ECLI:CZ:US:2024:2.US.3392.23.1
sp. zn. II. ÚS 3392/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Petra Skopala, advokáta, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, zastoupeného Mgr. Ing. Lenkou Charvátovou, advokátkou, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2023 sp. zn. 7 To 319/2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. července 2023 č. j. 44 T 121/2022-262, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 4 odst. 2 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a konečně čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se stěžovateli jako obhájci v trestní věci za obhajobu odsouzeného přiznává mimosmluvní odměna a náhrada hotových výdajů včetně DPH v celkové výši 35 997,50 Kč (výrok I) a nepřiznává mimosmluvní odměna a náhrada hotových výdajů včetně DPH v celkové výši 6 292 Kč (výrok II), a to za 2 úkony právní služby - nahlížení do spisu dne 8. 4. 2022 a 9. 5. 2022. Obvodní soud shledal, že ze záznamu o nahlédnutí do trestního spisu vyplývá, že stěžovateli bylo umožněno nahlédnout do trestního spisu na základě jeho vlastní žádosti, nejednalo se o prostudování spisu při skončení vyšetřování podle §11 odst. 1 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Obhájce má nárok, podle advokátního tarifu, pouze na odměnu a náhradu hotových výdajů za prostudování spisu při skončení vyšetřování, a to každé započaté dvě hodiny. Obhájce byl přítomen prostudování spisu při skončení vyšetřování dne 2. 6. 2022, a za tento úkon byla obhájci odměna a náhrada hotových výdajů přiznána. Nahlédnutí do spisu dne 8. 4. 2022 a 9. 5. 2022 je součástí úkonu právní služby uvedeným v §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu - první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, tedy úkonu, za který obhájci byla mimosmluvní odměna (zvýšená na dvojnásobek podle §12 odst. 1 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů přiznána - úkon ze dne 1. 4. 2022.
3. O stížnosti stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením, že ji zamítl. Městský soud dospěl k závěru, že stížnost není důvodná a ztotožnil se se závěry obvodního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavně zaručených práv zejména v tom, že ve světle poslední judikatury Ústavního soudu začala převládat ta praxe, že jsou úkony nahlížení do spisu v průběhu vyšetřovací fáze trestního řízení přiznávány. Napadená usnesení však tvoří výjimku z této praxe, když vytvářejí z obviněných a jejich ustanovených obhájců osoby druhé kategorie v trestním řízení, oproti obviněným a obhájcům "na plnou moc". V souzené věci tak soudy nezajišťují rovná práva pro všechny strany trestního řízení (tj. pro obviněné, kteří jsou zastoupeni ustanovenými obhájci). Obecné soudy (potažmo zákonodárce), zde fakticky přenášejí náklady na obhajobu na ustanovené obhájce, kteří buď do trestního spisu nahlížet v průběhu vyšetřování nebudou, nebo z důvodu své profesionální cti a profesionální obhajoby klientů tak činit budou, avšak bez nároku na odměnu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
8. Předmětem sporu je (ne)přiznání mimosmluvní odměny a náhrady hotových výdajů v bagatelní výši. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05 a ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 či nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj.] najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal a na závěrech obecných soudů nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
9. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, při rozhodování o bagatelních částkách je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich mezí.
10. Nad rámec výše uvedeného nutno zdůraznit, že pokud se stěžovatel dovolává nálezů ze dne 1. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 3906/17 (N 42/105 SbNU 11) a ze dne 8. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 4012/18 (N 46/105 SbNU 40), je třeba uvést, že Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 663/22 (a obdobně též v usnesení ze dne 17. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2253/23) konstatoval, že ratio decidendi uvedené judikatury lze vyjádřit tak, že soudy mají povinnost zkoumat účelnost konkrétního nahlédnutí do spisu ve vazbě k průběhu a okolnostem každého soudního řízení. V nyní posuzované věci se obecné soudy dostatečně zabývaly účelností těchto úkonů právní pomoci a Ústavní soud proti jejich závěrům (srov. zejména bod 6 napadeného usnesení městského soudu) nemá žádné výhrady.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu