ECLI:CZ:US:2024:3.US.2249.23.1
sp. zn. III. ÚS 2249/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Patočky, zastoupeného Mgr. Anetou Eclerovou, advokátkou, se sídlem Náměstí Míru 1, Nový Bor, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 23. května 2023 č. j. 55 To 307/2022-168, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se na Ústavní soud obrací již podruhé, když v první věci mu bylo nálezem sp. zn. III. ÚS 3272/22 ze dne 28. 3. 2023 vyhověno. Pro přehlednost budou stručně zopakovány skutkové okolnosti případu, vyplývající z ústavní stížnosti, přiložených listin a citovaného rozhodnutí Ústavního soudu.
3. Stěžovatel vystupoval jako poškozený v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 5 T 19/2022 ve věci obžalovaného J. K. Ten byl rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 7. 2022 č. j. 5 T 19/2022-122 uznán vinným trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), když dle rozsudku okresního soudu odsouzený odcizil stěžovateli přesně nezjištěnou finanční hotovost v celkové částce ve výši nejméně 62 000 Kč. Okresní soud dále rozhodl, že obžalovaný je povinen nahradit stěžovateli škodu ve výši 62 000 Kč, a že se stěžovatel, jako poškozený, odkazuje podle §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Stěžovatel podal proti výše uvedenému rozsudku odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 6. 9. 2022 č. j. 55 To 307/2022-132 odvolání stěžovatele zamítl podle §253 odst. 1 trestního řádu jako podané osobou neoprávněnou, neboť dospěl k závěru, že toto odvolání směřuje pouze proti výroku o vině rozsudku okresního soudu.
5. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl výše citovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 3272/22. Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že postupem, kterým krajský soud odmítl odvolání stěžovatele jako podané osobou neoprávněnou, došlo k odnětí práva stěžovatele na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud se podle Ústavního soudu nikterak nevypořádal s částí stěžovatelovy odvolací argumentace, pokud nereagoval na stěžovatelovy námitky stran nedostatečnosti odůvodnění výroku o náhradě škody a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Ústavní soud proto napadené usnesení krajského soudu zrušil a konstatoval, že krajský soud nově rozhodne o odvolání stěžovatele, přičemž je povinen se zabývat jeho odvolací argumentací, zvláště se pak zaměřit na stěžovatelovu námitku nedostatečného odůvodnění výroku o náhradě škody rozhodnutí okresního soudu a zdůvodnit, zda odůvodnění rozhodnutí okresního soudu naplňuje požadavky kladené trestním řádem.
6. Nyní napadeným usnesením ze dne 23. 5. 2023 č. j. 55 To 3072022-168 krajský soud zamítl odvolání stěžovatele podle §256 trestního řádu jako nedůvodné. K námitkám stěžovatele krajský soud uvedl, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se sice pohybuje na samé hraně přezkoumatelnosti, avšak za situace, kdy z něj lze ve spojení s popisem skutku seznat důvody, z nichž bylo vycházeno při stanovení výše škody, nepřezkoumatelné není. Nedostatky odůvodnění podle něj může (a se zřetelem k ustanovení §265 trestního řádu také musí) napravit odvolací soud. Krajský soud konstatoval, že ze skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku ve spojení s jeho odůvodněním plyne, že v řízení bylo prokázáno, že obviněný odcizil poškozenému pouze částku 62 000 Kč, zatímco odcizení dalších finančních prostředků obviněným prokázáno nebylo, a proto byl stěžovatel se zbytkem svého nároku na náhradu škody (ve výši 589 000 Kč) odkázán podle §229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud zdůraznil, že poškozenému v odvolacím řízení nenáleží právo zpochybňovat skutkové závěry vztahující se k výroku o vině, tedy ani skutkové závěry týkající se výše způsobené škody, je-li znakem skutkové podstaty trestného činu. V posuzovaném případě je výše způsobené škody součástí popisu skutku, jež je nedílnou součástí výroku o vině, a je také znakem přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Krajský soud tedy skutkové a právní závěry formulované ve výroku o vině prvostupňového rozsudku blíže nepřezkoumával a v rámci odvolacího přezkumu se zaměřil pouze na odvolací námitky vztahující se k výroku o náhradě škody.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny, neboť podle něj odvolací soud postupoval čistě formalisticky a nevypořádal se s konkrétními důvody jeho odvolání. Odůvodnění výroku o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně bylo podle stěžovatele zcela nedostatečné a toto pochybení již podle něj odvolací soud nemůže napravit. Stěžovatel dále namítá, že mu není známo, z jakých úvah soud prvního stupně vycházel při výrocích o vině a trestu, přičemž výrok o vině je podstatný pro výrok o náhradě škody. Vydáním tzv. zjednodušeného rozsudku prvostupňovým soudem tak podle jeho názoru došlo k odepření spravedlnosti.
III.
Vyjádření účastníka řízení
8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, který uvedl, že při svém rozhodování nepostupoval formalisticky a odvolacími námitkami stěžovatele se řádně zabýval. Krajský soud si je vědom, že stěžovatel
byl trestným jednáním pachatele poškozen, avšak podle jeho názoru stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje odvolací argumentaci, s níž se krajský soud beze zbytku vypořádal. Proto krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
9. Jelikož vyjádření účastníka neobsahovalo žádné nové skutečnosti či argumenty nad rámec napadeného rozhodnutí, Ústavní soud je nezasílal stěžovateli k replice.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
11. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
12. Ústavní soud již dříve zdůraznil, že legislativní i judikaturní vývoj směřuje k posílení a prohloubení práv poškozených v trestním řízení. Náprava újmy obětí trestné činnosti přitom není dle judikatury Ústavního soudu pouze "obyčejným" soukromoprávním zájmem, neboť souvisí s veřejnoprávní povinností státu objasnit trestnou činnost zasahující ústavní práva, napravit jí způsobenou újmu na těchto právech a zajistit oběti přiměřenou ochranu před jejím opakováním [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2006/18 ze dne 4. 12. 2018 (N 196/91 SbNU 441), či nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515)].
13. Shora citovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 3272/22 Ústavní soud konstatoval, že pokud odvolací soud v trestním řízení nerozhodne o odvolání, podaném poškozeným, které zjevně směřuje svým obsahem proti výroku o náhradě škody, ačkoli tomu v řízení před obecnými soudy nebránila žádná překážka, tak se jedná o porušení práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny. V projednávaném případě tak Ústavní soud dovodil povinnost krajského soudu věcně přezkoumat odvolání stěžovatele a zabývat se tím, zda odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně co do náhrady škody je přezkoumatelné a naplňuje zákonné požadavky.
14. Poté, co se Ústavní soud seznámil s nyní napadeným rozhodnutím krajského soudu, dospěl k závěru, že krajský soud naplnil výše uvedené požadavky vyslovené Ústavním soudem v citovaném nálezu. Krajský soud se odvoláním věcně zabýval, přezkoumal podle §254 odst. 1 trestního řádu ve veřejném zasedání zákonnost a odůvodněnost odvoláním napadeného výroku o náhradě škody, jakož i správnost postupu řízení, které vyhlášení napadeného rozsudku předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. S odkazem na §246 trestního řádu krajský soud poukázal na to, že poškozený může v podaném odvolání brojit toliko proti nesprávnosti výroku o náhradě škody, popřípadě proti tomu, že takový výrok učiněn nebyl. Poškozený však není oprávněn odvoláním napadat výrok o vině ani výrok o trestu. Podle §265 trestního řádu navíc nemůže být v případě zrušení toliko výroku o náhradě škody věc vrácena soudu prvního stupně. Z těchto důvodů pak krajský soud nepřezkoumával skutkové a právní závěry formulované ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a zabýval se pouze námitkami poškozeného, které se vztahovaly k výroku o náhradě škody.
15. Výše náhrady škody, která byla soudem prvního stupně poškozenému přiznána, vyplývala ze skutkových závěrů vztahujících se k vině obžalovaného. Krajský soud proto konstatoval její správnost, aniž by mohl (s ohledem na rozsah odvolacího práva poškozeného) tyto skutkové závěry přezkoumat, jak se toho domáhal stěžovatel. Krajský soud postupoval v mezích stanovených zákonnými předpisy, když dovodil, že soud prvního stupně vycházel při stanovení výše přiznaného nároku poškozeného na náhradu škody ze skutkového závěru, že jednáním obviněného byla poškozenému způsobena škoda nejméně ve výši 62 000 Kč. Otázce řádného odůvodnění se krajský soud věnoval velmi podrobně, a jelikož dospěl k závěru, že rozhodnutí prvostupňového soudu je na hraně přezkoumatelnosti, odstranil sám nedostatky, které v odůvodnění spatřoval.
16. Ačkoliv stěžovatel s postupem soudů nesouhlasí a cítí se být poškozen situací, kdy v důsledku vydávání tzv. zjednodušeného rozsudku (podle §129 odst. 2 trestního řádu) soud prvního stupně písemně neodůvodnil svoje rozhodnutí ve vztahu k výrokům o vině a trestu, přičemž výrok o náhradě škody odůvodnil pouze stručně odkazem na výrok o vině, Ústavní soud nemohl jeho stížnosti vyhovět. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se podle názoru Ústavního soudu pohybuje v mezích stanovených zákonnými i ústavními předpisy. Krajský soud se tentokrát velmi podrobně věnoval odvolacím námitkám stěžovatele, byl však limitován rozsahem odvolacích práv poškozeného, tak jak vyplývají ze systematiky trestního řádu, což také odvolací soud stěžovateli podrobně vysvětlil. Stručně řečeno, krajský soud nemohl s ohledem na požadavky zákona vyplývající z povahy adhezního řízení postupovat jinak.
17. Ústavní soud dodává, že stěžovatel byl se zbytkem svého nároku odkázán na občanskoprávní řízení, kde se může domáhat zaplacení částky, která v trestním řízení nebyla prokázána. Jak správně uvádí krajský soud, na základě důkazů provedených v civilním řízení může být učiněn skutkový závěr, že škoda byla vyšší, než bylo zjištěno v trestním řízení, což však neznamená, že by bylo rozhodnutí o vině v trestním řízení nezákonné, neboť jde pouze o důsledek použití odlišných procesních zásad.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu