ECLI:CZ:US:2024:2.US.3105.23.1
sp. zn. II. ÚS 3105/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Krále, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Calabou, advokátem, sídlem Havlíčkova 2788/135, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. září 2023 č. j. 8 As 65/2022-30 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2022 č. j. 22 A 9/2021-35, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje, sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že Komise k projednávání přestupků města B. (dále jen "komise") rozhodnutím ze dne 22. 10. 2020 č. j. OOZ 252/2019-38 shledala stěžovatele vinným ze spáchání přestupku podle §7 odst. 1 písm. c) bod 4. zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o některých přestupcích"), kterého se dopustil dne 23. 11. 2019 v době okolo 15:45 hodin v B. na ulici X na neoplocených pozemcích ve vzdálenosti cca 6 metrů před domem č. p. X tím, že úmyslně fyzicky napadl P. H. tak, že ho nejméně 1x udeřil pěstí do pravého spánku. Komise za přestupek stěžovateli uložila pokutu ve výši 10 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský úřad Zlínského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 11. 1. 2021 č. j. KUZL 75612/2020 tak, že jej zamítl a potvrdil rozhodnutí komise.
4. O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí krajského úřadu rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Krajský soud dovodil, že agresivní jednání stěžovatele, byť učiněné v afektu, není možné akceptovat. Iniciativa ohledně fyzického kontaktu byla přitom na straně stěžovatele. Z ničeho nevyplývá, že by měl P. H. jakýkoliv zájem na fyzickém konfliktu se stěžovatelem. Provokace ze strany P. H. proto nemůže vést ke zproštění odpovědnosti stěžovatele za přestupek (kam fakticky směřuje žalobní i odvolací argumentace). Krajský soud taktéž nemá za to, že by touto okolností byla oslabena materiální stránka deliktu do té míry, že už by nešlo o přestupek, tj. že by fyzický útok v návaznosti na pořizování záznamu a slovní provokaci nebyl společensky nebezpečný.
5. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením, že ji odmítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o vrácení zaplaceného soudního poplatku (výrok III). Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatel v kasační stížnosti nově tvrdí, že se pan H. nacházel na jeho pozemku, v čemž měla spočívat provokace či útok na stěžovatele. Tuto skutkovou okolnost nicméně stěžovatel dříve v řízení před krajským soudem netvrdil (neuplatnil), přestože ji tvrdit mohl. Nejvyšší správní soud k ní proto nemohl přihlížet. Podstatou kasační argumentace stěžovatele je tvrzení, že měl jednat v nutné obraně, přičemž správní orgány ani krajský soud v tomto směru nezohlednily veškeré okolnosti dané věci. Takto však stěžovatel v žalobě neargumentoval. V částech II. až IV. žaloby stěžovatel argumentoval, že pan H. nemohl jednat v nutné obraně. Jeho žalobní argumentace týkající se nutné obrany byla ve své podstatě opačná než v kasační stížnosti. V částech V. až VII. pak stěžovatel vysvětloval napjaté sousedské vztahy a tvrdil, že ho pan H. vyprovokoval. Nikde ale (ani nepřímo) neargumentoval tím, že by on sám jednal v nutné obraně. Potenciální nutnou obranu stěžovatele do řízení vnesl až krajský soud. Stěžovatel byl navíc již v řízení před krajským soudem zastoupen advokátem a nutnou obranou argumentoval - byť v tom smyslu, že v nutné obraně nejednal pan H. Byl si tedy vědom, že tímto směrem argumentovat lze, a mohl tak namítat, že v nutné obraně jednal právě on. Pouze tuto procesní strategii nezvolil. Neuplatní se tedy ani výjimka z pravidla o nepřípustnosti nových námitek a argumentace stěžovatele nutnou obranou je tak nepřípustná. Co se týče argumentace skutečnostmi, k nímž mělo dojít v delším časovém odstupu po spáchání přestupku (dopady na stěžovatele a jednání pana H. poté, co se stěžovatel odstěhoval), tak tato argumentace se zcela míjí s rozhodovacími důvody krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel zejména namítá, že uvedl-li v kasační stížnosti, že se skutek stal na jeho pozemku, pak tato informace nemohla být pro řízení informací novou, neboť ji stěžovatel uvedl již k seznámení se k podkladům pro vydání rozhodnutí, a tato informace vyplývá i z podané žaloby. Otázka, zda se jedná o nutnou obranu či nikoli je otázka právní, se kterou se podle stěžovatele měl vypořádat krajský soud sám, nota bene, když i tento jeho argument musí být součástí spisu, neboť jej stěžovatel uváděl od samého počátku. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí napadal stěžovatel z toho důvodu, že se s touto otázkou nikdo nevypořádal, a to i přesto, že tento argument uvedl ještě před samotným prvním rozhodnutím ve věci. Stěžovatel tedy má za to, že bylo narušeno jeho právo na soudní ochranu, neboť podle jeho názoru se soudy s jeho argumenty nezabývaly a věc nesprávně posoudily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Považoval-li Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele za nepřípustnou, nelze na jeho postupu a jeho výsledku shledat nic neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu. Právní závěry Nejvyššího správního soudu (viz body 11 až 14 napadeného usnesení) nutno shledat za ústavně souladné, neboť své závěry (shrnuté sub 5 tohoto usnesení) důkladně a přesvědčivě odůvodnil.
13. Úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti není přezkum hodnocení důkazů či vytváření skutkového stavu. Tato kompetence je svěřena správním soudům. Kompetence Ústavního soudu spočívá v posouzení, zda při takové činnosti postupovaly orgány veřejné moci v mezích stanovených ústavním pořádkem. Jeho zásah je přípustný pouze v případě, kdy dochází k extrémnímu vychýlení z předpokladů racionality, logiky a věcnosti. K tomu v tomto případě nedošlo. Právní hodnocení založené na zjištěném skutkovém stavu předložené správními soudy (srov. též body 12 až 27 napadeného rozsudku krajského soudu) při kontrole ústavnosti prováděné Ústavním soudem obstojí. Z rozhodnutí správních soudů je patrné, že se podáními stěžovatele zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a jejich rozhodnutí nelze považovat za projev svévole či libovůle.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu