ECLI:CZ:US:2024:2.US.839.24.1
sp. zn. II. ÚS 839/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného JUDr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi č. j. 1 ZT 111/2023-177 ze dne 7. 2. 2024, za účasti Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Mladá Boleslav, Oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") č. j. KRPS-24233-579/TČ-2023-010771-FK ze dne 2. 2. 2024, bylo rozhodnuto, že se stěžovateli podle §80 odst. 1 trestního řádu vrací movité věci a finanční hotovost v celkové výši 53.300,- Kč.
3. Napadeným usnesením státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní státní zastupitelství") podle §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu usnesení policejního orgánu zrušil, neboť dospěl k závěru, že usnesení policejního orgánu je neodůvodněné ve vztahu k vrácení finanční hotovosti ve výši 53 300, - Kč a ve vztahu k dalším věcem. K těm uvedl, že z rozhodnutí policejního orgánu neplyne, zda a jaké šetření bylo vedeno ve vztahu k elektrokolu, elektrokoloběžce a jízdnímu kolu.
4. Stěžovatel namítá, že závěry státního zástupce, uvedené v napadeném usnesení, jsou v přímém rozporu se závěry policejního orgánu, a má odůvodnění napadeného usnesení za zcela nepodložené, pohybující se v rovině neprokázaných hypotetických úvah. Stěžovatel má za to, že z argumentace napadeného usnesení je patrno, že státní zástupce usnesení policejního orgánu neruší proto, že je neodůvodněné, ale proto, že s odůvodněním policejního orgánu nesouhlasí.
5. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě již není příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000) a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009).
6. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
7. V daném případě nastala situace, kdy stěžovatel brojí proti zrušujícímu usnesení okresního státního zastupitelství. Je tedy zřejmé, že se policejní orgán bude danou věcí ještě zabývat (státní zastupitelství přitom konkrétně uvádí, čím se má zabývat) a ústavní stížnost je tak třeba s ohledem na shora řečené považovat za předčasnou, resp. nepřípustnou (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2274/19 ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 2673/15 ze dne 3. 2. 2016, II. ÚS 2207/19 ze dne 22. 7. 2019 a další).
8. S ohledem na uvedené okolnosti proto soudkyně zpravodajka ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítla podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2024
Kateřina Ronovská v. r.
soudkyně zpravodajka