ECLI:CZ:US:2024:2.US.3070.23.1
sp. zn. II. ÚS 3070/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele T. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. Alenou Tibitanzlovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Na strži 61a, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2023 č. j. 8 Tdo 150/2023-5871, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2022 sp. zn. 8 To 42/2022, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 18. března 2022 sp. zn. 63 T 6/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. j) tr. zákoníku, a pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný J. N. byl uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, oba obvinění se tohoto zločinu dopustili ve spolupachatelství.
3. Trestné činy spáchali podle zjištění nalézacího soudu stručně řečeno tím, že v úmyslu obohatit se na úkor poškozené paní D. se v roce 2019 dohodli s poškozeným panem H., že od něj prostřednictvím společnosti X koupí jinou obchodní korporaci. To jim následně umožnilo dostat se ke smlouvě mezi poškozenou a zmíněnou jinou obchodní korporací, nazvanou jako "kupní smlouva práva na užívání nemovitostí". Z této smlouvy vyňali poslední list s podpisy poškozené a vytvořili novou (padělanou) kupní smlouvu o prodeji rozsáhlých nemovitostí v památkové zóně v Praze, a to za částku 2 500 000 Kč. Ve snaze zabránit prozrazení tohoto podvodu měl poté stěžovatel usmrtit paní D. i pana H. a těla skrýt vhozením do vodní nádrže. Vylákal nejprve oba na schůzku a v předem pronajatém rekreačním objektu je napadl. Poškozený zemřel již na základě úderu do lebky, z pitvy ostatků poškozené vyplynulo, že zemřela až utopením (tedy vhozena do nádrže byla v době, kdy ještě byla naživu). Stěžovatel pak vozidlo poškozeného odstavil a společně se spoluobviněným je později převezli do zahraničí. Spoluobviněný pak konal další kroky k převodu vlastnického práva k nemovitostem. Převodem, kterému nakonec zabránila policie, by způsobili majetkovou škodu v celkové výši 23 844 230 Kč.
4. Stěžovatel byl krajským soudem odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let. Soud mu uložil i trest propadnutí věci - zajištěných peněžních prostředků ve výši 1 500 000 Kč. Krajský soud také rozhodl o povinnostech obviněných k náhradě způsobené škody a nemajetkové újmy.
5. Vrchní soud v Praze poté (ve vztahu ke stěžovateli) napadeným rozsudkem korigoval výši náhrady majetkové škody a nemajetkové újmy. Částečně zrušil rozsudek v těchto výrocích a znovu rozhodl tak, že uložil stěžovateli povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozeným L. H. ve výši 500.000 Kč, R. H. ve výši 100.000 Kč a L. H. ve výši 100.000 Kč, a povinnost nahradit majetkovou škodu poškozeným R. H. ve výši 16.895 Kč a L. H. ve výši 16.894,50 Kč. (Rovněž odkázal poškozené s nároky uplatněnými proti obviněnému J. N. na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř.).
6. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. V řízení nedošlo k porušení práva nutné obhajoby. Jestliže obhájce obviněného nebyl vyrozuměn o místu a době provádění vyšetřovacích úkonů v průběhu přípravného řízení, jejichž provedení bylo možno odložit, a kterých se proto neúčastnil, přestože o vyrozumění o jejich konání žádal, nejde o porušení práva na spravedlivý trestní proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, za předpokladu, že obhájce měl reálnou možnost zúčastnit se jejich provádění v dalších stadiích trestního řízení nebo souhlasil s jejich provedením přečtením a nevznesl přitom námitku porušení §165 odst. 2 (a §2 odst. 13) tr. ř. vyšetřovatelem. Právo na spravedlivý proces by utrpělo teprve tehdy, jestliže by soud reálnou možnost opakovat původní vyšetřovací úkon vyloučil (např. by neprovedl výslech svědka, jehož se obhájce v přípravném řízení neúčastnil) nebo by na vznesenou námitku obhájce nereagoval. Ačkoliv tedy došlo k porušení povinností ze strany orgánů činných v trestním řízení plynoucích z §165 odst. 2, 3 tr. ř., tyto vady ještě nesvědčí o tom, že došlo k porušení práva obviněných na obhajobu. Soudy provedly rozsáhlé a z velké části i podrobné dokazování. Nejvyšší soud považoval postup nižších soudů při hodnocení důkazů a vytváření skutkových zjištění za zcela správný. Výhrady neodrážejí faktický stav celého dokazování a popírají skutečnosti plynoucí ze vzájemně propojených důkazů. Soudy prokázaly, že stěžovatel jednal po předchozím uvážení, v úmyslu zbavit se poškozených a nabýt nemovitosti.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
7. Ve své ústavní stížnosti má stěžovatel za to, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny.
8. S ohledem na to, že ústavní stížnost má desítky stran a deklaruje, že se jedná o již dříve uplatněné (nevyslyšené) námitky, Ústavní soud pouze ve stručnosti shrnuje zásadní body.
9. Stěžovatel zjednodušeně řečeno namítá, že proti němu neexistují jakékoliv usvědčující důkazy, o vině bylo rozhodnuto na základě důkazů nepřímých a nadto podle stěžovatele nepoužitelných. Nebylo nikdy prokázáno, co se skutečně stalo. Existuje pravděpodobnost, že v případu usmrcení figurovaly další dosud nezjištěné osoby. Soudy z některých důkazů vytrhly určité skutečnosti z kontextu, aby na straně druhé nahodile vybraly některé aspekty, které mylně vzbuzují dojem, že do sebe logicky zapadají. Z provedených důkazů nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že je stěžovatel v tomto případě pachatelem. Prokázáno bylo stěžovateli pouze to, že se zajímal o nemovitosti poškozených, že došlo k úmrtí dvou osob, s nimiž se stěžovatel setkal a že s dalším odsouzeným odvezli vozidlo Československé církve husitské do zahraničí. Ve zbytku má dojít k uplatnění zásady in dubio pro reo. Stěžovatel u hlavního líčení setrval na verzi skutkového děje o plánovaném předání provize poškozeným v souvislosti s koupí nemovitosti. Poškození se ale pohádali, stěžovatel pak s penězi odjel domů. Poté se rozpomenul, že si v rekreačním zařízení zapomněl osobní věci (peněženku, telefon), proto se sem vrátil. Při příjezdu do objektu se mu něco nezdálo a poznal, že zde někdo popojíždí autem. Zahlédl podezřelou osobu, která však utekla, byly na něj pokřikovány výhružky. Proto z místa co nejrychleji odjel. Další den ráno zjistil, že je chalupa v pořádku a nepoškozená, a předal ji v klidu majitelům (svým známým). Se spoluobviněným se poté dohodl na tom, že vozidlo poškozeného odvezou do zahraničí, když si je do té doby neodvezl - aby poškozený nebyl spojován s následným vyšetřováním podezřelých okolností kolem chaty. Na schůzce v rekreačním zařízení měl stěžovatel předat pouze část provize. Je nelogické, aby si stěžovatel ke schůzce rezervoval chalupu ve vlastnictví právě svých známých, navíc na celé tři dny. Stěžovatel poukázal i na další "nelogičnosti" v soudy předestřeném skutkovém ději. Otázka motivace stěžovatele zůstala (i po závěrech znaleckého posudku) nezodpovězena.
10. Stěžovatel jednal s poškozenou o legální koupi nemovitostí, které nebyly natolik lukrativní, aby kvůli nim páchal trestnou činnost. Se svým IQ 127 stěžovatel uvažuje logicky a poškození by pro něj byli do budoucna důležití i pro případné soudní spory o nemovitosti. Tomu, že by měl poškozené usmrtit stěžovatel, přitom odporuje také znalecký posudek z oboru soudní psychologie a psychiatrie vypracovaný k jeho osobě. Stěžovatele nevykreslují jako rizikového člověka a soudy k jejich obsahu měly přihlédnout.
11. Orgány činné v trestním řízení také nedostatečně pracovaly s tou verzí skutkového děje, že poškozená mohla být usmrcena poškozeným, který na tom nebyl finančně dobře, k poškozené se choval nehezky a do budoucna (podle výpovědi svědků) doufal v darování nemovitostí. Stěžovatel oproti tomu měl pouze zájem o investování. Z výpovědi svědků lze dovodit maximálně zájem stěžovatele o nemovitosti poškozených. Podle stěžovatele poškozený mohl o nemovitosti usilovat a sdělit plán předání provize nějaké třetí zainteresované osobě.
12. Stěžovatel dále zpochybňuje řadu důkazů. Mezi nimi i údaje o telekomunikačním provozu jeho mobilního telefonu, z nichž není jasné, kde se stěžovatel nacházel. Spolehlivě se neshodli ani znalci. Obecné soudy jsou přitom povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Orgány činné v trestním řízení měly zkoumat i připojení k síti wi-fi a dalším mobilním aplikacím. Stěžovatel poukázal na řadu kamerových záznamů, které nebyly (a měly být) zajištěny. Přestože je na příjezdu do města L. cedule s nápisem: Provoz je monitorován kamerovým systémem, policie kamerové záznamy nikdy nezajistila, přičemž kamerový systém je spravován městskou policií, ani kamerové záznamy či fotografie z průjezdové kamery v obci B. nejsou k dispozici, ačkoli kamera byla po celou dobu v provozu. Také výslechy osob byly provedeny značně nahodile. Ve věci bylo prokázáno, že platební karta poškozeného byla po jeho smrti použita k platbě jízdenky v tramvaji v Praze. Soudy dospěly k závěru o tom, že tuto měl použít stěžovatel tak, aby navodil zdání, že je poškozený naživu. Takové upozornění na osobu stěžovatele by ale nedávalo smysl. Navíc platební karta samozřejmě nemusela být užita výlučně, jen a pouze pachatelem trestné činnosti. Není jasné, kde měl stěžovatel zajistit další předměty, které se u těla našly (řetězy, karabiny apod.). Na místě chalupy byly nalezeny také trasologické stopy, které nepatřily stěžovateli, poškozeným ani majitelům rekreačního zařízení. Je zjevné, že zde byla další osoba. Ani tímto poznatkem se ovšem orgány činné v trestním řízení nijak hlouběji nezabývaly. Oproti tomu zde nebyly nalezeny krevní stopy, nikdy se nenašla vražedná zbraň. Stěžovatel by také nemohl těla vhodit do nádrže. Soud prvního stupně ve svém rozsudku uzavřel, že stěžovatel při své váze, fyzické konstituci a stavu zvládl přehodit těla o váze 86 kg a 103 kg přes zábradlí do vodní nádrže. Tomu odporuje i technický experiment ze dne 5. 3. 2021, z něhož dle stěžovatele plyne, že se těla musely zbavit alespoň dvě osoby. Nejvyšší soud se neměl spokojit s tvrzeními nižších soudů a měl jeho argumentaci vypořádat.
13. Výjimečný trest vyžaduje nejvyšší míru jistoty o vině. V případu zůstala spousta okolností neobjasněných, včetně motivace stěžovatele. Stěžovatel také polemizuje s tím, zda je usmrcení dvou osob "jinou skutečností", ke které se vztahuje Nejvyšším soudem aplikované ustanovení §17 písm. b) trestního zákoníku. Podle názoru stěžovatele by mělo jít správně o "těžší následek" ke kterému se váže ustanovení §17 písm. a) trestního zákoníku.
14. Došlo také k porušení práv obhajoby, jde-li o její (ne)vyrozumívání o vyšetřovacích úkonech ve dnech 23. 10. 2019 a 24. 10. 2019 (vylovení a ohledání těl poškozených) a 31. 10. 2019 (vylovení a ohledání zátěží připevněných k tělům). V návaznosti na námitku porušení práva na obhajobu, vylovení zátěží, které nebyly vyloveny spolu s těly, ale až později, vnáší do věci další pochybnosti. Orgány činné v trestním řízení byly také místně nepříslušné.
III. Posouzení Ústavním soudem
15. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž obecné soudy vydaly napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
16. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
18. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], ani důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry.
19. Podobný exces Ústavní soud v této věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
20. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí převážně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. Jak bylo uvedeno výše, řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
21. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje především na rozsáhlé odůvodnění rozsudků krajského soudu a vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. V této souvislosti Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Obecné soudy nepochybily, když nevyžadovaly provedení dalších důkazů, jak se stěžovatel dovolává. Odůvodnění napadených rozhodnutí tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud neshledal důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
22. Tvrzení stěžovatele o dalších přítomných osobách v den vraždy, o své motivaci se v rekreačním zařízení pohybovat pouze za účelem schůzky a vyzvednutí zapomenutých věcí nebo o odvozu odstaveného auta, jsou oproti tomu zcela bez rozumného podkladu. Pouhá skutečnost, že neexistuje přímý důkaz, ještě nesvědčí o nevině stěžovatele. V projednávaném případě totiž existuje ucelený řetězec nepřímých důkazů, přičemž nahodilými námitkami stěžovatele, s nimiž se obecné soudy nadto již vypořádaly, jej není možné zpochybnit. Ústavní soud se po seznámení s napadenými rozhodnutími ztotožnil s posouzením krajského soudu a vrchního soudu. Ani podle Ústavního soudu nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že vražda by představovala z jeho strany zcela nesmyslný či nelogický krok, a tedy útok bez jakékoliv motivace. Bylo prokázáno, že stěžovatel se chtěl poškozených zbavit, s cílem nabýt značný majetek v nemovitostech (v celkové hodnotě v řádech desítek milionů korun). Krajský soud a vrchní soud logicky, přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině.
23. Přisvědčit nelze námitce stěžovatele, že rozhodující soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Zmíněné pravidlo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
24. K rozsahu vypořádání se s alternativními verzemi skutkové reality ze strany stěžovatele Ústavní soud podotýká, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) nelze vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).
25. Zvláště se Ústavní soud vyjadřuje k námitce porušení práva na nutnou obhajobu a námitce místní nepříslušnosti. V průběhu přípravného řízení bylo několik měsíců prováděno šetření za účelem zjištění pobytu poškozených, a nebylo najisto postavené, že jsou mrtví. Za užití speciálního zařízení se prozkoumávala vodní nádrž, kde se těla nakonec nacházela. Obhajoba sice nebyla u tohoto neopakovatelného úkonu přítomna, ale mohla se s protokolem o ohledání místa činu, který byl o průběhu tohoto úkonu orgány činnými v trestním řízení pořízen, seznámit. Také z napadených rozhodnutí plyne, že důkazy vzešlé z ohledání byly provedeny u hlavního líčení, stěžovatel mohl na tyto důkazy reagovat, seznámil se s fotografiemi i videozáznamem, taktéž mohl případně požádat o výslech či doplnění od osob, které na místě předmětného ohledání byly přítomny. Ústavní soud považuje v tomto smyslu za podstatné, že ke studiu spisu obhajobou došlo již ve dnech 4. a 6. 5. 2020. Stěžovatel tak měl právo na obhajobu obviněný vůči tomuto úkon v dalších fázích trestního řízení [srov. nález sp. zn. II. ÚS 243/2000 ze dne 4. 10. 2000 (N 142/20 SbNU 25) nebo rozhodnutí č. 23/2007-II. Sb.].
26. K místní příslušnosti Ústavní soud podotýká, že v obecné rovině řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje. Jestliže se nedají tato místa zjistit nebo jsou mimo území České republiky, koná řízení soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo (uvedené tři možnosti určení vychází z §18 tr. ř.). U distančního deliktu je místem spáchání jak místo, kde došlo k jednání pachatele, tak i místo, kde došlo k následku. V případě příslušnosti několika soudů koná řízení ten soud, u něhož podal státní zástupce obžalobu nebo jemuž byla věc postoupena nepříslušným soudem (podle §22 tr. ř.). Místní příslušnost soudu je přitom založena pro celé přípravné řízení v souladu s §26 odst. 2 tr. ř., a to i tehdy, jsou-li později zjištěny skutečnosti, na jejichž základě by místně příslušným byl jiný soud. Jak bylo naznačeno výše, v době provádění úkonů přípravného řízení bylo objasňování rozhodných skutečností teprve na samém počátku a místní příslušnost byla určena na základě všech doposud známých skutečností. Obecné soudy se v tomto smyslu s námitkou místní (ne)příslušnosti náležitým způsobem vypořádaly, a Ústavní soud neshledal ani v tomto ohledu žádné pochybení.
27. Ani v postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení. Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a po přezkoumání věci shledal, že úmysl stěžovatele poškozené usmrtit byl ze strany soudů dovozen správně. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého z dovolacích důvodů.
28. V souladu s požadavky ústavního pořádku a judikatury Ústavního soudu obecné soudy postupovaly také při uložení výjimečného trestu odnětí svobody.
29. Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky stěžovatele, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu