ECLI:CZ:US:2024:2.US.3069.23.1
sp. zn. II. ÚS 3069/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Cikánka, zastoupeného JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou, sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 7 Ads 303/2022-29, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2022, č. j. 13 Ad 15/2020-29, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodění:
1. Stěžovatel podal dne 28. 11. 2019 žádost (č. j. 21085/2019/AAI) o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi, příspěvku na živobytí, a to od 1. 8. 2019. Usnesením ze dne 30. 12. 2019, č. j. 22002/2019/AAI, rozhodl Úřad práce - městská pobočka pro hlavní město Prahu jako správní orgán prvního stupně dle §66 správního řádu o zastavení řízení. Správní orgán totiž shledal, že stěžovatel je již posuzován v řízení o jiné žádosti o příspěvek na živobytí, a to ze dne 30. 10. 2019, č. j. 18681/2019/AAI. Na jejím základě mu již byl přiznán příspěvek na živobytí ve výši 1 671 Kč s platností od října 2019 a v téže výši byl vyplacen i za měsíc listopad 2019. Jelikož dle správního řádu lze přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost z téhož důvodu téže osobě pouze jednou, a v případě stěžovatele se jednalo o duplicitní podání, bylo nutné později iniciované řízení o přiznání dávky zastavit. Odvolání stěžovatele Ministerstvo práce a sociálních věcí zamítlo s obdobným odůvodněním rozhodnutím ze dne 30. 3. 2020, č. j. MPSV-2020/65781-911.
2. Stěžovatel se proti rozhodnutí ministerstva bránil správní žalobou u Městského soudu v Praze, který ji však nyní napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud reagoval na námitku stěžovatele, že žádal o přiznání dávky za měsíc srpen. Uvedl, že zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi neumožňuje přiznání dávky zpětně. Na dávku vzniká nárok splněním podmínek stanovených zákonem o pomoci v hmotné nouzi, avšak dávka náleží osobě nejdříve od prvního dne kalendářního měsíce, v němž bylo zahájeno řízení o přiznání dávky, pokud v něm osoba zároveň splnila všechny podmínky pro přiznání nároku na dávku, anebo později od prvního dne kalendářního měsíce, kdy uvedené podmínky splnila. Nelze ji tedy přiznat dříve, než za měsíc, ve kterém byla podána žádost.
3. Kasační stížnost stěžovatele odmítl rovněž napadeným usnesením Nejvyšší správní soud (dále rovněž "kasační soud") pro nepřijatelnost. Kasační soud totiž dospěl k závěru, že věc stěžovatele svým významem nepřesahuje jeho vlastní zájmy a kasační stížnost je proto nepřijatelná. Současně stěžovateli, v návaznosti na jeho argumentaci o absenci správního rozhodnutí o dávce za měsíc srpen 2019, vysvětlil, že v daném řízení nelze posuzovat nečinnost správních orgánů ani zákonnost správních rozhodnutí v jiných (dříve zahájených) správních řízeních.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soudy nevypořádaly jeho hlavní námitku, a sice, že mu Úřad práce v září 2019 zabránil podat další opakující se žádost o přiznání dávky do té doby, než bude rozhodnuto o jeho předchozí žádosti, o které bylo nakonec rozhodnuto až v listopadu. To byl totiž důvod, proč podal žádost o dávku hmotné nouze za měsíc srpen až v listopadu. Úřad práce tak nerozhodl o dávce hmotné nouze včas; tím jednak nedodržel lhůtu k vydání rozhodnutí, a současně tím znemožnil stěžovateli požádat o dávku na další měsíc. Stěžovatel namítá, že městský soud i Nejvyšší správní soud odhlédly od sociální situace stěžovatele, která je jim známa z úřední činnosti, a své závěry opírají pouze o datum žádosti o dávku. Jejich postup lze považovat za formálně správný, avšak soudy měly posoudit, zda nedošlo k hrubému zkreslení právní úpravy, včetně základních zásad správního řízení, které činí napadená rozhodnutí nezákonnými. Proto stěžovatel tvrdí, že městský soud a Nejvyšší správní soud porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.
7. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud současně již mnohokrát judikoval, že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zjevné svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně jde-li o otázky zásadního významu (typicky byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, byl by zájem na respektování judikatury Ústavního soudu nebo by vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů). Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti netvrdí.
9. Ústavní soud proto konstatuje, že Nejvyšší správní soud i městský soud v nyní posuzovaném případě dostály požadavkům uvedeným výše. Nejvyšší správní soud totiž logicky a velmi podrobně odůvodnil, proč je kasační stížnost stěžovatele nepřijatelná, a to včetně výkladu podústavní právní úpravy, zejména ve vztahu k nemožnosti přiznat příspěvek na živobytí za měsíce předcházející podání žádosti. Ústavní soud přitom nemá k jeho závěrům ústavněprávních výhrad, neboť rovněž považuje počátek měsíce, ve kterém bylo zahájeno řízení, resp. byla podána žádost o dávku, za nepřekročitelnou časovou hranicí, od které lze příspěvek teprve přiznat. Odůvodnění Nejvyššího správního soudu proto považuje Ústavní soud za racionální, dostačující a přesvědčivé a nevybočující z nároků, kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
10. Ústavní soud pouze na okraj reaguje na námitku stěžovatele, že podal žádost o dávku za měsíc srpen/září až v listopadu proto, že dříve (včasně) podané žádosti byly správním orgánem vyhodnoceny jako předčasné a nebylo mu proto umožněno žádosti dříve podat. Ačkoliv stěžovatel brojí proti nevypořádání této námitky správními soudy, neuvádí k ní další podrobnosti. Pouze podle napadeného rozhodnutí městského soudu stěžovatel v žalobě uvedl, že žádost o dávku podal již v červnu 2019, avšak správní orgán o ní rozhodl až v říjnu 2019.
11. Bylo-li tomu tak skutečně, pak je nutné nejprve upozornit, že takové správní řízení nebylo předmětem přezkumu správními soudy a tedy ani tohoto řízení o ústavní stížnosti. Nicméně pro objasnění věci lze uvést, že rozhodl-li by správní orgán o žádosti stěžovatele podané v červnu až v září 2019, tak přestože stěžovatel nepodal paralelní žádosti o tutéž dávku (příspěvek na živobytí) za měsíce srpen a září, neznamená to bez dalšího, že by mu bylo znemožněno na příspěvek za tyto měsíce dosáhnout. Jak totiž uvedly již správní soudy (srov. §38 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi), dávka náleží (a může být vyplacena) osobě až od prvního dne kalendářního měsíce, v němž podala žádost o přiznání dávky, pokud ovšem zároveň v tomto měsíci osoba splnila všechny podmínky pro přiznání nároku na dávku. Dávku tedy nelze přiznat dříve než v měsíci, ve kterém byla u správního orgánu podána žádost o dávku.
12. Pro přiznání opakující se dávky tedy není nutné podávat opakované žádosti, není-li o dříve podané žádosti ještě rozhodnuto; podstatné je, aby pro přiznání nároku na dávku byly splněny všechny stanovené podmínky. Nesouhlasil-li proto stěžovatel s nepřiznáním dávky za srpen a září, měl brojit proti oznámení o přiznání dávky z října 2019, ve kterém se musel správní orgán vypořádat i se skutečností, že dávka nebyla přiznána od doby podání žádosti. Jak již bylo ale zmíněno výše, to je věcí jiného správního řízení.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo. Předložené námitky jsou totiž ve skutečnosti pouze polemikou s právními závěry Nejvyššího správního soudu a městského soudu, které jsou však výsledkem výkladu a aplikace podústavního práva, jimiž se Ústavní soud může zabývat pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí svévolí a interpretační libovůlí.
14. Nic takového přitom v posuzované věci dovodit nelze; Nejvyšší správní soud i městský soud totiž aplikovaly adekvátní zákonnou úpravu a vyložily ji způsobem, proti kterému nemá Ústavní soud výhrad.
15. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodl-li Nejvyšší správní soud či městský soud jinak, než stěžovatel očekával, nejde o porušení jeho základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá a ani zakládat nemůže důvodnost ústavní stížnosti.
16. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh a proto ji usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu