ECLI:CZ:US:2024:3.US.242.24.1
sp. zn. III. ÚS 242/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajka) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Davida Smetánky, Ph.D., zastoupeného Mgr. Janem Bendou, advokátem, se sídlem U Císařských lázní 368/7, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. listopadu 2023 č. j. 3 Afs 218/2021-55, spojené s návrhem na zrušení §111 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Finanční úřad pro Ústecký kraj ("správce daně") shledal, že stěžovatel nesplnil povinnost registrovat se k dani z přidané hodnoty ("DPH"), kterou mu ukládá §95 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ("ZDPH"). Platebním výměrem ze dne 27. 1. 2014 č. j. 247143/14/2510-24802-505376 mu proto podle §98 ZDPH ve spojení s čl. II bodem 4 zákona č. 502/2012 Sb., který ZDPH novelizoval, tuto daň stanovil náhradním způsobem ve výši 429 546 Kč za zdanitelná plnění uskutečněná bez daně v období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2012.
2. Odvolací finanční ředitelství ("žalovaný") rozhodnutím ze dne 15. 7. 2015 č. j. 22561/15/5300-22444-704601 takto stanovenou daň změnilo na částku 434 629 Kč a ve zbytku platební výměr potvrdilo. Toto rozhodnutí však rozsudkem ze dne 22. 8. 2017 č. j. 15 Af 92/2015-49 zrušil Krajský soud v Ústí nad Labem ("krajský soud"), a to z důvodu použití nesprávné výše sazby daně k výpočtu stanovené daně a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. V návaznosti na tento rozsudek žalovaný změnil daň stanovenou náhradním způsobem na částku 369 136 Kč a ve zbytku platební výměr potvrdil. Žalovaný proti jeho rozhodnutí podal žalobu. Tu krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 23. 6. 2021 č. j. 15 Af 123/2017-43 podle §78 odst. 7 soudního řádu správního.
3. Krajský soud se vypořádal s námitkami stěžovatele poukazujícími na nicotnost rozhodnutí žalovaného, tvrzenou povinnost žalovaného vyzvat stěžovatele k navržení důkazních prostředků, jakož i na prekluzi daňové povinnosti. Tyto námitky krajský soud vyhodnotil jako nedůvodné.
4. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud nyní napadeným rozsudkem jako nedůvodnou.
5. Nejvyšší správní soud potvrdil, že rozhodnutí žalovaného nelze považovat za nicotné z důvodů, které zdůrazňuje stěžovatel, tj. z důvodu doručení rozhodnutí předchozímu zmocněnci. Uvedl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 15), že žalovaný "nepochybil [...] tím, že své druhé rozhodnutí doručil předchozímu zmocněnci stěžovatele. Nově udělená plná moc se totiž do sféry žalovaného dostala až po vydání rozhodnutí, proto žalovaný postupoval správně, pokud rozhodnutí stěžovateli doručil prostřednictvím jeho předchozího zmocněnce, neboť ten byl v tu chvíli k jeho zastupování zmocněn." Ze stejného důvodu se žalovaný nemohl zabývat ani doplněním odvolání, které stěžovatel předložil prostřednictvím svého nového zmocněnce, což současně znamená, že nebyl povinen na jeho základě stěžovatele vyzvat, aby svá tvrzení uvedená v doplněném odvolání prokázal. Nejvyšší správní soud následně vyvrátil stěžovatelovu námitku, že nebyly splněny podmínky pro stanovení daně náhradním způsobem.
6. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem uvádí obdobné námitky, které vznášel již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž zdůrazňuje, že mu daňový řád zaručuje právo doplnit odvolání (srov. §111 odst. 2 daňového řádu), v jeho případě se však doplnění odvolání stalo neúčinným, v čemž stěžovatel spatřuje porušení ústavní zásady rovnosti účastníků řízení. Zdůrazňuje přitom, že odvolací řízení je nepředvídatelné, neboť stěžovatel v postavení odvolatele neví, do kdy může odvolání doplnit. Závěrem ústavní stížností rozporuje splnění podmínek pro stanovení daně náhradním způsobem.
7. Ze všech výše uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. K ústavní stížnosti stěžovatel připojil rovněž návrh na zrušení §111 odst. 2 daňového řádu.
8. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v jejímž rámci Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném případě dostál požadavkům uvedeným výše. Nejvyšší správní soud totiž logicky odůvodnil, proč není kasační stížnost stěžovatele důvodná. Ústavní soud nemá k jeho závěrům ústavněprávních výhrad. Odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za racionální a přesvědčivé a nevybočující z nároků, kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud a před ním též krajský soud totiž stěžovateli dostatečně vysvětlily, proč nepřihlížely k jím doplněnému odvolání, resp. proč s ohledem na závěry dokazování, z nichž vyplynulo, že v průběhu let 2009-2012 opakovaně překračoval kvalifikovaný obrat, dospěly k závěru, že jsou v jeho případě splněny podmínky pro stanovení daně náhradním způsobem.
11. Závěry Nejvyššího správního soudu týkající se nezohlednění doplnění odvolání jsou nadto souladné též s názory prezentovanými v nauce (srov. Novotná, M. a kol. Daňové řízení. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 148-149). Jak vyplývá z §101 odst. 2 a §111 odst. 2 daňového řádu, do doby, než je rozhodnutí o odvolání vydáno, může odvolatel údaje svého odvolání měnit a doplňovat, tedy navrhovat nové důkazní prostředky nebo přidávat nové argumenty, které v rámci řízení před správcem daně prvního stupně nezazněly. V odvolacím daňovém řízení jsou totiž přípustné jakékoliv skutkové i právní novoty.
12. Ústavní soud ovšem považuje za vhodné připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým). Je totiž v zájmu samotného odvolatele, aby doplnění odvolání nenechával na poslední chvíli, neboť je nutné, aby měl odvolací orgán možnost seznámit se s doplněnými, resp. pozměněnými údaji v odvolání. Pokud tedy bude doplnění odvolání správci daně či odvolacímu orgánu doručeno poté, co odvolací orgán již vydal rozhodnutí o odvolání, nelze následně tomuto odvolacímu orgánu vytýkat, že se s doplněnými údaji ve svém rozhodnutí nevypořádal, přestože doplnění odvolání bylo daňovým subjektem odesláno před doručením rozhodnutí. K dodatečně uplatněným důkazům, které daňový subjekt nenavrhl ani neoznačil nebo je navrhl pozdě, přitom nemohou v následném soudním řízení přihlížet ani soudy. Stručně řečeno, dojde-li změna či doplnění odvolání správci daně či odvolacímu orgánu po předání odvolacího rozhodnutí k poštovní přepravě, tak jako se stalo ve stěžovatelově věci, nelze od něj očekávat, že tuto změnu či doplnění vezme ještě v potaz. Postupoval-li tedy v nyní posuzované věci žalovaný ve shora naznačených intencích, nelze mu - a ani správním soudům, které jeho postup přezkoumávaly - cokoliv vytýkat. Jejich postup totiž plně respektuje zákonnou úpravu, a tedy není nezákonný, a tím spíše pak protiústavní.
13. Nad rámec shora uvedeného lze dodat, že stěžovatel se v průběhu odvolacího daňového řízení nenacházel v situaci, kterou dle svých slov označuje za nepředvídatelnou. Byl si vědom toho, co bude předmětem přezkumu žalovaného v rámci odvolání po kasačním zásahu krajského soudu a měl možnost zvážit, zda v tomto ohledu bude svou argumentaci doplňovat či měnit. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby dotazem u žalovaného zjistil, v jaké fázi projednání se odvolání nachází, aby mohl včas reagovat, případně aby bezodkladně po kasačním zásahu krajského soudu orgány finanční správy informoval o svém záměru změnit či doplnit odvolání. Žalovaný by pak měl ve smyslu zásady vstřícnosti povinnost umožnit stěžovateli coby daňovému subjektu uplatnit jeho právo na změnu či doplnění odvolání a příslušné rozhodnutí do této doby nevydávat. Nic v obsahu napadeného rozhodnutí ovšem nenaznačuje, že by stěžovatel postupoval obdobně bdělým způsobem (netvrdí to ostatně ani v ústavní stížnosti), což ovšem znamená, že nyní v řízení před Ústavním soudem nemůže namítat, že v předchozím řízení došlo k porušení jeho základních práv.
14. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že návrh stěžovatele na zrušení §111 odst. 2 daňového řádu sleduje osud ústavní stížnosti, a proto byl odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu