ECLI:CZ:US:2024:2.US.3401.23.1
sp. zn. II. ÚS 3401/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. R., právně zastoupené Mgr. Rudolfem Bartošíkem, advokátem, sídlem Národních hrdinů 12/1, Břeclav, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 5. 2023 č. j. Nc 19002/2020-371 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 27. 9. 2023 č. j. 59 Co 154/2023-399, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení a P. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka (matka) se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl nezletilý svěřen do střídavé péče obou rodičů, a to tak, že od 12:00 hodin neděle v lichém týdnu do 12:00 hodin neděle v sudém týdnu bude nezletilý v péči otce, a od 12:00 hodin neděle sudého týdnu do 12:00 hodin lichého týdnu bude nezletilý v péči matky. Předání nezletilého M. bude probíhat ve 12:00 hod. v neděli před bydlištěm toho rodiče, který bude mít aktuálně dítě v péči. Současně s tím rozhodl soud prvního stupně o výživném a o nákladech řízení. Soud vycházel z toho, že matka opustila společnou domácnost a ukončila soužití s otcem, a z těchto důvodů je třeba provést úpravu péče u nezletilého dítěte. Soud nezletilého svěřil do střídavé péče obou rodičů, když oba rodiče péči o nezletilého zabezpečují řádně, svěřit nezletilého do střídavé péče obou rodičů je v zájmu nezletilého a respektuje zásady vyplývající výše specifikovaných zákonných ustanovení. Opatrovník taktéž navrhl svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů. Soud vzal mimo jiné v úvahu nejen vztah dítěte ke každému z rodičů (oba rodiče má rádo, má k nim přirozenou pozitivní vazbu), ale i to, že není důvod svěřovat dítě do výlučné péče jen jednoho z rodičů, popř. asymetrické střídavé péče s převahou péče jednoho z rodičů a omezovat tak v péči o nezletilého druhého z rodičů a narušovat tak vzájemný vztah mezi nezletilým a každým z rodičů, za situace kdy dítě má dobrý vztah k oběma rodičům, oba rodiče, i když každý jiným způsobem, mohou zajistit řádný vývoj nezletilého, oba rodiče mají své poměry uspořádány tak, že mohou poskytnout nezletilému dobré zázemí, oba rodiče, i když každý v jiném směru, mají dobré výchovné schopnosti, oba rodiče o dítě, pokud je v jejich péči, řádně pečují a splňují předpoklady dobrého vývoje dítěte, ovšem za předpokladu, že se navzájem jako rodiče dítěte začnou respektovat. Další zdravý vývoj dítěte je ohrožen vinou obou rodičů, když jsou to oba dva, kdo neakceptují prospěšnost výchovných metod toho druhého, oba nejsou schopni spolupracovat ani v zájmu nezletilého, oba v této věci odmítají odbornou pomoc, i když jim byla umožněna soudem, oba se odmítají navzájem respektovat jako rodiče dítěte.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali v zákonné lhůtě odvolání matka i otec. Matka namítala, že svěření nezletilého není v jeho nejlepším zájmu. Navrhovala svěřit jej do své výlučné péče a odkazovala na závěry soudního znalce. Otec v odvolání navrhoval svěření nezletilého do výlučné péče otce nebo do asymetrické střídavé výchovy. Odvolací soud poté rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to v podstatě se shodnou argumentací.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před obecnými soudy nebylo konáno a přijatá opatření nebyla činěna v nejlepším zájmu dítěte (v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), nebyly shromážděny veškeré potřebné důkazy a vydané rozhodnutí nebylo náležitě odůvodněno. Cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20, z něhož má vyplývat, že obecný soud musí svůj závěr o úpravě v nejlepším zájmu dítěte přesvědčivě odůvodnit, což například znamená a předpokládá, že v soudním řízení je v odpovídajícím rozsahu provedeno dokazování, resp. jsou doplněna skutková zjištění ohledně dopadů cestování a stěhování na vývoj nezletilého. Obecné soudy mají v rámci zkoumání vlivu vzdálenosti bydlišť rodičů na vhodnost střídavé péče posuzovat, zda dítě v důsledku nutnosti přemisťování může prožít šťastné a spokojené dětství [nález sp. zn. II. ÚS 169/16 ze dne 24. 6. 2016 (N 120/81 SbNU 873)]. Pokud však obecné soudy zvolí střídavou péči, musí dostatečně prokázat, že začlenění dítěte do dvou školních kolektivů je v jeho nejlepším zájmu, čemuž odpovídá povinnost zohledňovat psychickou odolnost konkrétního dítěte, které bude vystaveno střídání školního prostředí, rozdílným učebním nárokům, a dále tomu, že se bude moci těšit jen omezeně z volnočasových aktivit.
5. Podle přesvědčení stěžovatelky v předmětném řízení nebylo dokazování v odpovídajícím rozsahu provedeno; soud se nikterak nezabýval dopady cestování a častého stěhování z místa na místo na nezletilého, nevzal v úvahu docházku nezletilého do dvou předškolních zařízení, kdy u otce nezletilý toto zařízení navštěvuje velmi sporadicky a dále pak, jaký vliv na nezletilého bude mít školní docházka do dvou různých školních zařízení v následujících letech. Soudy obou stupňů tedy jednoznačně nejednaly v nejlepším zájmu nezletilého, když se dostatečně nevypořádaly s veškerými argumenty svědčícími proti svěření nezletilého do střídavé péče, přičemž rozhodnutí obecných soudů byla v rozporu se znaleckým posudkem a výpovědí znalce PhDr. Petra Šišáka, který střídavou péči nedoporučil z hned několika objektivních důvodů, a to nízkého věku dítěte, dlouhé vzdálenosti mezi bydlišti rodičů (téměř 300 km), potřeby dítěte mít jeden domov a dále z důvodu nejednotné výchovy rodičů.
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podstatou věcných námitek stěžovatelky je nesouhlas s právními závěry opatrovnických soudů ohledně úpravy péče o nezletilého syna. Ústavní soud podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, jak je popsáno výše. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že opatrovnické soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683);].
8. Podle judikatury Ústavního soudu při rozhodování ve věcech péče o děti je třeba vycházet z obecného principu, že práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu a dítě má zároveň právo na péči obou rodičů rovnocenně [viz čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, nález sp. zn. III. ÚS 440/2000 ze dne 7. 12. 2000 (N 185/20 SbNU 285); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 21. 2. 2006 ve věci Dostál proti České republice, č. stížnosti 26739/04, §55]. Úkolem soudů ve smyslu čl. 4 Ústavy je, aby zajistily spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte na straně jedné a zájmy rodičů na straně druhé.
9. V obecné rovině platí, že ve všech rozhodnutích týkajících se dětí musí být nejlepší zájmy dětí zohledněny jako prvořadé [čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; viz např. rozsudek ESLP ze dne 6. 7. 2010 ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. stížnosti 41615/07, §135]. Z toho vyplývá, že omezení styku mezi rodičem a dítětem musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené [nález sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017 (N 133/86 SbNU 261), bod 19].
10. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá několik základních kritérií, která musí obecné soudy při rozhodování o úpravě výchovných poměrů vzít v úvahu. Patří mezi ně: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby; a 4) přání dítěte [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 19-25].
11. Naplňují-li oba rodiče všechna kritéria přibližně stejnou měrou, je třeba vycházet z ústavněprávního předpokladu, že v nejlepším zájmu dítěte je, aby bylo svěřeno do péče obou rodičů [nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17, bod 14 (N 215/87 SbNU 477)]. Presumpci střídavé péče lze vyvrátit jen, jsou-li k tomu dány objektivní a pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte (podrobněji např. nález ze dne 22. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2611/20, body 17, 18, nebo nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14).
12. Naplnění výše uvedených demonstrativních kritérií tedy neznamená automatické svěření dítěte do střídavé péče [nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), bod 28]. Opatrovnický soud však musí možnost střídavé péče vážně zohlednit jako jednu z rovnocenných forem péče a nezvolí-li nakonec tuto formu, musí své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit individuálními skutkovými okolnostmi, které dostatečně osvětlí, proč by střídavá péče konkrétnímu dítěti nevyhovovala [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543), bod 16]. Soudy mají povinnost zohlednit všechny relevantní skutečnosti odrážející jedinečnou situaci dítěte a následně je reflektovat v odůvodnění svého rozhodnutí.
13. V dané věci, po přezkoumání napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že opatrovnické soudy ze shora uvedených principů vycházely a své závěry o tom, že pro nezletilého je v nejlepším zájmu svěření do střídavé péče obou rodičů rovnoměrně dostatečně podrobně odůvodnily.
14. Základní překážku pro střídavou péči spatřuje stěžovatelka ve velké vzdálenosti bydlišť rodičů a v tom, že nezletilý bude navštěvovat dvě základní školy.
15. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že obecné soudy jsou při posuzování vhodnosti střídavé péče povinny v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zvažovat konkrétní dopady případného cestování (ev. střídání školních kolektivů na dítě), ať je vzdálenost mezi bydlišti rodičů jakákoliv. Zároveň je třeba zdůraznit, že ani případný závěr o nevhodnosti častého cestování mezi bydlišti rodičů neznemožňuje svěření dítěte do střídavé péče. Dospějí-li obecné soudy k závěru, že pravidelné cestování a ev. navštěvování dvou škol v rovnoměrných intervalech by nebylo v nejlepším zájmu dítěte, mají možnost zvolit tzv. asymetrický typ střídavé péče, v rámci kterého není časový rozsah péče shodný (rovnocenný). K tomu srovnej např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1606/13 (N110/73 SbNU 739) a sp. zn. II. ÚS 169/16 (N 120/81 SbNU 873) a další.
16. V nyní projednávaném případě opatrovnické soudy dospěly k závěru, že oba rodiče o nezletilého pečují řádně, v péči o nezletilého se již nyní střídají po týdnu dle předběžného opatření (cca dva roky), oba mají vhodné podmínky pro péči o nezletilého (zprávy opatrovníka, zpráva OSPOD Praha 14, účastnická výpověď matky, účastnická výpověď otce, výpověď svědka L. B.), i když mají rozdílné výchovné styly (zprávy opatrovníka, účastnická výpověď matky, účastnická výpověď otce, znalecký posudek PhDr. Petra Šišáka). Nezletilý má vůči oběma rodičům náklonnost, jeho vztah k nim je nekonfliktní a radostný, otec má lepší výchovné schopnosti vůči nezletilému po stránce empatické a citové, nabízí nezletilému pozitivitu, optimismus, hravost a mužské porozumění, avšak nezletilý potřebuje i péči matky, jejíž pozitivum vůči nezletilému představuje vštěpování respektu vůči pravidlům, učí jej poslušnosti, starání se o vlastní věci a dodržování pořádku. Podle soudu je jak otcův, tak matčin přístup nenahraditelný a bylo by velmi žádoucí, aby byly druhou stranou akceptovány; proto za současné situace nelze jednoznačně upřednostnit jednoho z rodičů, když oba jsou schopni poskytnout nezletilému řádnou výchovnou péči, i když každý z jiného úhlu pohledu.
17. Nalézací soud se též zabýval aktuálními vztahy mezi rodiči. Tito podle něj nejsou schopni se dohodnout a odmítají spolupráci. Nezletilého používají jako zbraň vůči tomu druhému ve snaze zvítězit, pokořit toho druhého a dát mu najevo svoji převahu. Znalec nedoporučuje střídavou péči z obecných důvodů - nízkého věku dítěte, dlouhé vzdálenosti mezi bydlišti rodičů, potřeby dítěte mít jeden domov a nejednotné výchovy rodičů. V době rozhodování opatrovnických soudů byl nezletilý ve střídavé péči rodičů; při pobytu v B. od září 2021 navštěvuje mateřskou školu, při pobytu v . navštěvuje mateřskou školu od září 2022. Nezletilý je adaptován v obou předškolních zařízeních a i spolupráce obou rodičů s těmito zařízeními je na vysoké úrovni.
18. Ústavní soud ve své judikatuře přistupuje k zásahům do rozhodování opatrovnických soudů pouze ve výjimečných případech, zejména pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; v těchto případech odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování, a v konečném důsledku takové rozhodnutí způsobuje porušení základního práva účastníků řízení na spravedlivý proces. V nyní projednávané věci však Ústavní soud takový deficit neshledal, a proto není žádný důvod do rozhodování opatrovnických soudů zasahovat.
19. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že nezletilému nedělá problém navštěvovat dvě předškolní zařízení v různých městech. Ač z napadených rozhodnutí není úplně zřejmé, jak soudy přistupovaly k potenciálním problémům, jež by mohly při střídavé péči ve vztahu ke školní docházce vznikat, není toto důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí. V době rozhodování opatrovnických soudů tato situace ještě zdaleka nenastala, neboť nezletilému bylo dne XX teprve pět let. Vzhledem k datu jeho narození je zde předpoklad, že do první třídy nastoupí nejdříve v září roku 2025. Opatrovnické soudy tedy správně vycházely z již zaběhlého a bezproblémového režimu střídavé péče, zahrnující také střídání předškolních zařízení. Protože eventuální překážky a negativní působení na nezletilého v podobě školní docházky do dvou různých škol nelze dopředu predikovat, není ani důvod, aby Ústavní soud do jejich nezávislého rozhodování zasahoval, a to navíc za situace, kdy i sám nezletilý se vyjádřil v tom smyslu, že si již na režim pravidelného střídání a cestování zvykl a je rád jak u matky, tak u otce.
20. Ústavní soud závěrem považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu. Uvedené platí tím spíše, zakládají-li obecné soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. V dané věci je touto potenciální změnou okolností negativní působení střídání školních zařízení, a to jak na psychiku nezletilého, tak na jeho školní prospěch a mimoškolní aktivity.
21. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu