ECLI:CZ:US:2024:3.US.2451.23.1
sp. zn. III. ÚS 2451/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Karla Grofa a Hedviky Grofové, zastoupených Mgr. Tomášem Slabým, advokátem, sídlem Truhlářská 1104/13, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. července 2023 č. j. 7 As 24/2023-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelé podali dne 1. 2. 2023 k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost, kterou se domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2022 č. j. 16 A 8/2021-109. Dne 15. 2. 2023 bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2023 č. j. 7 As 24/2023-17, kterým Nejvyšší správní soud vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ve výši 10 000 Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení uvedeného usnesení a k doplnění důvodů podání kasační stížnosti ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení usnesení. Stěžovatelé uhradili soudní poplatek dne 8. 3. 2023 a důvody podání kasační stížnosti doplnili dne 15. 3. 2023. Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), ve spojení s §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), zastavil s odůvodněním, že usnesení, kterým byli stěžovatelé vyzváni k zaplacení soudního poplatku, jim bylo doručeno dne 15. 2. 2023, soudní poplatek byl však připsán na účet Nejvyššího správního soudu až dne 8. 3. 2023, tedy po marném uplynutí soudem stanovené lhůty pro zaplacení soudního poplatku.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé namítají, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích. Stěžovatelé mají za to, že zjistil-li Nejvyšší správní soud, že soudní poplatek nebyl uhrazen v dané lhůtě, a přesto po tomto zjištění v řízení po dobu více než 4 měsíců pokračoval, pak je třeba tento postup soudu posuzovat jako jednání ve věci samé a řízení nemělo být zastaveno. V důsledku uvedeného postupu soudu stěžovatelé nemohli dosáhnout ani ochrany svého vlastnického práva (určení veřejně přístupné účelové komunikace). Stěžovatelé uvádějí, že smyslem a účelem §9 zákona o soudních poplatcích není samoúčelné sankcionování účastníků řízení za prodlení se zaplacením soudního poplatku, nýbrž snížení pracovní zátěže soudů. Není-li soudní poplatek uhrazen a soud v řízení nepokračuje, může řízení zastavit. Naproti tomu pro situace, kdy k žádnému snížení pracovní zátěže na straně soudu nedošlo, jak tomu bylo v nyní posuzované věci, neboť soud v řízení pokračoval, stanoví §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích výjimku z možnosti řízení zastavit. Nejvyšší správní soud i při vědomí, že poplatek nebyl zaplacen, nechal stěžovatele doplnit jejich kasační stížnost, v řízení pokračoval po dobu několika měsíců, a pak teprve řízení zastavil. Nejvyšší správní soud tedy zastavil řízení o kasační stížnosti z čistě formálního důvodu, aniž by příslušná ustanovení zákona o soudních poplatcích aplikoval v souladu s jejich smyslem a účelem. Doba prodlení stěžovatelů s úhradou soudního poplatku (v řádu několika dnů) je navíc výrazně kratší oproti době, po kterou soud v řízení pokračoval (několik měsíců), a proto se jeví jako nepřiměřeně formalistické, přistoupil-li v takové situaci Nejvyšší správní soud k zastavení řízení. Z přiložené tabulky stěžovatelé dovozují, že je běžnou praxí Nejvyššího správního soudu rozhodovat o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku do několika dnů, maximálně týdnů od uplynutí lhůty pro jeho zaplacení. Stěžovatelé v mezičase (tj. v období od zaplacení soudního poplatku do vydání napadeného rozhodnutí) nabyli legitimní očekávání, že Nejvyšší správní soud dospěl po zaplacení soudního poplatku s ohledem na znění §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích k závěru, že podmínky pro zastavení řízení o kasační stížnosti nebyly naplněny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury přistoupí Ústavní soud k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by je v daném konkrétním případě správní soudy interpretovaly způsobem, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by je bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod.
6. Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo.
7. Ústavní soud konstatuje, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat i zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit včas soudní poplatek.
8. V posuzované věci nepředstavuje stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce 15 dnů s následkem zastavení řízení po marném uplynutí lhůty nepřiměřené omezení možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu. Již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkům nic nebrání, aby ji řádně splnili již při podání návrhu (v daném případě kasační stížnosti). Neučiní-li tak, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity. Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl také např. v usneseních ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1334/18, ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1335/18 či ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1680/18.
9. Ústavní soud ve své judikatuře postup upravený v §9 odst. 1 věty třetí zákona o soudních poplatcích, podle kterého se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží, sice označil za přísný, avšak ústavně konformní s tím, že každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas, bez ohledu na to, jaký způsob k jeho úhradě zvolí [nález ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/20 (193/2021 Sb.)]. Neuhradili-li tedy stěžovatelé soudní poplatek za kasační stížnost ve stanovené lhůtě, musí za to nést odpovídající procesní následky. Důvod, pro který nemohlo být o jejich kasační stížnosti věcně rozhodnuto, proto nespočívá v protiústavním postupu Nejvyššího správního soudu.
10. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelů, že má být v jejich případě uplatněna výjimka ve smyslu §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích, podle kterého soud řízení nezastaví, začal-li již jednat o věci samé. Zákon o soudních poplatcích skutečně stanoví zvláštní podmínky, při jejichž naplnění nelze řízení zastavit ani přes naplnění podmínek §9 zákona o soudních poplatcích. Konkrétně podle §9 odst. 4 písm. a) tohoto zákona soud pro nezaplacení poplatku řízení nezastaví, začal-li již jednat o věci samé. Za takové jednání o věci samé však nelze považovat pouhý běh času, v němž Nejvyšší správní soud ohledně dané věci nevyvíjel žádnou aktivitu a po čtyřech a půl měsících od uplynutí lhůty pro zaplacení soudního poplatku řízení zastavil. Tvrdí-li stěžovatelé, že je Nejvyšší správní soud "nechal doplnit jejich kasační stížnost, v řízení pokračoval po dobu několika měsíců a pak teprve řízení zastavil", je nutno uvést, že Nejvyšší správní soud vyzval stěžovatele k doplnění důvodů podání kasační stížnosti společně s výzvou k zaplacení soudního poplatku usnesením ze dne 10. 2. 2023 č. j. 7 As 24/2023-17, tedy před tím, než byl stěžovateli opožděně soudní poplatek zaplacen. Nejvyšší správní soud nemohl předpokládat, že stěžovatelé ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatí, a soudní řízení bude z tohoto důvodu zastaveno. Skutečnost, že před uplynutím lhůty pro zaplacení soudního poplatku soud činil ve věci procesní úkony (např. vyžádal soudní spis), nic nemění na tom, že podle §9 odst. 1 věty třetí zákona o soudních poplatcích se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží. Taktéž z komentářové literatury (dostupné v systému ASPI) vyplývá, že v případě §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích jde o situace, kdy bylo zahájeno jednání nařízené k projednání věci samé ve smyslu §115 ve spojení s §117 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, resp. §49 odst. 1 a 4 s. ř. s. V řízení, v němž soud může rozhodnout bez jednání (jak je tomu v nyní posuzované věci), soud ve smyslu §10 odst. 5 zákona o soudních poplatcích postupuje obdobně podle odstavců 3 a 4, řízení lze tedy zastavit, dokud nebylo vydáno rozhodnutí o věci samé.
11. Na výše uvedeném nic nemění ani skutečnost, že Nejvyššímu správnímu soudu bylo nezaplacení soudního poplatku stěžovateli ve stanovené lhůtě známo již dne 6. 3. 2023 (viz stěžovateli přiložená mailová komunikace asistenta soudce s pokladníkem soudu), a řízení zastavil až dne 14. 7. 2023. Nejvyšší správní soud není vázán žádnou lhůtou, ve které je povinen v případě nezaplacení soudního poplatku řízení zastavit, byť zpravidla tak činí (jak stěžovatel dovozuje z jím vypracované tabulky statistiky takto Nejvyšším správním soudem ukončovaných věcí) dříve. Žádné legitimní očekávání, že jejich věc bude i přes pozdě zaplacený soudní poplatek soudem meritorně projednána, tedy stěžovatelům vzniknout nemohlo. Názor stěžovatelů, na kterém postavili svou právní argumentaci, tedy že není-li soudní poplatek zaplacen a soud v řízení nepokračuje, může řízení zastavit, zatímco v případě, kdy k žádnému snížení pracovní zátěže na straně soudu nedošlo, neboť soud v řízení pokračoval, řízení zastavit nemůže, představuje pouhou polemiku nad textem zákona [§9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích], který danou problematiku upravuje [k tomu srovnej např. usnesení ze dne 12. 11. 20219 sp. zn. I. ÚS 3011/19, podle kterého za jednání o věci samé ve smyslu §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích nelze považovat procesní úkony soudu, kterým je např. výzva soudu k vyjádření se k odvolání].
12. Ústavní soud zastává stanovisko, že je na každém účastníku řízení, aby svá práva, v souladu se zásadou "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náleží práva), uplatnil řádně. V případě stěžovatelů zastoupených advokátem, u něhož lze předpokládat znalost procesních předpisů, tento princip platí obzvláště. Stěžovatelé však své právo řádně neuplatnili, ačkoli neuvedli žádnou skutečnost, která by jim v tom bránila, a snaží se dosáhnout nápravy tohoto svého pochybení cestou ústavní stížnosti. Ta ale takovému účelu neslouží. Soudní řízení správní vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V nyní posuzované věci podali stěžovatelé kasační stížnost, aniž by ji řádně odůvodnili a zaplatili soudní poplatek. Poté, co byly vyzváni k zaplacení soudního poplatku, soudní poplatek ani v soudem stanovené (náhradní) lhůtě nezaplatili. Uvedený proces postup stěžovatelů a o řádném uplatnění jejich práv nesvědčí.
13. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelů, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jejich ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu