ECLI:CZ:US:2024:3.US.2290.23.1
sp. zn. III. ÚS 2290/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2023, č. j. 28 Cdo 1765/2023-281, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. března 2023, č. j. 26 Co 5/2023-264, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 29. listopadu 2022, č. j. 9 C 148/2021-215, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou jako účastníků řízení a Mojmíra Syrového, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Okresní soud shora označeným rozsudkem nahradil projev vůle Státního pozemkového úřadu (stěžovatele) uzavřít s žalobcem (vedlejším účastníkem) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku za účelem uspokojení restitučního nároku žalobce. Podstata sporu spočívala v posouzení, zda stěžovatel postupoval liknavě, svévolně či diskriminačně při uspokojování nároku žalobce. Okresní soud dospěl k závěru, že se tak skutečně stalo. Liknavý postup stěžovatele dovodil z nedostatečné nabídky pozemků co do kvality a kvantity v lokalitě, kde žalobce již část pozemků získal, ačkoliv se zde vhodné pozemky nacházely. Je přitom legitimní, že se žalobce pokouší získat pozemky ve stejné lokalitě, kde již pozemky má, neboť nevydané pozemky rovněž tvořily funkční celek.
2. Rozhodnutí okresního soudu následně potvrdil krajský soud, který se ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu. Úvahy o liknavosti stěžovatele dále rozvedl a konstatoval, že po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby svůj restituční nárok uspokojil nabytím pozemků v různých katastrálních územích, jestliže v katastrálním území, kde mu již byly nějaké pozemky k uspokojení nároku vydány, existují vhodné pozemky.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Uvedl, že hodnotící závěr nižších soudů o liknavosti stěžovatele lze v dovolacím řízení přezkoumat, pouze pokud je úvaha nižších soudů nepřiměřená. V daném případě je hodnotící závěr odvolacího soudu adekvátní učiněným skutkovým zjištěním, jejichž správnost Nejvyššímu soudu přezkoumávat nepřísluší. Námitka stěžovatele, že liknavost soudy dovozují pouze ze skutečnosti, že zůstatek nároku žalobce nebyl do současné doby uspokojen, odporuje skutkovým zjištěním. Závěry krajského soudu není možné vykládat tak, že by nárok oprávněné osoby měl být vždy uspokojen převodem pozemků v téže lokalitě, v níž se nacházely pozemky původní, akcentem na vybraná katastrální území krajský soud pouze dokládal liknavost stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel podává proti napadeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Soudy dle stěžovatele nesprávně dovodily jeho liknavost. Správně měly zkoumat aktivitu žalobce ve veřejných nabídkách a přihlédnout k tomu, že žalobce svůj nárok částečně v průběhu let uspokojil. Z toho plyne, že nabídky stěžovatele byly dostatečné a kvalitní. Okresnímu soudu stěžovatel vytýká, že nepřihlédl k některým jeho podstatným tvrzením a důkazům či je nesprávně vyhodnotil.
6. Pokud stěžovatel nenabízel pozemky v žalobcem požadovaném katastrálním území, mohl si žalobce vybrat pozemky ve vedlejších katastrálních územích. Ze zákona neplyne požadavek na uspokojení restitučních nároků jedné osoby ve stejných oblastech, jakož i v oblastech, ve kterých se nacházely pozemky původní. Podanou žalobou se žalobce snaží obejít restituční zákon a získat konkrétní pozemek bez soutěže.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, jestliže je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikovanými vadami. Těmito vadami však napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu netrpí.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že obecné soudy dovodily jeho liknavost při uspokojování restitučního nároku žalobce. Stěžovatel zpochybňuje jak skutková zjištění obecných soudů, tak z těchto zjištění učiněný hodnotící závěr o jeho liknavosti.
9. Konkrétně stěžovatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními obecných soudů, že jeho nabídka pozemků byla nedostatečná a žalobce byl přiměřeně aktivní ve veřejných nabídkách při uspokojování svého nároku. Žalobce sice aktivně uspokojoval své nároky, avšak pouze po určitou dobu, od roku 2005 byl dle stěžovatele pasivní. Ústavní soud neshledal důvod k zásahu do zjišťování a hodnocení skutkového stavu obecných soudů, neboť z rozhodnutí okresního soudu plyne smysluplný vztah mezi provedenými důkazy a učiněnými zjištěními ohledně nedostatečnosti nabídky stěžovatele a přiměřené aktivity žalobce (body 9, 15 a 27 rozsudku okresního soudu). K námitce opomenutí tvrzení a důkazů okresním soudem stěžovatel neoznačuje, jaká konkrétní tvrzení a jaké důkazy měl okresní soud opomenout, Ústavní soud se proto touto námitkou dále nezabýval.
10. Při rozhodování o restitučních nárocích oprávněných osob, tedy i při posuzování otázky liknavosti, je nutné zohlednit i obecné principy restitučního zákonodárství. Restitučními předpisy, včetně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd napáchaných v době nesvobody. Vůdčím principem musí být vždy uvedený účel restitucí, k jehož naplnění je nutné, aby restituční zákony byly interpretovány ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých křivd, v jejichž důsledku k odnětí majetku došlo [nález sp. zn. I. ÚS 754/01 (N 123/31 SbNU 113); nález sp. zn. II. ÚS 2896/09 (N 97/57 SbNU 273); nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.), bod 94]. Při aplikaci restitučních předpisů není možné postupovat příliš restriktivně, resp. formalisticky [nález sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677), bod 41].
11. Hodnotící závěr o liknavosti stěžovatele soudy ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily, přičemž odkázaly i na rozsáhlou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. Vyjádřily se přitom i k námitce stěžovatele, že žalobcův nárok částečně uspokojen byl (bod 14 usnesení Nejvyššího soudu), jakož i k námitce, že žalobce mohl svůj nárok uspokojit v jiných katastrálních územích (bod 27 rozsudku okresního soudu, bod 14 rozsudku krajského soudu, bod 14 usnesení Nejvyššího soudu).
12. Na těchto závěrech nemá Ústavní soud důvod cokoliv zpochybňovat, neboť jsou v souladu s konstantní judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu, ve které mimo jiné Ústavní soud dovodil, že liknavostí je i nezařazování vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání zákonná překážka (nález sp. zn. I. ÚS 766/22). S ohledem na výše uvedené principy restitučního zákonodárství lze akceptovat závěr soudů o legitimnosti požadavku žalobce na získání pozemku ve stejné oblasti, ve které již některé pozemky v rámci uspokojování svého restitučního nároku získal.
13. Nad rámec stručného odůvodnění Nejvyššího soudu k námitce stěžovatele, že nejednal liknavě, jelikož část nároku žalobce uspokojil, Ústavní soud dodává, že o liknavost stěžovatele ohledně uspokojení zbylé části nároku se může jednat i v případě, že v minulosti byl již nárok oprávněné osoby částečně uspokojen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).
14. S ohledem na uvedené neshledal Ústavní soud v napadených rozhodnutích znaky svévole, extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ani jiné vady, kvůli nimž podobná rozhodnutí v minulosti zrušil. Soudy stěžovatelovy námitky řádně vypořádaly a své závěry smysluplně odůvodnily. Lze proto shrnout, že svým postupem stěžovatelova základní práva či svobody nijak neporušily.
IV.
Závěr
15. Obecné soudy neporušily ústavně zaručené základní právo či svobodu stěžovatele. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu