ECLI:CZ:US:2024:3.US.2412.23.1
sp. zn. III. ÚS 2412/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Pavola Sojky a Martiny Sojkové, oba zastoupeni Mgr. Lukášem Matějíčkem, advokátem, se sídlem Voršilská 130/10, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. června 2023, č. j. 36 C 109/2022-231, za účasti Okresního soudu Praha-západ jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelé se po svých sousedech domáhali zaplacení částky 9 988 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu nákladů vynaložených na úklid listí, květů a větví z akátů trnovníků. Tyto stromy rostou na pozemku sousedů a vytváří imise, které zanáší zahradu stěžovatelů a odtokové žlaby jejich rodinného domu.
2. Okresní soud žalobu napadeným usnesením zamítl. Dospěl totiž k závěru, že nejsou splněny podmínky, za nichž lze přiznat nárok na náhradu nákladů vynaložených na odstranění imisí, a že tyto imise neobtěžují stěžovatele nad míru přiměřenou místním poměrům a podstatným způsobem neomezují obvyklé užívání jejich pozemku (§1013 odst. 1 občanského zákoníku).
II. Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé podávají proti rozhodnutí okresního soudu ústavní stížnost. Napadené rozhodnutí a postup tohoto soudu podle nich porušil jejich práva plynoucí z Ústavy České republiky (čl. 1 odst. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1), Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1).
4. Napadené rozhodnutí porušuje princip legitimního očekávání, předvídatelnosti soudních rozhodnutí a zákaz svévolnosti. Okresní soud totiž řádně nezdůvodnil, proč se odchýlil od svého dřívějšího rozhodnutí, kterým stěžovatelům v obdobném řízení proti sousedům již jednou vyhověl (viz rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 1. 2022, č. j. 5 C 191/2021-69).
5. Veškeré skutkové a právní závěry uvedené v rozhodnutí nemají oporu v provedených důkazech či neodpovídají skutečnosti a pro stěžovatele jsou zcela překvapivé a nečekané. Soud se navíc nevypořádal s důkazy, na které stěžovatelé poukázali, jeho právní hodnocení má částečně až absurdní ráz a vyústilo v nespravedlivé rozhodnutí.
6. Soud během řízení porušil princip kontradiktornosti a rovnosti, protože ve vztahu k sousedům překročil svou poučovací povinnost a neumožnil stěžovatelům argumentovat ke všem podstatným otázkám (včetně toho, že se hodlá odchýlit od svého dřívějšího rozhodnutí). Soud měl také účastníky řízení seznámit s tím, jakou konkrétní plochu považoval za oblast místních poměrů.
7. V řízení byla porušena pravidla dokazování, a rozsudek je proto nepřezkoumatelný, nepředvídatelný a založený na libovůli. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že soud při posouzení toho, zda imise překračují míru obvyklou v daném místě, vycházel ze znaleckého posudku znalkyně z oboru dendrologie. Posouzení míry imisí podle nich není otázkou znaleckého zkoumání a soud měl vycházet z jiných důkazních prostředků. Znalkyní byla navíc ustanovena osoba, o jejíž objektivitě lze důvodně pochybovat, protože v dřívějším řízení na základě objednávky sousedů vyhotovila posudek, který byl v daném řízení uplatněný k jejich obraně. Soud se také nevypořádal se zjevnými rozpory posudku a neumožnil stěžovatelům na závěry znalkyně reagovat.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Napadeným rozhodnutím byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na zaplacení částky ve výši 9 988 Kč s příslušenstvím. Tato částka je natolik nízká, že proti napadenému rozhodnutí nebylo odvolání přípustné [viz §202 odst. 2 občanského soudního řádu]. Částka 9 988 Kč je přitom bagatelní nejen z pohledu zákona, ale i z pohledu judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13, body 30 až 31).
9. Tato skutečnost je pro hodnocení ústavnosti napadeného rozhodnutí zásadní. Při posuzování namítaných pochybení orgánů veřejné moci totiž Ústavní soud přihlíží i k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Obvykle proto odmítá jako zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelních částkách. Je při tom veden úvahou, že nepřiznání bagatelního nároku již kvůli jeho výši obvykle nedosahuje intenzity, která by byla způsobilá porušit ústavně zaručená základní práva či svobody (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 65/20, bod 17 až 18; I. ÚS 1707/17, bod 15; IV. ÚS 2728/17, bod 30).
10. Opodstatněnost ústavní stížnosti v těchto případech tak přichází v úvahu jen ve výjimečných případech - tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že "přesahuje" zájmy účastníků. Taková situace může nastat zejména tehdy, pokud daný zásah koliduje se samotnou podstatou a smyslem určitého ústavně zaručeného základního práva či svobody nebo pokud jde o posouzení otázky ústavněprávní relevance, která má zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13, bod 32 až 33).
11. Je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil a případně doložil, proč věc navzdory své bagatelnosti vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20, bod 25). Žádné takové tvrzení však stěžovatelé neuvádí. Z jejich ústavní stížnosti neplyne, že by měl jejich případ výše uvedený "přesah" nebo že by byli napadeným rozhodnutím kvůli svým osobním, sociálním, majetkovým nebo jiným poměrům podstatně dotčeni. Důvody pro svůj výjimečný zásah v daném případě neshledal ani Ústavní soud.
12. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti domáhají přehodnocení právních i skutkových závěrů okresního soudu. Jejich ústavní stížnost je tak obsahově koncipována spíše jako odvolání, které kvůli bagatelní výši předmětu sporu neměli možnost podat. Ústavní soud však zdůrazňuje, že hodnocení skutkového stavu, výklad podústavních předpisů a jejich použití na konkrétní případ je úkolem, který náleží především obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ten má pravomoc do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout jen tehdy, pokud se dopustí excesu, který je natolik závažný, že porušuje ústavně zaručená základní práva a svobody [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K ničemu takovému však v této věci podle Ústavního soudu nedošlo.
13. Okresní soud v napadeném rozhodnutí popsal předpoklady, za nichž lze imisemi obtěžovanému vlastníkovi přiznat nárok na peněžitou náhradu nákladů na odstranění imise (viz bod 16 napadeného rozhodnutí a v něm shrnuté závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, č. j. 22 Cdo 3552/2021-688). Okresní soud shrnul, že podle judikatury může obtěžovaný vlastník žádat tuto peněžitou náhradu výjimečně jen tehdy, nelze-li nápravy dosáhnout jinými opatřeními, a cesta práva (včetně výkonu rozhodnutí) by se nejevila průchozí. Pro posouzení žaloby stěžovatelů tak bylo stěžejní, že podle judikatury je přiznání peněžité kompenzace u tohoto druhu imisí výjimečným řešením - na rozdíl od uložení povinnosti zdržet se rušení, kterou §1013 odst. 1 občanského zákoníku výslovně předpokládá.
14. Okresní soud dospěl k závěru, že způsobené imise nejsou v daném případě nepřípustné a že okolnosti pro výjimečné přiznání peněžité náhrady nejsou dány. V odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně vysvětlil, jak k tomuto závěru dospěl a proč se odchýlil od svého dřívějšího rozhodnutí (viz body 12 až 27). V napadeném rozhodnutí zohlednil to, že stromy na tomto místě rostou už 70 až 80 let a stěžovatelé si koupili pozemek s vědomím, že zde tyto stromy rostou a působí imise (bod 17). Vzal v potaz i skutečnost, že stromy opadají jednou ročně (bod 19), a že stěžovatelé nebyli ochotni jednat o smíru, který by věc vyřešil (bod 18).
15. Soud v napadeném rozhodnutí otevřeně popsal skutková zjištění, z nichž při svém rozhodování vycházel (bod 3). Stěžovatelům bylo umožněno vznášet na jednáních důkazní návrhy, vyjadřovat se k průběhu řízení a klást dotazy znalkyni. Této možnosti ostatně několikrát využili. Důvody, kvůli kterým soud některé jejich návrhy či dotazy zamítl, jim přitom soud vysvětlil (viz protokol o jednání ze dne 9. 6. 2023 a body 5 až 6 napadeného rozhodnutí).
16. Závěry, k nimž okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl, nelze označit za extrémně svévolné, nepřezkoumatelné, nespravedlivé či založené na libovůli (jak tvrdí stěžovatelé v bodě 13, 15 a 26 ústavní stížnosti). Odůvodnění napadeného rozhodnutí je naopak podrobné, srozumitelné a smysluplné. Toto zhodnocení obstojí i ve světle judikatury Ústavního soudu, z níž plyne, že pokud obecný soud projednává tzv. bagatelní věc, ve které není proti rozsudku přípustné odvolání, musí věnovat postupu v řízení a odůvodnění rozhodnutí maximální pečlivost a pozornost (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 4029/19, bod 32; IV. ÚS 2319/11).
17. Ústavní soud si je vědom toho, že z pohledu právní jistoty účastníků řízení není vhodné, pokud soud ve skutkově i právně obdobné věci dospěje k odlišnému rozhodnutí. To, že soud rozhodne opačně než v dřívější věci, však není samo o sobě protiústavní. Podle Ústavního soudu se soud může odchýlit od předchozího rozhodnutí (zejména pokud nejde o ustálenou judikaturu), pokud své odchýlení náležitě vysvětlí (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3324/15, bod 22).
18. Odchýlení se od svého dřívějšího rozhodnutí okresní soud podepřel několika důvody. Dřívější rozhodnutí podle něj nezohledňovalo okolnost, že si stěžovatelé koupili pozemek s vědomím, že v jeho blízkosti rostou stromy vytvářející imise (bod 17). Dále uvedl, že součástí předvídatelnosti soudního rozhodování je i důvěra v to, že soud zohlední judikaturu Nejvyššího soudu (bod 12). Soud zmínil i to, že účastníkům řízení od prvního jednání poskytoval poučení a sděloval předběžné hodnocení důkazů, z čehož vyplývalo, že se od dřívějšího rozhodnutí může odchýlit (bod 12). Ústavní soud považuje toto vysvětlení za dostatečné, a postup okresního soudu tak za těchto okolností neshledal protiústavním.
19. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkami, že soud porušil princip rovnosti a kontradiktornosti. Poučení, kterým soud sousedům uložil, aby při tvrzení a označování důkazů vzali v potaz komplex stromořadí v dané obci, Ústavní soud nepovažuje za protiústavní - stejně jako neseznámení účastníků s tím, jakou plochu soud považoval za oblast místních poměrů.
20. Za důvodné Ústavní soud nepovažuje ani námitky týkající se znaleckého posudku. Okresní soud se s řadou z nich již zabýval a provedení znaleckého posudku si v napadeném rozhodnutí obhájil. Soud uvedl, že posudek byl potřebný k odbornému posouzení stromu (bod 24). Dotyčnou znalkyni ustanovil, neboť situaci již znala, a bylo proto ekonomické ustanovit ke zpracování nového posudku právě ji (bod 26). Námitky proti její nestrannosti soud zamítl, protože nezjistil žádný poměr k účastníkům, zástupcům nebo k věci, kvůli němuž by byl důvod pochybovat o její nepodjatosti (bod 26). Soud uvedl také to, že stěžovatelé měli stejně jako sousedi právo formulovat pro znalkyni otázky, a že v případě nesouhlasu s jejími závěry mohli předložit vlastní posudek (bod 26). Výsledný posudek soud vyhodnotil jako vnitřně konzistentní a přesvědčivý (bod 24). Ústavní soud přitom nenašel důvod tyto závěry či jejich zdůvodnění z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.
IV. Závěr
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu