ECLI:CZ:US:2024:2.US.730.24.1
sp. zn. II. ÚS 730/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Fojtíka, zastoupeného JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou, sídlem Na Hradbách 3, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2023 č. j. 21 Cdo 981/2023-132, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 16 Co 157/2022-111 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2022 č. j. 85 C 276/2020-79, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo podle čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně se domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané jí stěžovatelem je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že stěžovatel okamžitě zrušil pracovní poměr, aniž dodržel prekluzivní lhůtu stanovenou v §59 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru mělo být nevyplacení části mzdy za leden 2020, přičemž okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobkyni doručeno až dne 14. 7. 2020.
3. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") žalobě vyhověl a vyslovil neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru stěžovatelem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud stěžovatel okamžitě zrušil pracovní poměr z důvodu nevyplacené části mzdy za leden 2020 až dne 13. 7. 2020, učinil tak v době, kdy již marně uplynula dvouměsíční lhůta podle §59 zákoníku práce, a proto se jedná o neplatné okamžité zrušení pracovního poměru. Stěžovatel se přitom dozvěděl o neproplacení příplatku za noční práci za měsíc leden 2020, které bylo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, dne 17. 2. 2020, kdy převzal výplatní lístek za tento měsíc, ve kterém žalobkyně vůbec neuvedla příplatky za noční směnu podle §116 zákoníku práce, ačkoliv tak běžně činí. Soud prvního stupně poukázal také na to, že o skutečnosti, že stěžovatel věděl o neproplacení příplatku za leden 2020, svědčí nepochybně jeho e-mail ze dne 17. 4. 2020, v němž uvedl, že mu nebyla řádně vyplacena mzda mimo jiné za měsíc leden a "pokud žalobkyně spornou situaci nevysvětlí ani mu nevydá evidenci pracovní doby, bude muset uplatnit zákonnou možnost podat okamžité zrušení pracovního poměru". I kdyby soud odvíjel dvouměsíční lhůtu stanovenou v §59 zákoníku práce až od předmětného e-mailu ze dne 17. 4. 2020, uplynula by marně dne 17. 6. 2020, zatímco stěžovatel okamžitě zrušil pracovní poměr až dopisem ze dne 13. 7. 2020, který byl doručen žalobkyni dne 14. 7. 2020.
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu ve věci samé potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř jako nepřípustné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti se závěrem soudů nesouhlasí a namítá, že soudy nezohlednily vyrovnávací období při nerovnoměrně rozvržené pracovní době zaměstnance podle §78 písm. m) zákoníku práce. V případě takto smluvně sjednané nerovnoměrně rozložené pracovní doby, je nezbytné brát v úvahu celé vyrovnávací období 26 týdnů. Soudy tak nemohou určit prekluzivní dobu pro okamžité zrušení pracovního poměru bez zohlednění vyrovnávacího období. Stěžovatel dále uvádí, že pokud má zaměstnanec pochybnost o vyúčtování mzdy, má právo žádat zaměstnavatele o vydání evidence pracovní doby podle §96 zákoníku práce. Pokud by tak žalobkyně učinila, měl by stěžovatel informace o svých mzdových nárocích. Žalobkyně mu však evidenci pracovní doby nevydala.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona).
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikatura]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
8. Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou dvojí povahy. Stěžovatel jednak tvrdí, že soudy nezohlednily porušování povinností stanovených v §96 zákoníku práce ze strany žalobkyně. Dále namítá, že ačkoliv měl sjednánu nerovnoměrnou pracovní dobu, soudy nepřihlédly k celému vyrovnávacímu období.
9. Pokud jde o první námitku, předně je třeba uvést, že stěžovatel ve své argumentaci pomíjí, že skutečnost, že žalobkyně nepředložila stěžovateli evidenci odpracované doby za leden 2020, nebyla v řízení sporná a byla součástí posuzování věci před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Ty shodně konstatovaly, že stěžovateli muselo být již při převzetí výplatního lístku zřejmé, že v lednu 2020 vykonával noční práci mezi 22. a 6. hodinou a že mu tudíž přísluší příplatek nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku, a to bez ohledu na to, že neměl k dispozici evidenci pracovní doby včetně odpracované noční práce a neznal přesnou výši této nevyplacené části mzdy. V ústavní stížnosti stěžovatel tedy argumentuje stejně jako před obecnými soudy, přičemž ty se jeho argumentací zabývaly a podrobně vysvětlily, proč pro určení počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty stěžovatelem namítaná skutečnost není rozhodující. Úvahy obecných soudů nevykazují žádné znaky porušení základních práv stěžovatele.
10. Pokud jde o druhou námitku, týkající se aplikace §78 písm. m) zákoníku práce, Ústavní soud ji shledal jako nepřípustnou, aniž se jí mohl meritorně zabývat. Z napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že stěžovatel neuplatnil tuto námitku v řízení před obecnými soudy, přestože mu v tom nebránily žádné okolnosti, a nejde o skutečnost, kterou by musely soudy posuzovat ex officio. Ústavní stížnost nemůže sloužit k uplatnění nových námitek, které nebyly obecným soudům předestřeny v předchozím řízení. Projednání námitky učiněné až v řízení o ústavní stížnosti by bylo porušením zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen v pouhém vyčerpání procesních prostředků, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší. Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu, a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další (popř. jediná) instance soudního řízení a rozhodoval o věcech, o kterých obecné soudy nedostaly příležitost rozhodnout (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2871/22 a v něm uvedenou další judikaturu).
11. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel v ústavní nenabízí žádnou konkrétní argumentaci, která by rozporovala závěry Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud přitom řádně odůvodnil, proč odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť závěr odvolacího soudu o počátku a běhu subjektivní prekluzivní lhůty stanovené v §59 zákoníku práce, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
12. Ústavní soud žádné porušení stěžovatelových základních práv nezjistil. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu