ECLI:CZ:US:2024:2.US.3117.23.1
sp. zn. II. ÚS 3117/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Nikoly Rejdové, zastoupené Mgr. Magdalenou Rudolfovou, advokátkou, sídlem Zátkovo nábřeží 448/7, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. října 2023 č. j. 19 Co 1098/2023-81 a výroku II usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. července 2023 č. j. 25 C 296/2022-70, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MC GROUP s. r. o., sídlem Pražská třída 563/99, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a výroku II usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka taktéž navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve výši 6 800 Kč.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že okresní soud napadeným usnesením zastavil řízení o určení obsahu kupní smlouvy (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok II) a stěžovatelce vrátil zaplacený soudní poplatek v částce 1 000 Kč (výrok III). Okresní soud konstatoval, že jelikož stěžovatelka vzala za řízení žalobu zcela zpět, řízení zastavil. Stěžovatelka požadovala náhradu nákladů řízení s poukazem na §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. s tím, že v důsledku postoje vedlejší účastnice, která po podání žaloby uzavřela se stěžovatelkou kupní smlouvu, dosáhla stěžovatelka toho, co bylo předmětem tohoto řízení. Podle stěžovatelky tak ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování vedlejší účastnice. Okresní soud shledal, že právní názor stěžovatelky není relevantní, jelikož z postoje vedlejší účastnice byla již od prvního soudního roku (konaného ještě před zahájením prvního jednání ve věci samé) zřejmá snaha o mimosoudní narovnání vztahů mezi účastníky, jak navrhovala i stěžovatelka. Smírčí jednání stran pak vyústilo v uzavření kupní smlouvy ze dne 24. 5. 2023, z jejíhož textu je zřejmé, že tato je odlišného znění od navrženého písemného vyhotovení kupní smlouvy, která byla stěžovatelkou učiněna součástí žalobního petitu a navrhovaného výroku rozsudku. Za popsaného stavu okresní soud aplikoval §150 o. s. ř. a žádnému z účastníků náhradu nákladů tohoto řízení nepřiznal.
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud napadeným usnesením, že se usnesení okresního soudu potvrzuje (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud zdůraznil, že v posuzované věci nutno vycházet z toho, že stěžovatelka sice uspěla s tím, že mezi stranami po podání žaloby došlo k uzavření kýžené kupní smlouvy, ovšem v odlišném znění, než požadovala stěžovatelka. V tomto řízení nelze učinit závěr o tom, zda žaloba byla či nebyla podána důvodně, ani o tom, zda odlišnost mezi navrhovaným zněním kupní smlouvy a obsahem posléze uzavřené smlouvy vyjadřuje materiální úspěch té které ze stran sporu. Jde tedy o výjimečnou situaci, kdy nelze stanovit procesní zavinění na zastavení tohoto řízení, nelze tedy rozhodovat podle §146 odst. 2 o. s. ř., pročež nezbývá než rozhodnout podle §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka předně namítá, že aplikace §150 o. s. ř. okresním soudem, aniž by jednoznačně stanovil, zda a kdo má v dané věci právo na náhradu nákladů řízení, a aniž by stěžovatelce poskytl potřebný procesní prostor (tj. reálnou možnost uplatnění relevantní právní a skutkové argumentace) k tomu, aby se k zamýšlené aplikaci §150 o. s. ř. mohla vyjádřit, došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu.
5. Stěžovatelka dále tvrdí, že krajský soud o náhradě nákladů řízení (překvapivě) rozhodl podle §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Stěžovatelka však má za to, že z procesního hlediska byla její žaloba podána v plném rozsahu důvodně, neboť se jí dostalo všeho, co podanou žalobou požadovala. Závěr krajského soudu, že v dané věci "nelze učinit závěr o tom, zda žaloba byla či nebyla podána důvodně" je tak nesprávný, v extrémním rozporu s ustáleným výkladem §146 odst. 2 o. s. ř. a vykazuje známky svévole. Krajským soudem uváděné okolnosti jsou irelevantní, přičemž v dané věci lze stěží pochybovat o tom, že stěžovatelka vzala svůj návrh zpět pro chování vedlejší účastnice, neboť příčinou zpětvzetí návrhu bylo nepochybně právě to, že vedlejší účastnice v průběhu řízení stěžovatelkou uplatněný nárok uspokojila. Poukaz obecných soudů na "odlišné znění" kupní smlouvy uzavřené po podání žaloby oproti návrhu kupní smlouvy, který byl učiněn součástí žalobního petitu, je nesprávný, což stěžovatelka odůvodňuje mj. i odkazy na doktrínu a judikaturu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
10. Pro posuzovanou věc je z hlediska referenčních kritérií rozhodování Ústavního soudu klíčové, že napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou, co se nákladů řízení týká, zjevně neústavní. Krajský soud srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje v posuzované věci za nutné aplikovat §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přičemž tento závěr nelze označit za projev zřejmé libovůle a nelze dovodit, že by byl ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Ústavní soud tedy neshledal v posuzované věci prostor pro svůj případný kasační zásah. Klíčový závěr krajského soudu, že v tomto řízení nelze učinit závěr o tom, zda žaloba byla či nebyla podána důvodně, ani o tom, zda odlišnost mezi navrhovaným zněním kupní smlouvy a obsahem posléze uzavřené smlouvy vyjadřuje materiální úspěch té které ze stran sporu, nelze shledat vybočujícím z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení. Konečně nelze v posuzované věci ani aplikovat závěry vyjádřené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3199/21, podle kterých musí mít účastnici řízení možnost se vyjádřit k zvažované aplikaci tzv. moderačního práva podle §150 o. s. ř., a to z toho důvodu, že napadené usnesení krajského soudu na aplikaci §150 o. s. ř. nestojí a též, že stěžovatelka měla možnost se právě v průběhu odvolacího řízení k aplikaci tohoto ustanovení ze strany okresního soudu vyjádřit. Napadená usnesení pak nejsou ani v rozporu s judikaturou, na kterou odkazuje stěžovatelka, jelikož v ní uvedené právní závěry se míjejí s podstatou nyní posuzované věci a stojí na zcela jiných skutkových základech.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. K návrhu stěžovatelky, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů tohoto řízení, se konstatuje, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak; v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k faktu, že ústavní stížnost stěžovatelky byla shledána zjevně neopodstatněnou, není žádného důvodu jí přiznávat náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu