ECLI:CZ:US:2024:3.US.212.24.1
sp. zn. III. ÚS 212/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Košuthové, zastoupené Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou, sídlem Jaltská 989/7, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2023, č. j. 23 Cdo 3292/2023-905, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 7. 2023, č. j. 56 Co 55/2023-841, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 1. 2023, č. j. 16 C 183/2014-771, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. Tvrdí, že žalovaný ing. Karel Hart od stěžovatelky tyto nemovitosti koupil, avšak neuhradil za ně smluvenou kupní cenu. Proto stěžovatelka od kupní smlouvy odstoupila. Žalovaný ovšem od počátku řízení s tímto tvrzením nesouhlasil a vlastnické právo stěžovatelky neuznával.
2. Okresní soud v Karlových Varech ("okresní soud") napadeným rozhodnutím žalobu stěžovatelky zamítl, neboť vzal za prokázané, že žalovaný stěžovatelce kupní cenu uhradil a podíl na nemovitostech mu náleží. Odvolání stěžovatelky následně zamítl Krajský soud v Plzni ("krajský soud") a její dovolání odmítl Nejvyšší soud.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do zásady rovnosti účastníků řízení před soudem. Řízení před okresním soudem probíhalo už od roku 2014. Žalovaný byl soudem opakovaně poučován o povinnosti tvrdit a prokazovat. Přesto po 9 letech trvajícího soudního sporu dostal další poučení při jednání soudu dle §118a o. s. ř. Stěžovatelka se domnívá, že tímto poučením soud zásadně porušil zásadu rovnosti a zásadu koncentrace řízení, jelikož takto žalovaný dostal další šanci, aby doplnil svůj skutkový děj. Okresní soud prý tímto způsobem jednal ve prospěch žalovaného a zcela tak zvrátil výsledek sporu ve prospěch žalovaného, který by jinak své důkazní břemeno neunesl. Poučením v této fázi řízení totiž okresní soud napravil pochybení žalovaného v předešlém řízení a dal mu dodatečnou možnost důkazně podepřít svá tvrzení. Stěžovatelka tvrdí, že poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. má své limity a nemůže porušovat rovnost účastníků řízení. Soud by totiž neměl poučovat účastníka řízení, který řádně tvrdil a navrhoval důkazy, ale tyto ve světle dalších důkazů neobstály. Stěžovatelka uzavírá, že soud zcela nečekaně zvrátil předešlé dokazování, čímž zasáhl do jejích základních práv, a toto pochybení nenapravily krajský soud a ani Nejvyšší soud.
4. S ohledem na shora uvedené stěžovatelka namítá, že postupem soudu bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také došlo k porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Přepjatý formalismus soudu pak vedl k nekonformnímu výkladu práva, což je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a žádá rovněž o odložení vykonatelnosti rozsudku krajského soudu.
5. Ústavní soud především konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva.
6. Jak se však podává z napadeného rozsudku okresního soudu, poučil-li soud žalovaného podle §118a odst. 3 o. s. ř. při sporném jednání konaném dne 22. 9. 2022, pak důkazy označené žalovaným na základě tohoto poučení jsou důkazy, na které se nevztahuje zásada koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. (viz odst. 8 rozsudku okresního soudu). Nejvyšší soud pak upřesnil, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat. Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy.
7. Na druhou stranu však Nejvyšší soud uvedl, že byla-li by žaloba zamítnuta na základě zjištěného skutkového stavu a nikoliv proto, že by jeden z účastníků neunesl důkazní břemeno, není v takové věci povinností soudu ani důvod pro poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. (str. 3 usnesení Nejvyššího soudu). Uvedené nastalo právě v daném případě. Zatímco žalovanému se dostalo poučovací povinnosti soudu, neboť pro rozhodnutí soudu bylo stěžejní, aby doplnil některá svá tvrzení a případně je podepřel i navrženými důkazy, stěžovatelka své břemeno tvrzení i důkazní břemeno unesla, pročež nebylo nutné ji v tomto ohledu dále poučovat.
8. K argumentaci stěžovatelky, kterou zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a právní závěry z nich vyvozené, Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů a nepřísluší mu proto přehodnocovat dokazování, uskutečněné obecnými soudy, a to s výjimkou zjištěného extrémního nesouladu. Tento extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a jeho právním posouzení však Ústavní soud nyní neshledal.
9. Ústavní soud za dané situace považuje závěry obecných soudů za odpovídající zákonné úpravě a ustálené judikatuře, a tedy i za ústavně souladné. Odůvodnění závěrů je racionální, dostačující a přesvědčivé a nevybočující z nároků, kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
10. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodly-li proto obecné soudy jinak, než stěžovatelka očekávala, nejde o porušení jejích základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá (a ani zakládat nemůže) důvodnost ústavní stížnosti.
11. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
12. S ohledem na výrok tohoto usnesení již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu, neboť o věci rozhodl neprodleně po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu