ECLI:CZ:US:2024:2.US.787.24.1
sp. zn. II. ÚS 787/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného Mgr. Lenkou Čihákovou, advokátkou, sídlem Palackého nám. 67, Slavkov u Brna, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2023 č. j. 30 Cdo 3675/2023-58, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2023 č. j. 17 Co 58/2023-43 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. února 2023 č. j. 4 C 116/2022-29, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se domáhal "určení dědice" a zaplacení částky ve výši 1 000 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem notářky v dědickém řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi. Návrh na určení dědice vzal stěžovatel posléze zpět. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "soud prvního stupně") proto napadeným usnesením žalobu v této části zastavil (výrok I.). V části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 1 000 000 000 Kč s příslušenstvím, soud prvního stupně žalobu odmítl (výrok II.) Proti výroku II. podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") tak, že usnesení soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně žalobu odmítl, neboť i přes její doplnění po náležitém poučení soudem prvního stupně neobsahuje náležitosti podle §79 odst. 1 o. s. ř. a je tudíž neprojednatelná. Z žaloby nebylo možné dovodit, co bylo důsledkem tvrzeného nesprávného úředního postupu, jaká škoda byla stěžovateli způsobena a v čem má tato škoda spočívat.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, neboť závěr odvolacího soudu o neprojednatelnosti žaloby je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v důsledku příliš formalistického výkladu procesních předpisů mu byla odepřena možnost projednání jeho věci před nestrannými soudy. Soudy nerozlišily mezi projednatelností žaloby z hlediska procesního práva od projednatelnosti hmotně právní. Požadavek na "perfektní žalobní návrh" nemá podle stěžovatele oporu v zákoně. Stěžovatel vymezil ve svém návrhu čeho, po kom a z jakého důvodu se domáhá a jeho tvrzení byla sice stručná, ale jasná. Stěžovatel uznává, že je vhodné, aby žaloba dosahovala určité kvality, avšak nedokonalost žaloby nemůže vést k popření práva na projednání věci. Soudy při aplikaci procesních předpisů kladly na stěžovatele nepřiměřené požadavky, ačkoliv mohly zvolit příznivější výklad procesních norem.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je proto přípustná.
6. Ústavní soud předně připomíná ustálenou judikaturu ohledně subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní soud je povolán korigovat pouze takové excesy, které jsou výrazem libovůle či svévole orgánů veřejné moci. Kasační zásah Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy je s rozhodnutím, které ústavní stížnost napadá, spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
7. Obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně objasnily z jakých důvodů je žaloba podaná stěžovatelem neprojednatelná. Žaloba neobsahovala rozhodná skutková tvrzení, z nichž by bylo zřejmé, čeho se konkrétně stěžovatel domáhá. Nejvyšší soud pak řádně odůvodnil, proč odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť závěr odvolacího soudu, že žaloba i přes její doplnění po náležitém poučení soudem prvního stupně je neprojednatelná, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, včetně judikatury, na kterou odkazuje stěžovatel v dovolání.
8. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že obecné soudy mu příliš formalistickým výkladem procesních předpisů odepřely přístup k soudu. Z napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že stěžovatel byl vyzván k doplnění žaloby a srozumitelně informován o tom, v jakém smyslu je třeba žalobu doplnit a opravit. Vzhledem k tomu, že tak stěžovatel neučinil, nebylo možné žalobu projednat. Na závěru obecných soudů, že žaloba stěžovatele je za daného stavu neprojednatelná, Ústavní soud neshledal nic neústavního.
9. Protože Ústavní soud žádné porušení stěžovatelových základních práv nezjistil, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu