ECLI:CZ:US:2024:2.US.619.24.1
sp. zn. II. ÚS 619/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., právně zastoupeného Mgr. Bc. Adélou Zikmundovou, advokátkou se sídlem Havlíčkovo náměstí 169, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 100 Co 213/2023-319, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 9. června 2023 č. j. 0 P 231/2022-273, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů vydaných v opatrovnickém řízení. Stěžovatel namítá, že obecné soudy tím, že zamítly jeho návrh na svěření nezletilého syna do střídavé péče, porušily jeho ústavně zaručená práva.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel je otcem nezletilého syna, kterému bylo v době rozhodování okresního soudu sedm let. V řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, se matka nezletilého domáhala zvýšení výživného a úpravy styku nezletilého se stěžovatelem. Stěžovatel se domáhal změny péče o nezletilého z výlučné péče matky na střídavou péči. Okresní soud v Benešově napadeným rozsudkem ze dne 9. 6. 2023, č. j. 0 P 231/2022-273, zamítl návrh stěžovatele (výrok I.), zvýšil výživné určené stěžovateli na 3 800 Kč (výrok II.), upravil styk stěžovatele s nezletilým (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Jelikož stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje toliko proti zamítnutí návrhu na svěření nezletilého do střídavé péče, omezí Ústavní soud shrnutí napadených rozhodnutí právě na tu část týkající se střídavé péče. Okresní soud k otázce střídavé péče uvedl, že byť je seznámen s relevantní judikaturou ke střídavé péči, klíčové ustanovení §907 občanského zákoníku nelze vykládat tak, že by střídavá péče měla být upřednostňována. Připustil, že v určitých případech je model střídavé péče ideální, nikoliv však v projednávané věci. Podle okresního soudu stěžovatel usiloval o střídavou péči pouze z důvodu, že matka nezletilého požádala o zvýšení výživného, čemuž chtěl stěžovatel zamezit. Okresní soud, veden nejlepším zájmem nezletilého, neshledal důvod, proč by měl být stávající široký styk stěžovatele s nezletilým (od pátku do středy každý druhý týden) přeměněn na asymetrickou střídavou péči. Zdůraznil, že zamítnutí návrhu na změnu péče na střídavou nijak nesnižuje rodičovskou odpovědnost stěžovatele a rozsah jeho rodičovských práv a povinností k nezletilému. Připustil, že v budoucnu bude možné péči o nezletilého změnit na střídavou, a to pokud se bude stěžovatel podílet na celkové péči o nezletilého (např. zajišťování lékařské péče apod.) stejnou měrou jako matka nezletilého. Stěžovatel se proti rozsudku okresního soudu bránil odvoláním.
3. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 100 Co 213/2023-319, rozsudek okresního soudu potvrdil. Shodně jako okresní soud shledal, že změna výlučné péče matky na střídavou péči obou rodičů není v nejlepším zájmu nezletilého. Připomněl, že stěžovatel neprojevil v posledních pěti letech zájem o změnu péče, ale ani o rozšíření styku s nezletilým. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu v tom ohledu, že stěžovatel usiluje o stanovení střídavé péče pouze v reakci na návrh matky na zvýšení výživného. Krajský soud je tedy přesvědčen, že stěžovatel svým návrhem na změnu péče sledoval vlastní zájmy, nikoliv zájmy nezletilého.
4. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na ochranu soukromého a rodinného života zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Předně uvedl, že nikdy nezpochybňoval péči matky o nezletilého, ale rád by se rovnocenně podílel na výchově nezletilého syna. Má za to, že změna okolností, která je potřebná pro nové rozhodnutí o péči, nastala u nezletilého zahájením školní docházky. Hlavní argument stěžovatele v zásadě tkví v tvrzení, že mu obecné soudy bezdůvodně odepřely střídavou péči o jeho nezletilého syna, přestože splňuje všechny zákonné i judikaturou vymezené podmínky. Namítá, že pokud soudy neshledaly opodstatněnou symetrickou střídavou péči rodičů, měly rozhodnout o tzv. asymetrické střídavé péči, která by v zásadě kopírovala současný relativně široký styk stěžovatele s nezletilým. Podle názoru stěžovatele se obecné soudy nevypořádaly s relevantní judikaturou Ústavního soudu, ze které jeho právní názor vychází.
5. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž obecné soudy vydaly napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost se týká rozhodování opatrovnických soudů o střídavé péči.
8. Podstatou věcných námitek stěžovatele je nesouhlas s právními závěry opatrovnických soudů ohledně stanovení péče o jeho nezletilého syna. Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že opatrovnické soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda konaly řízení a přijaly opatření v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily potřebné důkazy a zda rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodnily (srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že i když je střídavá péče obou rodičů o nezletilé dítě obecně vhodným řešením z hlediska nevyhnutelného zásahu do ústavně zaručených práv rodičů i jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, tím méně pak automatické. Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto měřítka přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Jejich úkolem je ovšem zároveň na základě uplatnění zásady proporcionality nalézt řešení, které nebude nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V praktické rovině by měly obecné soudy vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů. Svěří-li tedy soud dítě do péče jednoho z rodičů, pak by dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl požadavek rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání bude totiž zpravidla vždy v nejlepším zájmu dítěte, přičemž odchylky musí soud odůvodnit ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu (srov. za všechny včetně odkazů na předchozí judikaturu nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18).
10. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nicméně nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto na základě ustanovení §907 odst. 2 občanského zákoníku a relevantních mezinárodních smluv vymezila kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů (srov. komplexně nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19-25): 1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, 2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby, 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby, 4) přání dítěte. Tato kritéria krajský soud v napadeném rozsudku výslovně připomněl a vyhodnotil je v kontextu konkrétních skutkových okolností (srov. body 17 a 18 napadeného rozsudku krajského soudu).
11. Ústavní soud se ve své judikatuře vyjádřil také k požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí týkajících se střídavé péče. Soud musí rozhodnutí, kterým zamítne návrh rodiče žádajícího střídavou péči, přesvědčivě odůvodnit, včetně uvedení relevantních argumentů, jak se s jednotlivými kritérii vypořádal a proč v konkrétním případě rodič neuspěl. Obdobně by měl soud uvést i kroky, které případně mohou vést k odstranění daných překážek. Tento postup je nezbytný též proto, aby bylo dostatečně vyvráceno tvrzení o strukturální diskriminaci jednoho z rodičů z důvodu pohlaví (obvykle otce) při svěřování dětí do péče (nález ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16, bod 39).
12. Obecné soudy odůvodnily svá zamítavá rozhodnutí ve vztahu k návrhu na střídavou péči zejména nejlepším zájmem nezletilého. Z jeho pohovorů s opatrovníkem mj. vyplynulo, že mu relativně široký styk tak, jak je v současnosti nastaven, vyhovuje. Dále vzaly obecné soudy v potaz skutečnost, že stěžovatel o střídavou péči začal usilovat až v reakci na návrh matky nezletilého o zvýšení výživného, do té doby střídavou péči nenavrhoval. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že se stěžovatel nepodílí na celkové péči o nezletilého např. tím, že by s ním navštěvoval lékaře nebo jej doprovázel na mimoškolní aktivity. To vše dosud zajišťovala matka nezletilého. Okresní soud v napadeném rozsudku uvedl, že změna péče na střídavou by byla v budoucnu možná právě mj. za situace, kdyby se stěžovatel začal na péči o nezletilého a zajišťování jeho různých potřeb více podílet.
13. Lze tedy shrnout, že obecné soudy uvedly dostatečně konkrétní důvody, ze kterých návrhu stěžovatele na střídavou péči nevyhověly. Dostály tedy výše popsaným judikatorním požadavkům a jejich rozhodnutí nevykazují ústavněprávní vady. Pro Ústavní soud bylo rovněž významné, že je stěžovateli v současnosti určen poměrně široký styk s nezletilým. Stěžovatel tak má prostor vyvinout větší úsilí pro to, aby soudy jeho případnému dalšímu návrhu na střídavou péči již vyhověly.
14. Ústavní soud s ohledem na uvedené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu