ECLI:CZ:US:2024:2.US.715.24.1
sp. zn. II. ÚS 715/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky O. Z., zastoupené JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2024 č. j. 25 Co 332/2023-836 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. září 2023 č. j. 50 P 115/2023-769, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a nezletilých K. Z. a A. Z. a M. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka též navrhla odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") nezletilé vedlejší účastníky (dále též "nezletilí") svěřil do péče 3. vedlejšího účastníka (dále též "otec") (výrok I), matce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého K. částkou 10 000 Kč měsíčně a nezletilé A. částkou 8 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne příslušného měsíce k rukám otce, počínaje 1. 4. 2022 (výrok II), nedoplatek na výživném za dobu od 1. 4. 2022 do 31. 8. 2023 pro nezletilého K. ve výši 170 000 Kč a ze stejné období pro nezletilou A. ve výši 136 000 Kč uložil matce uhradit do 29. 2. 2024 k rukám otce (výrok III), určil, že tím se mění úprava výchovy a výživy nezletilých provedená rozsudkem Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 7. 2019 č. j. 29 Nc 25/2018-187 (výrok IV), stanovil, že matka je oprávněna a povinna stýkat se s nezletilými distanční elektronickou formou, a to každý týden ve středu od 17:00 hodin do 17:30 hodin a každý týden v sobotu od 17:00 hodin do 17:30 hodin (výrok V), otci uložil povinnost nezletilé děti na kontakt připravit a zajistit distanční elektronický styk (výrok VI), stanovil, že tím se mění úprava styku s nezletilými provedená rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 7. 2019 č. j. 29 Nc 25/2018-187 (výrok VII), vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku I rozsudku (výrok VIII) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok IX).
3. K odvolání matky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek obvodního soudu ve výroku o úpravě péče o nezletilé, vyživovací povinnosti matky (výroky I, II, IV a VIII rozsudku obvodního soudu) a úpravě styku matky s nezletilými (výroky V, VI a VII rozsudku obvodního soudu) potvrzuje (výrok I), rozsudek obvodního soudu se ve výroku o nedoplatku matky na výživném (výrok III rozsudku obvodního soudu) mění tak, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 4. 2022 do 31. 12. 2023 pro nezletilého K. ve výši 150 000 Kč a za dobu od 1. 4. 2022 do 31. 12. 2023 pro nezletilou A. ve výši 118 000 Kč je matka povinna uhradit k rukám otce do 30. 6. 2024 (výrok II), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
4. Městský soud shledal, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že matka z České republiky odcestovala v dubnu 2022, a to do Spojených arabských emirátů, přičemž ani v době odvolacího jednání se do České republiky nevrátila zpět a nebyla schopna uvést, kdy se tak popřípadě stane. Soud proto konstatoval, že ve vztahu k v minulosti nastavené střídavé péči rodičů došlo k podstatné změně poměrů, jež odůvodňuje změnu rozhodnutí. Ohledně tvrzení matky, že změnou poměrů má být pouze změna trvalá, přičemž její pobyt mimo Českou republikou není trvalý, neboť má v úmyslu se do České republiky vrátit, nutno poukázat na to, že po celou dobu opatrovnického řízení matka nebyla schopna sdělit, kdy k jejímu návratu do České republiky dojde. Lze proto jednoznačně uzavřít, že matka se v České republice nenachází od dubna 2022, a nenacházela se zde ani v době rozhodnutí městského soudu. Je proto zjevné, že pro tento důvod je péče o nezletilé děti formou střídavé péče rodičů zcela vyloučena. Není totiž dost dobře možné, aby děti nadále s ohledem na dlouhodobý pobyt matky v zahraničí byly přemisťovány mezi takto vzdálenými zeměmi. Stejně tak by nebylo v jejich nejlepším zájmu, aby s ohledem na svoji povinnou školní docházku v době pobytu u matky byly bez školního vzdělávání, respektive toto nějakým způsobem blíže neurčeným vykonávaly distančně. Nadto by byly pravidelně vytrhávány ze svého běžného prostředí, vrstevníků a nemohly by se věnovat ani své zájmové činnosti. V řízení nevyplynula a nebyla prokázána, a to místním šetřením kolizního opatrovníka, žádná další tvrzení matky stran skutečnosti, že otec, respektive jeho přítelkyně, s níž sdílí společnou domácnost, jsou amorální osoby, které mají mít nevhodný vliv na nezletilé. Nutno pak přihlédnout i ke stanovisku kolizního opatrovníka obou nezletilých, který v rámci šetření zjistil, že oba nezletilí jsou v domácnosti otce a jeho přítelkyně zcela spokojeni, prospívají; žádné závady ze strany otce a jeho přítelkyně, ve výchovném působení na obě nezletilé děti nebyly zjištěny. Dospěl-li dále obvodní soud k závěru, že přiměřené výživné týkající se nezletilého K. je ve výši 10 000 Kč měsíčně a pro nezletilou A. ve výši 8 000 Kč měsíčně, městský soud s těmito závěry zcela souhlasí, neboť je zjevné, že takto nastavené výživné je nepochybně ve finančních možnostech matky a předně odpovídá i potřebám nezletilých dětí. V neposlední řadě, stanovil-li obvodní soud matce možnost úpravy styku s nezletilými s ohledem na její nepřítomnost v České republice formou distanční elektronické formy, je to v zájmu obou nezletilých.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zejména namítá, že vzhledem k její osobní nepřítomnosti v České republice nemohla osobně realizovat práva účastníka řízení před soudem péče o nezletilé, zejména vyjádřit se k návrhu otce, být vyslechnuta jako účastník řízení a k provedeným důkazům se přímo vyjadřovat. Obecné soudy mohly a měly z úřední povinnosti postavit najisto, z jakých důvodů se nemůže vrátit do České republiky a zda jde o překážku, kterou nezavinila a nemůže ji ovlivnit. Pokud by zjistily, že práva účastníka řízení osobní přítomností u soudu vykonávat objektivně nemůže, měly využít technických prostředků (videokonference), aby byla alespoň tímto distančním způsobem přítomna probíhajícímu řízení a nebyla tak zkracována její práva. Stěžovatelka připustila, že v mimořádné situaci, kdy nemůže rodičovská práva vykonávat přímo a osobně, neměly obecné soudy jinou možnost než změnit původní rozsudek, kterým byly nezletilé děti svěřeny do střídavé péče. Nelze však připustit, že zcela ignorovaly její opakované, konkrétní a velmi zásadní námitky, které byly, pokud by jim obecné soudy věnovaly alespoň minimální pozornost, způsobilé zpochybnit schopnosti otce jako výlučného vychovatele a ruku v ruce s tím i schopnosti jeho partnerky, která se v rámci vedené rodinné domácnosti na péči o děti ze zákona podílí. Podle tvrzení stěžovatelky jde o otcovo trestní stíhání ve Spojených arabských emirátech i v České republice, užívání omamných a psychotropních látek, nemravný život, domácí násilí v minulosti, pořizování pornografických snímků nezletilého syna a v případě partnerky otce pak její způsob obživy (call girl). V posuzované věci obecné soudy zcela rezignovaly na zjištění, zda je otec schopen zajistit bezproblémový vývoj a jiné potřeby nezletilých. Není též zřejmé, z čeho obecné soudy dovodily, že je v možnostech a schopnostech stěžovatelky plnit vyživovací povinnost v částkách celkem 18 000 Kč měsíčně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě, a to včetně stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v kognici těchto soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v jejich postupu a v rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky, resp. nezletilých, a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení péče o nezletilé. Městský soud napadené rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a na jeho klíčových závěrech (sub 4) neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry městského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
10. Ústavní soud se již vícekrát vyjádřil ve svých rozhodnutích k problematice střídavé péče. Ve stručnosti lze shrnout jeho postoj tak, že i když je střídavá péče obou rodičů o nezletilé dítě obecně vhodným řešením z hlediska nevyhnutelného zásahu do ústavně zaručených práv rodičů i jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, tím méně pak automatické. Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto měřítka přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Jejich úkolem je ovšem zároveň na základě uplatnění zásady proporcionality nalézt řešení, které nebude nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. V praktické rovině by měly obecné soudy vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů. Je-li tudíž rozhodnutím soudu svěřeno dítě do péče jednoho z nich, pak by tomuto nezletilému mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání bude totiž zpravidla vždy v nejlepším zájmu dítěte, přičemž odchylky musí být odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu (srov. za všechny včetně odkazů na předchozí judikaturu nález sp. zn. IV. ÚS 1286/18; viz také nález sp. zn. I. ÚS 3065/21).
11. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nicméně nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto vymezila kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů (srov. komplexně nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19-25). Tato kritéria byla v posuzované věci při rozhodování obecných soudů vzata v potaz.
12. Důvodem pro svěření nezletilých do výlučné péče otce byly konkrétní okolnosti, které ve svém souhrnu vedly obecné soudy k závěru o nevhodnosti (v posuzované věci až faktické nemožnosti - vzhledem k dlouhodobému pobytu matky ve Spojených arabských emirátech) střídavé péče pro nezletilé. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora uvedeným závěrům a které předpisy použily. Napadené rozsudky tak nejsou ve střetu se zájmy nezletilých, naopak předním hlediskem při rozhodování byl podle Ústavního soudu nejlepší zájem nezletilých ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, o čemž svědčí důkladné odůvodnění napadených rozsudků.
13. K procesním námitkám stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že právo stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo upřeno potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a její procesní práva byla adekvátně chráněna. Závěry městského soudu, proč obecné soudy matku osobně nevyslechly a proč nebyly provedeny další jí navrhované důkazy (srov. body 22 a 23 napadeného rozsudku městského soudu) lze shledat jako zcela ústavně konformní.
14. Ústavní soud k posouzení vhodnosti střídavé péče a též k otázkám stanovení výše výživného uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně určení adekvátního výživného. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15). Závěrem nutno dodat, že též ve výši stanoveného výživného napadené rozsudky z ústavního hlediska naprosto obstojí (v podrobnostech srov. důsledné odůvodnění v bodě 26 napadeného rozsudku městského soudu).
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti ihned, jak to bylo možné, nerozhodoval samostatně o akcesorickém návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu