ECLI:CZ:US:2024:2.US.3429.23.1
sp. zn. II. ÚS 3429/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Koláře, zastoupeným Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční nám. 2588/14, Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. října 2023, č. j. 3 Afs 138/2022-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 38 odst. 1 Listiny, a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2022, čj. 57 Af 6/2021 - 35, kterým byla zamítnuta žaloba proto rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 18. 3. 2021, čj. 9299/21/5200-10423-708571.
3. V řízení před orgány finanční správy nejprve Finanční úřad pro Jihočeský kraj stěžovateli dodatečnými platebními výměry ze dne 5. 3. 2018 doměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2013 a 2014. Současně stěžovateli vznikla povinnost uhradit penále ve výši 20 % z doměřených daní. Dále finanční úřad vydal dne 28. 5. 2020 platební výměry na úrok z prodlení, č. j. 1403570/20/2211-50523-305320, a č. j. 1444811/20/2211-50523-305320, kterými stěžovatele vyrozuměl o předpisu úroků z prodlení s úhradou daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2013 a 2014 v celkové výši 641 834 Kč. Odvolání proti oběma platebním výměrům na úroky z prodlení Odvolací finanční ředitelství již citovaným rozhodnutím ze dne 18. 3. 2021 zamítl a platební výměry potvrdil.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích se ve svém rozsudku zabýval především tím, zda je úrok z prodlení dle §252 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, trestní sankcí ve smyslu usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014 - 57, č. 3348/2016 Sb. NSS, a zda orgány daňové správy postupovaly v rozporu se zásadou ne bis in idem, když po stěžovateli požadovaly úhradu jak penále, tak úroku z prodlení. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Není totiž splněna podmínka totožnosti skutku. Předepsané penále (o jehož trestní povaze není sporu) je sankcí související se samotným nesprávným daňovým tvrzením. Skutkem je v takovém případě to, že daňový subjekt nesprávně tvrdil daňovou povinnost a toto své pochybení před zásahem správce daně sám neodstranil. Chráněným zájmem je pak stanovení daně ve správné výši. Oproti tomu v případě úroku z prodlení (pokud by představoval trest) je sankcionovaným skutkem pozdní úhrada splatné daně, a chráněným zájmem právě včasná úhrada daňových povinností. Oba popsané skutky jsou na sobě přitom do značné míry nezávislé. Nesprávné daňové tvrzení zpravidla časově předchází vzniku prodlení, nicméně k prodlení může dojít i bez toho, aby daňový subjekt při tvrzení výše daňové povinnosti pochybil. Představit si lze i situaci, v níž daňový subjekt sice daň nesprávně tvrdí, ale fakticky ji včas zaplatí formou přeplatku na jiné dani. Již z výše uvedených důvodů tedy žalovaný zásadu ne bis in idem neporušil. Nepřisvědčil ani argumentaci, že má úrok z prodlení podle §252 daňového řádu trestní povahu.
5. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutí stěžovateli rovněž nevyhověl. Zdůraznil, že se otázkou, zda je úrok z prodlení trestní sankcí, jejíž uložení společně s penále vylučuje zásada zákazu dvojího trestání, se již ve své rozhodovací praxi zabýval. V rozsudku ze dne 10. 5. 2023, č. j. 6 Afs 91/2022 - 24, rozhodoval na podkladě obsahově téměř totožné kasační stížnosti téhož stěžovatele, pouze s tím rozdílem, že předmětem posouzení byly platební výměry na úroky z prodlení s úhradou daně z přidané hodnoty. Neshledal důvod se od tohoto rozsudku odchýlit, a proto níže v zásadě jen rekapituloval závěry z něj vyplývající, které lze bez dalšího užít i na nyní projednávanou věc.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel brojí výslovně proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Nadnesl zejména otázku, zda má úrok z prodlení podle §252 daňového řádu také povahu trestní sankce a souběh penále podle §251 daňového řádu s úrokem z prodlení představuje porušení zásady ne bis in idem. Tuto otázku již závazně posoudil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve dvou rozhodnutích (srov. ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014-57) a třetí senát Nejvyššího správního soudu se od něj protiprávně odchýlil, i když měl povinnost v takovém případě věc rozšířenému senátu postoupit. Tím došlo k porušení práva na zákonného soudce. Úrok je odškodněním státu za platební nekázeň jednotlivce, nazývaný též sankcí za nedodržení finanční disciplíny. Úrok z prodlení i sankční složku, a proto jej nelze pro překážku ne bis in idem uložit, když před tím byl za stejný skutek daňový subjekt potrestán daňovým penálem. Pro posouzení, zda na případ stěžovatele dopadá čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny je rozhodující, zda má úrok z prodlení podle §252 daňového řádu alespoň částečně povahu trestu. Velký senát Nejvyššího soudu v minulosti analyzoval daňové penále i úrok z prodlení a dospěl ke shodě s Nejvyšším správním soudem, že je podřazeno čl. 6 odst. 1 Úmluvy (ve smyslu rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 2. 2009, Sergey Zolotukhin proti Rusku (stížnost č. 14939/03, Reports 2009). Pokud by daňové penále podle §251 daňového řádu a úrok z prodlení podle §252 daňového řádu měly trestní charakter, zakládala by později udělená sankce překážku dvojího trestání. Stěžovatel je přesvědčen, že byl neoprávněně potrestán úrokem z prodlení, jehož trestní složka je tak druhým trestem za nesprávné přiznání daně. Prvním bylo daňové penále sdělené společně s doměrkem daně z přidané hodnoty. Stanovení úroku z prodlení coby trestní sankce sui generis bránila překážka ne bis in idem, a proto je napadené rozhodnutí protiústavní.
III. Posouzení Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, podána osobou, které byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Stěžovatel se neztotožňuje s právním posouzením námitky porušení ne bis in idem. Nejvyšší správní soud uzavřel, že úrok z prodlení je postihem za nezaplacení daně. Oproti tomu daňové penále je trestem za nesprávnosti v návrhu na stanovení daně, tzv. daňovém přiznání (tvrzení). Podle stěžovatele se Nejvyšší správní soud v jeho věci odchýlil od vlastní judikatury rozšířeného senátu jako sjednocujícího tělesa, aniž by k tomu využil řádných mechanismů k možnému odchýlení.
10. Napadené rozhodnutí posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, ale k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s."). Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401). Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
11. Podstatou stížní argumentace stěžovatele se Ústavní soud zabýval již v usnesení sp. zn. III. ÚS 1902/23 ze dne 28. 11. 2023, přičemž od závěrů zde uvedených nyní nemá důvod se odchylovat, proto v zásadě rekapituluje nosné závěry z odůvodnění tohoto usnesení. Ústavní soud ani tentokrát v případu stěžovatele žádné z ústavně relevantních pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Závěry napadeného rozhodnutí považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud dostačujícím způsobem vyjádřil a odůvodnil, proč závěry, ke kterým dospěl v napadeném rozsudku, nejsou v rozporu se stěžovatelem citovanými rozhodnutími rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud tedy neměl povinnost předložit věc rozšířenému senátu podle §17 s. ř. s. a právo stěžovatele na zákonného soudce porušeno nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před Nejvyšším správním soudem, a která jím byla dostatečným způsobem vypořádána.
12. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli, že by Nejvyšší správní soud nerespektoval závěry, ke kterým dospěl rozšířený senát (usnesení ze dne 24. 11. 2015 č. j. 4 Afs 210/2014-57 a rozsudek ze dne 15. 10. 2020 č. j. 9 Afs 4/2018-65). Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku k povaze úroku z prodlení jako trestní sankce uvedl, že se touto otázkou ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval, a jeho judikatura, která vylučuje sankční povahu úroku z prodlení, je dlouhodobě ustálená. Poukazuje-li stěžovatel na usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2015 č. j. 4 Afs 210/2014-57, v něm Nejvyšší správní soud dovodil, že daňové penále má povahu platebního deliktu, tedy trestu, při jehož ukládání je nutno dodržovat základní standardy trestání vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny, současně však dodal, že "tyto garance se nevztahují ani na úrok z prodlení, ani na samotnou vyměřenou či doměřenou daň, korespondují-li svým podstatným účelům". Z citovaného usnesení tedy podle Nejvyššího správního soudu nelze dovodit, že by úrok z prodlení upravený v §252 daňového řádu bez dalšího měl povahu platebního deliktu (trestní sankce). Nejvyšší správní soud se vypořádal i s odkazem stěžovatele na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 15. 10. 2020 č. j. 9 Afs 4/2018-65, týkající se penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Rozšířený senát v něm posoudil dotační penále s efektivním úrokem 36,5 % p. a. jako zákonnou sankci, neboť složku sankční (oproti složce reparační) již považoval za dominantní. Tento závěr nelze podle Nejvyššího správního soudu bez dalšího mechanicky přenášet na úrok z prodlení upravený daňovým řádem. Úrok z prodlení podle daňového řádu se v návaznosti na výši repo sazby České národní banky pohyboval v letech 2011 - 2020 v rozmezí 14,75 % - 16,25 % p. a.; tedy nejvýše v necelé polovině výše penále dotačního.
13. Skutečnost, že stěžovatel nepřiznal daň ve správné výši a v důsledku toho ji v původní lhůtě splatnosti neuhradil, nic nemění na podstatě odlišnosti skutků, za které je daňovému subjektu předepisováno penále a úrok z prodlení. Byť mají oba tyto negativní následky počátek ve stěžovatelem nesprávně přiznané dani, podstatu skutků, které vedly k předepsání penále a úroku z prodlení, to nijak neovlivňuje. Odlišnost skutků zde existuje, a proto nedošlo k porušení ne bis in idem.
14. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu