ECLI:CZ:US:2024:2.US.625.23.1
sp. zn. II. ÚS 625/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky cityTECH s.r.o., sídlem Mikuláše z Husi 382/12, Praha 4, původně zastoupené Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem, sídlem Boušova 286, Praha 9, nyní zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem, sídlem Mikuláše z Husi 382/12, Praha 4, jako nástupce, s účinností od 29. 8. 2023, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022 č. j. 103 VSPH 655/2017-158, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Rostislava Sochora, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 3. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba, jíž se JUDr. Jana Fialová v postavení insolvenční správkyně dlužníka Rostislava Sochora (žalobce), jehož úpadek byl řešen oddlužením schváleným plněním splátkového kalendáře, domáhala určení, že žalovaná (stěžovatelka) v postavení právní nástupkyně Družstva PODSLOVAN (dále jen "Družstvo") a společnosti ACQUIRE CZ, s.r.o. (dále jen "Společnost"), nemá za dlužníkem pohledávku přihlášenou v insolvenčním řízení přihláškou č. 7 (dále jen "č. P7") pod pořadovým číslem 2 ve výši 1 618 892 Kč jako vykonatelnou podle směnečného platebního rozkazu soudu prvního stupně ze dne 2. 1. 2007 č. j. 54 Cm 56/2006-56, jímž byla dlužníku pravomocně uložena povinnost zaplatit "Družstvu" směnečný peníz 1 000 780 Kč s příslušenstvím a o nějž opřela "Společnost" vykonatelnost přihlášené pohledávky obsažené v "P7" pod č. 2 v celkové výši 1 670 062 Kč a rozhodl, že stěžovatelka nemá vůči správkyni právo na náhradu nákladů řízení.
V podaném odvolání insolvenční správkyně navrhla, aby Vrchní soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhoví a určí, že žalovaná nemá za dlužníkem spornou pohledávku. Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek městského soudu zrušil a řízení zastavil a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že sporná pohledávka byla zjištěná jako vázaná na odkládací podmínku. Spor o určení existence či neexistence sporné pohledávky se tak stal i pro dobu trvání insolvenčního řízení dlužníka bezpředmětným. Byla-li sporná pohledávka žalované přihlášena jako vykonatelná a její vznik byl vázán na odkládací podmínku, nejeví se podle vrchního soudu pokračování v incidenčním sporu vhodným ani potřebným ani přiměřeným. Jinými slovy řečeno, v důsledku skončení insolvenčního řízení odpadl předmět incidenčního sporu, jehož cílem bylo určit (ne)existenci pohledávky. Povaha věci tak dle odvolacího soudu neumožňuje v incidenčním sporu pokračovat.
Stěžovatelka je toho názoru, že nepřiznáním nákladů řízení zasáhl odvolací soud do jejích základních práv, jež jsou jí garantovány čl. 36 Listiny. Soud svévolně a protizákonně aplikoval ustanovení §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přičemž měl dle náhledu stěžovatelky aplikovat ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř.
Žaloba ze strany insolvenční správkyně nebyla podána po právu, a to ani zčásti. Jednalo se tak o svévolné a bezúspěšné uplatňování práva. Insolvenční správkyně zahájila proti stěžovatelce soudní řízení o popření pravosti vykonatelné pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení. Nicméně jak se v průběhu řízení ukázalo, pohledávka byla přihlášena po právu, řádně a splňovala veškeré náležitosti. Insolvenční správkyně jako právní předchůdce žalobce v průběhu řízení uznala, že přihlášená pohledávka je přihlášena po právu a nakonec tuto pohledávku uspokojila, a to v celém rozsahu procentuální míry uspokojení všech zjištěných pohledávek daných distribučním schématem. Tato situace je procesně zcela shodná, jako kdyby nesprávně a svévolně podanou žalobu vzal v průběhu řízení žalobce zpět a zapříčinil tak zastavení zahájeného řízení.
Soudní řízení bylo sice zastaveno z jiného důvodu, když celé insolvenční řízení bylo v mezidobí skončeno, to však na věci nic nemění. Skončení insolvenčního řízení je pouhým logickým právním důsledkem toho, že všechny zjištěné pohledávky věřitelů byly uspokojeny. V návaznosti na tento procesní postup bylo zastaveno i probíhající incidenční řízení. Toto tak bylo zastaveno z důvodu chování na straně právního předchůdce žalobce - insolvenční správkyně. Stěžovatelka je toho názoru, že na straně žalobce leží procesní zavinění za zastavení řízení. Uvedeným postupem soud odňal stěžovatelce soudní ochranu, přičemž nevzal v potaz, že stěžovatelka byla v incidenčním sporu úspěšná. Stěžovatelka byla do soudního řízení vtažena shora zmíněnou insolvenční správkyní a musí tak mít legitimní právo očekávat, že pokud se úspěšně ubrání, budou jí soudem přiznány náklady řízení. Přitom zde není místo pro aplikaci §202 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť v daném žalobce již nevystupuje jako insolvenční správkyně. Ta byla v tomto řízení právním předchůdcem žalobce a skončením insolvenčního řízení vstoupil do tohoto řízení samotný dlužník, jakožto nový žalobce. Na nového žalobce se již nevztahuje dobrodiní §202 insolvenčního zákona. To svědčí toliko insolvenčnímu správci, a to z titulu výkonu své funkce. Sám dlužník tohoto benefitu již nepožívá, neboť jedná ve svém vlastním zájmu a nemůže být tedy podobným zákonným ustanovením procesně chráněn. Žalobce vstoupil do práv a povinností insolvenčního předchůdce, a je tak povinen přijmout povinnost hradit náhradu všech nákladů řízení, a to za celé toto řízení, od jeho samotného počátku, až do jeho skončení.
Závěrem stěžovatelka konstatovala, že náklady řízení dosáhly enormní výše (243 800 Kč), což je pro ni ekonomicky likvidační.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústřední námitkou stěžovatelky je její nesouhlas s tím, že jí, jako dlužnici, nebyly přiznány náklady za vedení incidenčního sporu. K tomu lze uvést, že nebyly-li shledány vrchním soudem podmínky pro aplikaci ustanovení §202 odst. 2 insolvenčního zákona, je odvolacímu soudu stěží co vytknout. Samotná skutečnost, že insolvenční správkyně nebyla se svojí incidenční žalobou úspěšná, bez dalšího neznamená, že protistraně vzniká právo na náhradu nákladů řízení. Je tomu tak jednoduše proto, že by se tím v podstatě negovala ochrana insolvenčního správce plynoucí z ustanovení §202 odst. 1 insolvenčního zákona.
Pokud stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že ustanovením §202 odst. 1 je chráněna toliko příslušná insolvenční správkyně a nikoliv samotný dlužník, nutno uvést, že většina úkonů, za které se stěžovatelka domáhá náhrady nákladů, byly činěny v době, kdy tyto směřovaly vůči insolvenční správkyni a nikoliv dlužníkovi.
Dále je důležité a vhodné připomenout, že v situaci, kdy stěžovatelka brojí proti z jejího pohledu nesprávné aplikaci §202 odst. 1 insolvenčního zákona a domnívá se, že by mělo při rozhodování o náhradě nákladů řízení převážit hledisko procesního zavinění zastavení řízení podle §146 odst. 2 o. s. ř., potom platí, že podřazení konkrétních okolností pod příslušnou právní normu je v prvé řadě věcí obecných soudů.
Ústavní soud v minulosti konstatoval, že insolvenční správce není zástupcem dlužníka ani jednotlivých věřitelů, nýbrž jako zvláštní subjekt insolvenčního řízení má vůči těmto subjektům samostatné postavení [srov. nález ze dne 25. června 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. Jeho ustavení sleduje veřejný účel spočívající v akceptaci omezeného veřejného zásahu do řešení majetkových vztahů, jež se dostaly do krizové situace, a v tomto směru mu zákon stanoví oprávnění, jejichž využití má povahu výkonu pravomocí [srov. též nález ze dne 1. července 2010 sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (N 133/58 SbNU 67; 241/2010 Sb.), body 22 a 23]. Z těchto pozic je třeba nahlížet i na postup insolvenčního správce při přezkoumávání přihlášených pohledávek, včetně rozhodování o jejich uznání nebo popření, jakož i na jeho účast na souvisejících soudních řízeních, jejichž předmětem jsou spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nebo jiné incidenční spory.
Namítá-li stěžovatelka, že náklady řízení pro ni představují enormní zátěž, lze ji odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je rozhodování o nákladech řízení zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu