ECLI:CZ:US:2024:2.US.3424.23.1
sp. zn. II. ÚS 3424/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek Šárky Maříkové a Hany Janouškové, zastoupených JUDr. Markem Bánským, advokátem, sídlem Elišky Krásnohorské 2, Praha - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023 č. j. 22 Cdo 2545/2023-230 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023 č. j. 58 Co 63/2023-202, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Zdeňka Trnky, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 12. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelky se u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhaly na vedlejším účastníkovi poskytnutí dokladů týkajících se v žalobě blíže určených nemovitostí, které byly ve spoluvlastnictví stěžovatelek a vedlejšího účastníka.
Obvodní soud svým rozsudkem ze dne 15. 11. 2022 č. j. 26 C 221/2020-149 zastavil řízení ohledně povinnosti vydat stěžovatelkám ve výroku I. blíže určené dokumenty. Výrokem II. byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost vydat stěžovatelkám blíže určené dokumenty. Výrokem III. byla předmětná žaloba zamítnuta v části týkající se specifikovaných dokumentů a výrokem IV. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
K podanému odvolání Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil výrok II. nalézacího soudu tak, že žalobu stěžovatelek zamítl (výrok I.) a výrokem II. a III. rozhodl o nákladech řízení.
O stěžovatelkami podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej odmítl.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedly, že se svého práva domáhaly v souladu s ustanovením §1118 o. z., přičemž městský soud nesprávně považoval jejich žalobu za fakticky vindikační. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek odmítl, a to s odkazem na svou judikaturu, podle níž spory o předložení vyúčtování nakládání se společnou věcí nemají být spory o jednotlivé listiny a dokumenty, ale o získání souhrnných informací, které se týkají správy společné věci. Stěžovatelkám Nejvyšší soud dle jejich mínění nesprávně vytkl, že formulovaly žalobní petit tak, že požadovaly vydání konkrétních jednotlivých listin, vztahujících se k předmětným nemovitostem. K vyhovění požadavku podle §1118 o. z., má být žalobní petit formulován obecně a na jeho základě by měl spoluvlastník obdržet souhrnné informace o stavu věci.
Ke shora uvedenému stěžovatelky namítají, že Nejvyšší soud přehlédl, že se nedomáhaly vydání jednotlivých listin, nýbrž poskytnutí dokladů vztahujících se k předmětným nemovitostem a svůj nárok výslovně opřely o ustanovení §1118 o. z. Stěžovatelky se tak nedomáhaly vydání nějakých dokladů, nýbrž jejich poskytnutí, tedy např. zapůjčení, umožnění pořídit si kopie apod. Stěžovatelky se nedomnívají, že by jimi požadované doklady patřily jim a nikoliv vedlejšímu účastníkovi. Tím, že obecné soudy neposkytly ochranu právům stěžovatelek, zasáhly do jejich práva na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. V daném případě má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí, přičemž do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
V projednávané věci nesouhlasí stěžovatelky především s tím, jak obecné soudy zhodnotily obsah jejich žalobního žádání. Zatímco stěžovatelkám šlo dle jejich tvrzení o dosažení účelu §1118 o. z., obecné soudy měly za to, že se domáhají vydání konkrétních listin, pročež považovaly žalobu za vindikační.
K uvedenému Ústavní soud konstatuje, že zhodnocení obsahu žaloby, žalobního žádání a aplikace příslušných ustanovení podústavního práva je typicky doménou soudů obecných, nikoliv soudu Ústavního. Podle jeho názoru je z ústavněprávního hlediska podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy ve svých rozhodnutích logicky vysvětlily důvody, pro které rozhodly ve věci tak, jak vyplývá z výroků napadených rozhodnutí. Ústavní soud se v souvislosti s uvedeným zabýval tím, zda nedošlo ze strany obecných soudů k odepření spravedlnosti, jak namítaly stěžovatelky, ale po seznámení se s jejich žalobou, resp. jejich žalobním petitem dospěl k závěru, že nikoliv. Z jeho formulace je zřejmé, že se stěžovatelky domáhaly poskytnutí dokladů, vztahujících se k dotčeným nemovitostem a nikoliv toliko informací souvisejících s výkonem spoluvlastnického práva. Je pravdou, že se stěžovatelky v žalobě výslovně odkázaly na ustanovení §1118 o. z., ovšem tomuto neodpovídalo jejich žalobní žádání. Stěžovatelky v ústavní stížnosti sice uvádí, že poskytnutím dokladů rozuměly jejich zapůjčení či okopírování, ovšem to z jejich petitu nevyplývá. Za tohoto stavu věci nemá Ústavní soud za to, že by obecné soudy jakkoliv zkrátily stěžovatelky na jejich základních právech či svobodách.
Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu