navýšení ceny první etapy, která již byla dokončena a převzata. Podle nalézacího soudu by nedávalo ekonomický smysl, aby žalovaná nabídla stěžovatelce čtyřnásobnou částku ve srovnání s odlišnou představou obou stran týkající se (snížené) ceny za výstavbu druhé etapy. Navíc smlouva o dílo ani nepočítala s finanční náhradou pro stěžovatelku, pokud by se stavby druhé etapy neúčastnila. Skutkové závěry nalézacího soudu poté převzal plně též odvolací soud a předestřel, že stěžovatelce musel být chybějící úmysl žalované zaplatit jakoukoliv "kompenzaci" znám, neboť o této možnosti obě firmy předtím nekomunikovaly a s ohledem na okolnosti, stěžovatelce podobné očekávání jako podnikatelce ani nikdy v praxi vzniknout nemohlo. Na straně žalované lze dovodit nedostatek vážné vůle změnu ceny první etapy vůbec sjednat. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro nevymezení předpokladů jeho přípustnosti.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Opakuje, že neměla v době uzavření dodatku žádné informace o jiné vůli žalované, než která plynula z dodatku a kompenzace ji přišla spravedlivá. Skutečnou vůli účastníka smlouvy je třeba posuzovat k okamžiku, kdy příslušný projev vůle učinil. Obecné soudy svévolně nerespektovaly ujednání obou stran smlouvy a zásadu pacta sunt servanda, což je zvláště nepřípustné za situace, ve které obsah dodatku navrhla žalovaná. V neposlední řadě se stěžovatelka vymezila proti odmítnutí dovolání - podle jejího názoru řádně definovala právní otázku, zda lze přijmout nové pojetí výkladu právního jednání a následků právního omylu, ke kterému došel nalézací a odvolací soud.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud předně uvádí, že v ústavní stížnosti měla být věnována pozornost hlavně usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání pro nedostatečné vymezení předpokladů jeho přípustnosti. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. K těmto náležitostem patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka je tedy ze zákona povinna uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. V praxi to znamená jasné vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a posouzení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná anebo v čem je třeba ji změnit, případně, že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
9. Stěžovatelka se proti rozhodnutí dovolacího soudu v ústavní stížnosti vymezuje v jednom krátkém odstavci. Jak již bylo výše předestřeno, její námitka v podstatě sestává z tvrzení, že nesouhlasí s výkladem právního jednání nalézacím a odvolacím soudem, které potvrdilo "bizarní situaci" v daném případě. Tato "argumentace" nicméně nijak nevysvětluje, v čem konkrétně měl být předpoklad přípustnosti dovolání naplněn (srov. možné varianty předestřené v předchozím bodu usnesení) a proč k němu Nejvyšší soud protiústavně nepřihlédl. Naopak daná pasáž ústavní stížnosti spíše potvrzuje závěr dovolacího soudu, že stěžovatelka ve skutečnosti v dovolání pouze pokračovala v polemice s hodnocením důkazů nalézacím i odvolacím soudem. Ačkoliv Ústavní soud nezpochybňuje, že právě na hodnocení skutkových okolností věci výsledek sporu závisel (srov. rekapitulace řízení shora), způsob hodnocení důkazů nižšími stupni soudů k přípustným dovolacím důvodům nepatří (viz judikatura citovaná v napadeném usnesení Nejvyššího soudu). Danou část ústavní stížnosti proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
10. Pokud pak jde o napadené rozsudky nalézacího a odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti nim jako nepřípustnou.
11. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí efektivní vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Jak již bylo vysvětleno, pokud stěžovatelka podala dovolání trpící vadami, nejednalo se o řádně uplatněný opravný prostředek, jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje zejména na shora citované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, podle něhož, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že podaná ústavní stížnost byla v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části, směřující proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze, byla odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu