ECLI:CZ:US:2024:3.US.2370.23.1
sp. zn. III. ÚS 2370/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Seidla, zastoupeného JUDr. Jiřím Fílou, advokátem, sídlem Závodní 391/96C, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2023 č. j. 61 Co 147/2023, 61 Co 115/2023-154 a usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. dubna 2023 č. j. 34 C 325/2021-119 a ze dne 31. května 2023 č. j. 34 C 325/2021-142, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a 1) Statutárního města P. a 2) Pavla Kratochvíla, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na právní pomoc v řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatel (žalobce) se žalobou domáhal určení, že první vedlejší účastník řízení (první žalovaný) je vlastníkem nemovitosti (pozemku) v žalobě blíže specifikovaného (dále též "předmětný pozemek").
3. Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22. 2. 2023 č. j. 34 C 325/2021-98 žalobu na určení vlastnictví zamítl. O náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a prvním vedlejším účastníkem řízení rozhodl tak, že nikdo z nich nemá právo na jejich náhradu (výrok II). Stěžovateli dále uložil povinnost nahradit druhému vedlejšímu účastníkovi řízení (druhému žalovanému) náklady řízení ve výši 340 651,30 Kč (výrok III).
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Okresní soud usnesením ze dne 27. 4. 2023 č. j. 34 C 325/2021-119 odvolací řízení zastavil podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu nezaplacení soudního poplatku stěžovatelem, a to v rozsahu, v němž se stěžovatel domáhal zrušení výroku I ve věci samé rozsudku okresního soudu. Okresní soud nezastavil odvolací řízení proti výrokům o náhradě nákladů řízení, neboť jejich přezkum není zpoplatněn. O náhradě nákladů odvolacího řízení okresní soud nerozhodoval, neboť jeho usnesení nebylo rozhodnutím, kterým se řízení končí [§151 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
5. Okresní soud následně usnesením ze dne 31. 5. 2023 č. j. 34 C 325/2021-142 doplnil podle §166 odst. 1 o. s. ř. v intencích pokynu Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") učiněného podle §222 odst. 2 o. s. ř. předchozí usnesení o zastavení odvolacího řízení o výrok o náhradě nákladů řízení tak, že mezi stěžovatelem a prvním vedlejším účastníkem řízení nemá nikdo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a stěžovateli uložil povinnost nahradit druhému vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení ve výši 61 903,60 Kč. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť to byl stěžovatel, který zavinil zastavení odvolacího řízení nezaplacením soudního poplatku.
6. Proti usnesení okresního soudu o zastavení řízení a proti doplňujícímu usnesení o náhradě nákladů odvolacího řízení podal stěžovatel odvolání. Krajský soud usnesením ze dne 23. 6. 2023 č. j. 61 Co 147/2023, 61 Co 115/2023-154 potvrdil napadená usnesení okresního soudu (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto dalšího odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, který při stanovení sazby odměny za úkon právní služby aplikoval §8 odst. 1 část věty před středníkem vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a vyšel z tarifní hodnoty 16 400 000 Kč, jako ceny předmětného pozemku, o který byl veden spor o určení vlastnického práva, čemuž podle §7 bodu 7 advokátního tarifu odpovídala odměna ve výši 50 860 Kč za jeden úkon právní služby. Cena předmětného pozemku vyplynula z kupní smlouvy uzavřené mezi prvním a druhým vedlejším účastníkem řízení na základě nejvyšší nabídky v proběhlé veřejné soutěži, takže ji bylo možno považovat za cenu obvyklou. Krajský soud nesouhlasil s názorem stěžovatele, že se mělo vycházet z tarifní hodnoty stanovené podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, neboť toto ustanovení se použije pouze v případech, kdy jde o určení práv k věci penězi neocenitelné, resp. v případech, kdy cenu věci by bylo možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Poukázal i na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1332/07 (N 22/60 SbNU 239; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), podle něhož je-li předmětem řízení určení vlastnického práva k nemovitostem, jde o plnění penězi ocenitelné a nelze proto aplikovat §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (v tehdy účinném znění). Krajský soud nesouhlasil ani s námitkou stěžovatele, že i soudní poplatek nebyl vyměřen z hodnoty předmětného pozemku, nýbrž ve výši 5 000 Kč. Zdůraznil, že při stanovení odměny advokáta a soudního poplatku se vychází z jiných na sobě nezávislých právních předpisů (advokátního tarifu a zákona o soudních poplatcích) a kritéria pro určení odměny a soudního poplatku jsou zcela odlišná.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s rozhodnutími soudů obou stupňů o náhradě nákladů odvolacího řízení. Obecným soudům vytýká, že aplikovaly §8 odst. 1 namísto podle stěžovatele správného §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 269/2016 (N 187/87 SbNU 71), v němž v rámci obiter dicti vyslovil, že by bylo vhodné, aby při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o určení práva k nemovitosti byl aplikován §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Stanovily-li obecné soudy tarifní hodnotu z kupní ceny předmětného pozemku, nepovažuje stěžovatel takové určení tarifní hodnoty za jednoznačné, neboť nemusí odrážet reálnou hodnotu nemovité věci. Navíc v řízení nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, ze kterého by bylo postaveno najisto, jaká je skutečná hodnota předmětného pozemku. Přestože bylo předmětem řízení určení vlastnického práva k nemovitosti, ve skutečnosti se primárně řešila otázka platnosti či neplatnosti veřejné soutěže. Domnívá se, že na posuzovanou věc dopadá i nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 1052/21. Rovněž namítá, že obecné soudy nevzaly v potaz složitost věci, resp. účelnost vynaložených nákladů druhého vedlejšího účastníka řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná svůj značně zdrženlivý postoj k problematice nákladů řízení [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)], který vyústil v doktrínu tzv. omezeného ústavněprávního přezkumu. Posuzování okolností důležitých pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zásadně kompetencí obecných soudů, přičemž zásah Ústavního soudu připadá do úvahy zcela výjimečně, a to v případě procesního excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení značně rezervovaně, což je dáno také tím, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení nelze klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)].
11. Ústavní soud předně nepovažuje za porušení ústavních práv stěžovatele postup obecných soudů, které aplikovaly §8 odst. 1 advokátního tarifu, podle něhož je tarifní hodnotou sporu cena věci v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Vyšly-li obecné soudy z toho, že §9 advokátního tarifu je možné aplikovat jen v situaci, kdy hodnotu sporu nelze určit, nebo údaj o ceně věci soud nemá k dispozici, nebo by jeho zjištění bylo spojeno s nepoměrnými obtížemi, nelze tomuto výkladu ničeho vytknout a je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08 (N 141/53 SbNU 747) nebo ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763)].
12. Ve zmiňovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15 Ústavní soud shledal jako protiústavní právě postup obecných soudů určující výši nákladů řízení paušální částkou podle §9 advokátního tarifu, ačkoli cena věci byla zjistitelná a vytkl tedy obecným soudům postup, kterého se právě stěžovatel nyní domáhá. Obdobně v aktuálním nálezu ze dne 7. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1750/23, Ústavní soud vyslovil, je-li předmětem řízení věc penězi ocenitelná, je třeba pro výpočet odměny použít primárně §8 odst. 1 advokátního tarifu. V opačném případě jde o nerespektování kogentní právní úpravy.
13. V nyní posuzované věci obecné soudy disponovaly ověřitelným údajem o ceně předmětného pozemku, který se podával z kupní smlouvy týkající se jeho převodu vzešlé z veřejné soutěže. Takový údaj je podle názoru Ústavního soudu pro potřeby stanovení tarifní hodnoty dostačující. Namítal-li stěžovatel, že měl být aplikován §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, neboť nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, ze kterého by byla stanovena přesná hodnota předmětného pozemku, pak nelze přehlédnout, že obecné soudy měly k dispozici dříve vypracovaný znalecký posudek, od něhož se dosažená kupní cena, která sloužila za základ pro stanovení tarifní hodnoty, odchylovala jen nepodstatně (viz bod 11 doplňujícího usnesení okresního soudu). Nadto je třeba připomenout, že dokazování sloužící pouze pro určení tarifní hodnoty pro výpočet náhrady nákladů řízení se neprovádí (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. 26 Cdo 1492/2016). Jakkoliv znalecký posudek představuje nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, nejde o způsob jediný. Soud může, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, vycházet i z jiných skutečností.
14. Co se týče použití závěrů vyplývajících z nálezu sp. zn. I. ÚS 269/16, je vhodné připomenout, že úvaha o tom, že by se měl při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o určení práva k nemovitosti aplikovat §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, byla vyslovena toliko v rámci obiter dicti a nešlo o striktní konstatování, že toto by byl jediný možný způsob určení tarifní hodnoty u nemovitostí. V situaci, kdy existoval věrohodný a ověřitelný údaj o ceně předmětného pozemku bylo namístě použít právě §8 odst. 1 advokátního tarifu.
15. Ústavní soud nesdílí ani námitku, že předmětem řízení nebylo určení vlastnického práva k předmětnému pozemku, nýbrž ve skutečnosti otázka platnosti veřejné soutěže. Předmět řízení byl stěžovatelem, jako žalobcem, zcela jednoznačně a nezaměnitelně vymezen v žalobě (žaloba o určení vlastnického práva k nemovitosti) a obecné soudy z takto vymezeného předmětu sporu musely vycházet i při stanovení náhrady nákladů řízení. Platnost veřejné soutěže mohla být eventuálně posuzována jako předběžná otázka, avšak to nemění nic na tom, že hlavním předmětem sporu bylo určení vlastnictví nemovitosti.
16. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech napadených rozhodnutí Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva, ve stěžovatelově případě dokonce pouze podzákonného právního předpisu, sám o sobě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu