ECLI:CZ:US:2024:2.US.3008.23.1
sp. zn. II. ÚS 3008/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Přemysla Marka, zastoupeného Mgr. Janem Varhaníkem, LL.M., advokátem se sídlem Škrábkových 896/1, Praha 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. září 2023 č. j. 19 C 557/2021-151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 13. listopadu 2023 stěžovatel brojí proti shora uvedenému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obecný soud"), neboť má za to, že jím z důvodu svévolného nepřiznání všech stěžovatelem uplatněných nákladů řízení došlo k zásahu do vícero jemu ústavně zaručených základních práv a svobod.
2. Jak plyne z obsahu stížnosti a přiložené kopie napadeného rozsudku obecného soudu, stěžovatel se v postavení žalobce domáhal rozhodnutí, jímž by byla společnosti BAŤA, akciová společnost, IČO: 442 68 050 (dále jen "vedlejší účastnice") v postavení žalované uložena povinnost zaplatit částku 2 399 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení kupní ceny po odstoupení od kupní smlouvy (jejímž předmětem byla vadná pánská obuv, kterou stěžovatel u vedlejší účastnice marně reklamoval). Vedlejší účastnice během řízení závazek uznala v plné výši, neboť pokračování ve sporu nepovažovala za hospodářsky smysluplné. Obecný soud proto o žalobě rozhodl napadeným rozsudkem, který je rozsudkem pro uznání dle §153a odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení přitom obecný soud rozhodl podle §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že je z důvodu úspěchu přiznal stěžovateli. Tyto však určil toliko v částce 9 250 Kč, ačkoli je právní zástupce stěžovatele vyčíslil a uplatnil ve výši 18 952 Kč. Přestože napadený rozsudek dle údajů obecného soudu nabyl právní moci dne 30. září 2023, stěžovatel podal dne 2. listopadu 2023 proti jeho nákladovému výroku odvolání. Své odvolání spojil s žádostí o prominutí zmeškání lhůty k odvolání ve smyslu §204 odst. 3 o. s. ř., přičemž vyslovil názor, že napadený rozsudek neobsahuje ve vztahu k nákladovému výroku řádné poučení o odvolání. Tuto žádost obecný soud zamítl usnesením ze dne 7. listopadu 2023 č. j. 19 C 557/2021-159, neboť dospěl k závěru, že poučení o právu se proti napadenému rozsudku odvolat zákonné náležitosti celkově splňovalo. O dalším procesním postupu stěžovatele či obecného soudu z ústavní stížnosti neplyne nic.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel Ústavní soud - mimo jiné - informuje o tom, že ústavní stížnost nyní podává také z procesní opatrnosti, aby mu v případě eventuálního neúspěchu při řešení otázky včasnosti podání odvolání proti napadenému rozsudku nemohlo být kladeno k tíži promeškání zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti.
4. Ústavní soud vždy před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je procesním prostředkem k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3 a 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
6. S ohledem na probíhající řízení o odvolání proti napadenému rozsudku (přičemž i proti samotnému usnesení o zamítnutí zmeškání lhůty k odvolání je přípustné odvolání k Městskému soudu v Praze, o čemž byl stěžovatel obecným soudem řádně poučen), pak je tedy ústavní stížnost stěžovatele nepřípustná pro nevyčerpání zákonných opravných prostředků (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V této fázi není na Ústavním soudu, aby se danou věcí meritorně zabýval, neboť by tím v rozporu se zákonem a nesystémově zasahoval do činnosti obecných soudů, a to bez ohledu na případné názory obecných soudů ohledně přípustnosti stěžovatelem podaných opravných prostředků. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, a to ještě mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá. O výjimky stanovené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které zakládají oprávnění Ústavního soudu k odklonu od běžného procesního postupu a prolomení zásady subsidiarity, v projednávané věci zjevně nejde, jelikož otázka správnosti vyčíslení nákladů řízení v bagatelním sporu téměř z definice nevykazuje potřebný význam a přesah vlastní zájmové sféry stěžovatele [podrobně k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. září 2018 sp. zn. II. ÚS 2183/18 (U 10/90 SbNU 625)].
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele odmítl soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Tato skutečnost nijak neomezuje stěžovatele v budoucím přístupu k Ústavnímu soudu, neboť, nebyl-li by srozuměn s výsledkem řízení o svém odvolání proti napadenému rozsudku, bude mít po jeho skončení a po využití dalších opravných prostředků, které mu právní řád k ochraně práv nabízí, a to včetně opravných prostředků mimořádných, možnost podat ústavní stížnost novou. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud z důvodu procesní ekonomie stěžovatele zvláště nevyzýval k odstranění formální vady plné moci přiložené k ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj