ECLI:CZ:US:2024:2.US.3167.23.1
sp. zn. II. ÚS 3167/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VEMEX Energie a.s., sídlem Evropská 2591/33e, Praha 6, zastoupené kvalifikovaným akcionářem GEEN Holding a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, právně zastoupené Mgr. Davidem Fyrbachem, LL.M., advokátem, sídlem Česká 154/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2023 č. j. 27 Cdo 3477/2022-301, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelka, zastoupená kvalifikovaným akcionářem, se žalobou domáhala, aby soud uložil žalovaným povinnost zaplatit jí 31 052 090 Kč jako náhradu škody, kterou měli způsobit stěžovatelce porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře v souvislosti se změnou všeobecných obchodních podmínek, v důsledku čehož umožnili zákazníkům stěžovatelky odstoupit od smluv, na základě kterých od stěžovatelky odebírali plyn a elektrickou energii. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2020 č. j. 73 Cm 161/2018-118 žalobu stěžovatelky zamítl. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 28. 6. 2022 č. j. 4 Cmo 157/2020-260 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
3. Stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo tím, že Nejvyšší soud chybně aplikoval §243c odst. 1 o. s. ř. a odmítl její dovolání jako nepřípustné, ačkoliv dovolání bylo v souladu s §237 o. s. ř. přípustné. Konkrétně stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že vzhledem k tomu, že dovoláním po právní stránce nezpochybněný závěr odvolacího soudu o tom, že stěžovatelce jednáním žalovaných nevznikla škoda, obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, nemůže mít věcný přezkum dovoláním zpochybněného závěru o tom, že žalovaní jednali s péčí řádného hospodáře, vliv na výsledek řízení a neprojeví se tak v poměrech stěžovatelky. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud učinil chybný výklad závěru odvolacího soudu, že stěžovatelce nebyla způsobena škoda. Na podporu své argumentace stěžovatelka argumentuje svým výkladem rozsudku odvolacího soudu, podle nějž lze dovodit, že jí škoda mohla vzniknout. Pokud by dovolací soud vycházel z takto nastíněného výkladu, nemohl by pak podle stěžovatelky dojít k výše uvedenému závěru.
4. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadeným rozhodnutím dovolacího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze.
6. Stěžovatelka brojí výhradně proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání, a v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení pouze tohoto rozhodnutí. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení podrobně vyjádřil ke všem dovolacím námitkám stěžovatelky a srozumitelně objasnil, z jakých důvodů nezakládají přípustnost dovolání. Ve vztahu k námitce stěžovatelky týkající se nesprávného výkladu závěru odvolacího soudu o vzniku škody na straně stěžovatelky, Nejvyšší soud zdůraznil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení dvou právních otázek. Odvolací soud jednak dovodil, že žalovaní neporušili povinnost při výkonu funkce, a jednak uzavřel, že "odstoupení od uzavřených smluv ... nelze považovat za újmu žalobce v právním slova smyslu"¨ (bod 9. napadeného usnesení dovolacího soudu). Každá z těchto otázek přitom sama o sobě - v případě její správnosti - obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, přičemž stěžovatelka právní závěr odvolacího soudu, podle něhož jí v projednávané věci jednáním žalovaných nevznikla škoda, dovoláním nikterak nenapadá, resp. v této souvislosti nepředložila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Jak vyplývá z uvedeného, Nejvyšší soud v odůvodnění vycházel ze závěru odvolacího soudu, že ztrátu stěžovatelky způsobenou odlivem zákazníků ve specifikovaném období v důsledku odstoupení od uzavřených smluv na dodávku elektřiny a plynu částí jejích zákazníků, nelze považovat za újmu stěžovatelky v právním slova smyslu a jednání žalovaných, záležející ve změně všeobecných obchodních podmínek, které uvedený odliv umožnilo, za jednání v rozporu s péčí řádného hospodáře.
7. Pokud jde o námitku stěžovatelky ve vztahu k neprovedení jí navržených důkazů svědeckými výpověďmi, Nejvyšší soud objasnil, že prostřednictvím této argumentace stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu vadu řízení, k níž je možné přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nejvyšší soud se vyjádřil i k dalším dovolacím námitkám stěžovatelky a v podrobnostech postačí odkázat na body 15. až 17. odůvodnění napadeného usnesení.
8. Z uvedeného vyplývá, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout.
9. Ústavní soud tak uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu