ECLI:CZ:US:2024:2.US.3245.23.1
sp. zn. II. ÚS 3245/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Blažkové, správkyně svěřenského fondu ELVE svěřenský fond, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem Dominikánské nám. 656/2, Brno, proti výroku III. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2023 č. j. 33 Cdo 456/2022-477, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2021 č. j. 17 Co 230/2020-407, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. září 2020 č. j. 12 C 72/2018-354, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že je správkyní svěřenského fondu ELVE. Jedná se o rodinný svěřenský fond, který vznikl za účelem zajištění bytových potřeb vnoučat stěžovatelky a jejího syna JUDr. Jana Blažka (v původním řízení vystupoval jako žalobce, v řízení o ústavní stížnosti je vedlejším účastníkem). Součástí majetku ve svěřenském fondu je dům na adrese X, v němž mají uvedení rodinní příslušníci stěžovatelky své bydliště.
3. Stěžovatelka se jako správkyně ELVE svěřenského fondu žalobou domáhala vůči obchodní společnosti SAPIO.CZ s.r.o. (v původním řízení vystupovala jako žalovaná, v řízení o ústavní stížnosti je vedlejší účastnicí) zaplacení (vrácení) částky 138 275 Kč představující kupní cenu krbových kamen Skantherm Elements namontovaných v domě, který je zahrnut v majetku svěřenského fondu a v němž bydlí JUDr. Blažek (žalobce) se svou rodinou, poté, co od kupní smlouvy pro vady předmětu plnění (nestandardní zápach kamen při topení) odstoupila. Tvrdila, že veškerá jednání o obsahu kupní smlouvy probíhala mezi žalobcem, který měl vystupovat v pozici zástupce žalobkyně jako správkyně svěřenského fondu, a žalovanou obchodní společností, a prosazovala verzi, že žalobce nebyl nikdy smluvní stranou kupní smlouvy. Podle tvrzení stěžovatelky bylo dohodnuto, že kupujícím nebude žalobce, nýbrž ona. Po dodání krbu stěžovatelka uhradila vystavené faktury. Mimo uvedenou částku se stěžovatelka domáhala náhrady škody ve výši 65 594 Kč představující náklady na pořízení ozonizátoru a náklady na měření škodlivin v ovzduší domu, v němž byla instalována sporná krbová kamna, neboť žalovaná obchodní společnost porušila svou smluvní povinnost dodat předmět koupě (a namontovat jej) bez vad. Žalobce JUDr. Blažek požadoval zaplacení částky 19 471,45 Kč představující škodu spočívající ve vynaložení nákladů na pořízení čističky vzduchu včetně jejího příslušenství (11 404,45 Kč) a v nákladech na ubytování po dobu měření hodnot znečištění vzduchu (tj. po dobu 24 hodin) ve výši 8 067 Kč.
4. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. 12 C 72/2018-354, žalobu zamítl.
5. K odvolání stěžovatelky a žalobce Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 17 Co 230/2020-407, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
6. Obecné soudy vyšly z toho, že dne 26. 10. 2017 předložila žalovaná obchodní společnost žalobci cenovou nabídku na dodávku krbových kamen. Ten ji akceptoval a dohodl se s žalovanou obchodní společností na dodávce krbových kamen do domu, který se svou rodinou užívá. Žalobce požádal, aby faktura byla vystavena na svěřenský fond ELVE. V důsledku tohoto požadavku žalovaná vystavila fakturu a daňový doklad za dodávku nikoli na žalobce, ale právě na svěřenský fond. Obecné soudy uvedly, že faktura není sama o sobě důkazem o smluvním vztahu mezi účastníky, přičemž je potřeba zkoumat skutečnou vůli účastníků směřující k uzavření (vzniku) kupní smlouvy. Krbová kamna byla nainstalována na dohodnuté adrese a podle předávacího protokolu ze dne 19. 12. 2017, který žalobce podepsal, mu byla předána. Dne 26. 12. 2017 žalobce e-mailem reklamoval vady krbových kamen. Žalované obchodní společnosti byla dne 6. 4. 2018 doručena listina, ve které advokát v zastoupení svěřenského fondu odstoupil od kupní smlouvy. Soudy dospěly k závěru, že kupní smlouvu s žalovanou obchodní společností neuzavřela stěžovatelka jako správkyně svěřenského fondu, ale byl to žalobce, který se s žalovanou dohodl na podstatných náležitostech kupní smlouvy (§1724 odst. 1 a §1725 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen "o. z."). Žalobce nikdy žalovanou obchodní společnost neinformoval o tom, že jedná v zastoupení stěžovatelky. Stěžovatelka prostřednictvím svého advokáta neučinila žádné právní jednání, které by mohlo být považováno za její odstoupení od kupní smlouvy. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody vůči žalované obchodní společnosti, ačkoliv mohl a měl uplatnit nárok z odpovědnosti za vady prodané věci. Odvolací soud přitakal závěru o nedostatku právní osobnosti a svéprávnosti svěřenského fondu, jakož i závěru o nedůvodnosti nároku na náhradu škody uplatněného žalobcem, jelikož jej měl uplatnit z titulu práva z odpovědnosti za vady a nikoliv jako škodu.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelka a žalobce dovolání.
8. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2023, č. j. 33 Cdo 456/2022-477, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2021, č. j. 17 Co 230/2020-407, v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. 9. 2020, č. j. 12 C 72/2018-354, zamítající žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 65 594 Kč s 8,5 % p. a. a úrokem z prodlení od 17. 4. 2018 do zaplacení, a žalobu žalobce o zaplacení částky 19 471,45 Kč s 8,5 % p. a. úrokem z prodlení od 17. 4. 2018 do zaplacení, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. 9. 2020, č. j. 12 C 72/2018-354, zamítající žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 65 594 Kč s 8,5 % p. a. úrokem z prodlení od 17. 4. 2018 do zaplacení, a žalobu žalobce o zaplacení částky 19 471,45 Kč s 8,5 % p. a. úrokem z prodlení od 17. 4. 2018 do zaplacení, včetně výroků o nákladech řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení (výrok II.), dovolání proti výroku odvolacího soudu, kterým soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení odmítl (výrok I.) a dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2021, č. j. 17 Co 230/2020-407, v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. 9. 2020, č. j. 12 C 72/2018-354, zamítající žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 138 275 Kč s 8,5 % p. a. úrokem z prodlení od 17. 4. 2018 do zaplacení odmítl (výrok III.).
II. Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka namítá, že mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním, jak jej k otázce, kdo vystupoval jako kupující, provedly obecné soudy, je extrémní nesoulad. Znovu zdůrazňuje, že uhradila vystavené faktury a že kupní smlouvu uzavřela ona. Z toho dovozuje, že se může úspěšně domáhat vydání plnění z bezdůvodného obohacení, neboť se jednalo o plnění bez právního důvodu. Nesouhlasí ani s právním posouzením obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že při úhradě faktur se domnívala, že hradí kupní cenu krbových kamen. Pokud však dle závěrů obecných soudů kupujícím nebyla, dovozuje, že ve skutečnosti plnila bez právního důvodu a má tedy nyní nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud Nejvyšší soud na takovýto stav aplikoval ustálenou judikaturu týkající se bezdůvodného obohacení vzniklého z právního titulu, který odpadl, je odůvodnění jeho rozhodnutí vnitřně rozporné.
10. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů ohledně posouzení plné moci, kterou byl zmocněn advokát k odstoupení od kupní smlouvy. Obecné soudy z použité formulace dovodily, že advokáta zmocnil svěřenský fond, který však nemá právní osobnost. Advokát tak jednal za non subjekt a k jeho jednání nelze přihlížet, neboť je zdánlivé. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy měly plnou moc vyložit podle vůle jednajícího a nikoli formálně podle obsahu. Stěžovatelka žádá Ústavní soud, aby vyslovil názor k této otázce.
11. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka zaslala Ústavnímu soudu na vědomí námitku podjatosti soudkyně Okresního soudu ve Vyškově, kterou podala v řízení, které u okresního soudu po rozhodnutí Nejvyššího soudu dále probíhá.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí, jejichž výroky napadá. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
13. Navrhuje-li stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího soudu jako celku, v částech, která svým rozsudkem již zrušil dovolací soud, tak k rozhodování o jejich ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není totiž povolán rušit, co již bylo zrušeno). K posouzení ústavní stížnosti ve zbývajícím rozsahu, tedy v rozsahu, v němž směřuje proti výrokům rozhodnutí, vůči nimž Nejvyšší soud dovolání odmítl, je Ústavní soud příslušný. Zjednodušeně řečeno se jedná se o výroky, které se týkaly žaloby stěžovatelky o zaplacení částky 138 275 Kč s příslušenstvím představující vrácení kupní ceny za dodání krbových kamen z titulu tvrzených vad a porušování smluvních povinností žalovanou obchodní společností. Pouze takto vymezené části se týká následující posouzení Ústavním soudem.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), a není tak oprávněn přezkoumávat pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Není proto samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení, neboť pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody stěžovatele, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé.
15. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů týkajících se otázky, kdo se žalovanou obchodní společností uzavřel jako kupující smlouvu, a s právními závěry, které z tohoto posouzení plynou.
16. Ústavní soud zásadně není oprávněn hodnotit nebo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, byly-li dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Výjimku z této zásady "nepřehodnocování důkazů" lze učinit tehdy, dopustily-li se obecné soudy při shromažďování, provádění a hodnocení důkazů tzv. kvalifikovaných vad, přičemž vzhledem k obsahu námitek předložených stěžovatelkou by bylo možné uvažovat především o vadě spočívající v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, je-li hodnocení důkazů výrazem zjevného faktického omylu nebo logického excesu. Žádnou takovou vadu však Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal. Krajský soud se navíc s argumentací stěžovatelky již vypořádal v napadeném rozsudku, ve kterém se plně ztotožnil se zhodnocením dokazování, jak jej provedl soud prvního stupně. Konstatoval, že v posuzované věci se žalobce se žalovanou společností dohodli na podstatných náležitostech kupní smlouvy na krbová kamna. Okolnost vystavení a uhrazení faktury není s ohledem na jednoznačně projevenou vůli žalobce a žalované relevantní. Ústavní soud uzavírá, že odůvodnění napadených částí rozhodnutí je srozumitelné a že jsou v něm z hlediska ústavněprávních požadavků dostatečně a logicky vylíčeny úvahy, jimiž se okresní i krajský soud řídily. Ústavní soud v posuzované věci neshledal u napadených rozhodnutí žádné kvalifikované pochybení, jež by odůvodňovalo jeho kasační zásah.
17. Vnitřní rozpor Ústavní soud neshledal ani v odůvodnění napadeného rozsudku dovolacího soudu. Ten dospěl k závěru, že na případ se vztahuje jeho ustálená judikatura, podle níž závazkové vztahy z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo plněním z neplatné nebo zrušené (popřípadě zaniklé) smlouvy, vznikají pouze mezi stranami takové smlouvy bez zřetele na to, zda se plnění ze smlouvy týkalo majetku třetí osoby. Vzhledem k okolnostem případu připadalo v úvahu, aby právní nástroje z titulu vadného plnění vůči žalované uplatnil sám kupující, kterým však stěžovatelka není. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud neměl důvod se vyslovovat k otázce posouzení obsahu plné moci, kterou stěžovatelka, jak uvádí, měla v úmyslu zmocnit advokáta k odstoupení od kupní smlouvy.
18. Ústavní soud porušení základních práv a svobod stěžovatelky neshledal, ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, zčásti, protože není k projednání příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu