ECLI:CZ:US:2024:3.US.2574.23.1
sp. zn. III. ÚS 2574/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky a soudců Jiřího Zemánka a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem Václavská 316/12, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. července 2023, č. j. 21 Co 120/2023-102, a výroku II usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. dubna 2023, č. j. 3 C 295/2019-84, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka se po žalovaném u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 70 000 000 Kč s příslušenstvím. K tomuto obohacení by podle ní mohlo dojít, pokud by neuspěla v jiném řízení (vedeném Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 143/2017), ve kterém se vůči žalovanému domáhala určení vlastnického práva k pozemku.
2. V řízení o určení vlastnického práva stěžovatelka uspěla (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, č. j. 6 C 143/2017-216). Žalovaný sice nabyl pozemek k uspokojení svého restitučního nároku a jeho vlastnické právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí, necelé dva roky po uzavření smlouvy o převedení pozemku na třetí osobu však Nejvyšší soud zrušil restituční rozhodnutí, které mu na pozemek přiznávaly nárok (viz rozsudek Nejvyššího soudu, č. j. 28 Cdo 2772/2015-621).
3. Protože stěžovatelka v řízení o určení vlastnického práva uspěla, vzala svou žalobu na vydání bezdůvodného obohacení zpět. Spolu se zpětvzetím navrhla, aby okresní soud nepřiznal v řízení o této žalobě žádnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud tomuto návrhu výrokem II. napadeného rozhodnutí nevyhověl a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení 175 692 Kč. Odvolací soud k odvolání stěžovatelky rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení potvrdil, neboť dospěl ke shodnému závěru, že stěžovatelka zpětvzetím žaloby procesně zavinila zastavení řízení a že nejsou splněny podmínky pro moderaci nákladů řízení (§146 odst. 2 věta první a §150 občanského soudního řádu). V odvolacím řízení byl žalovaný plně úspěšný, proto mu soud přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 44 104,50 Kč (§224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu).
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka podává proti napadeným rozhodnutím v rozsahu uvedeném v záhlaví tohoto usnesení ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle ní porušují její právo na ochranu vlastnictví a právo na soudní ochranu (tedy práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
5. Stěžovatelka žalobu považovala za jediný prostředek obrany proti tomu, aby při případném neúspěchu v řízení o určení vlastnického práva nedošlo kvůli délce tohoto řízení k promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka nemohla postupovat jinak a těmito kroky pouze chránila svá práva. Rozhodnutí soudů, které jí za těchto okolností uložily povinnost nahradit náklady řízení protistrany, označuje za formalistická a odporující judikatuře Ústavního soudu - konkrétně nálezům sp. zn. IV. ÚS 3375/17 a IV. ÚS 288/05.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že jí soudy uložily povinnost nahradit žalovanému jeho náklady řízení. K přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení přistupuje Ústavní soud zdrženlivě. Ačkoli i tato rozhodnutí mohou mít dopad do majetkové sféry účastníka řízení, sama o sobě zpravidla nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2174/20, bod 20; II. ÚS 3627/18, bod 15; II. ÚS 3776/16, bod 12). Ke zrušení výroku či rozhodnutí o náhradě nákladů řízení proto Ústavní soud přistupuje jen ve výjimečných případech - například při svévolném výkladu a aplikaci práva nebo při extrémním rozporu rozhodnutí s principy spravedlnosti (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3281/22, bod 15; IV. ÚS 105/23, bod 23).
7. Závěry o zdrženlivém přezkumu nákladů řízení platí o to více při výkladu "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu §150 občanského soudního řádu, jehož použití se stěžovatelka dovolává. Moderace nákladů řízení je výjimkou ze zásady úspěchu ve věci a zásady procesního zavinění na zastavení řízení - a jako s výjimkou s ní také má být nakládáno. Rozhodnutí, zda je její využití na místě, přísluší zejména obecným soudům, které nejlépe znají okolnosti daného případu (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2618/21, bod 19; IV. ÚS 2259/13, body 18 až 19). Ty v souzeném případě rozhodly, že její použití na místě není. Podle Ústavního soudu tím přitom z ústavněprávního hlediska nijak nepochybily.
8. Ve vztahu k prvostupňovému řízení soudy srozumitelně odůvodnily, proč nevyužily svého oprávnění moderovat náklady řízení a proč namísto toho rozhodly podle zásady procesního zavinění na zastavení řízení (viz bod 7 rozhodnutí okresního soudu a bod 17 až 18 rozhodnutí krajského soudu). Za zásadní soudy považovaly to, že žalovaný neměl na podání žaloby ani na jejím zpětvzetí jakýkoli podíl; tento procesní postup vycházel pouze z právní úvahy stěžovatelky. K tomu soudy dodaly, že ačkoli má účastník právo zajistit si lepší postavení tím, že podá více žalob z různých důvodů, musí být zároveň připraven nést odpovědnost za vzniklé náklady.
9. Ve vztahu k odvolacímu řízení soud přiznal žalovanému nárok na náhradu nákladů tohoto řízení proto, že byl v odvolacím řízení plně úspěšný (viz bod 19 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Soud tedy postupoval podle zásady úspěchu ve věci. Využitím moderačního oprávnění v souvislosti s náklady odvolacího řízení se sice výslovně nezabýval, ale z odůvodnění jeho rozhodnutí ve vztahu k prvostupňovému řízení je zřejmé, že podle něj k jeho uplatnění nebyly dány důvody.
10. Ústavní soud na závěrech soudů ani jejich zdůvodnění nespatřuje nic protiústavního. Napadená rozhodnutí nevykazují znaky svévole, nepřiměřeně restriktivního výkladu zákona, extrémního rozporu s principy spravedlnosti ani jiné vady, kvůli které Ústavní soud již dříve podobná rozhodnutí zrušil (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 648/18, bod 29 až 33; II. ÚS 2417/13, body 24 až 28; IV. ÚS 500/12, body 13 až 15). Napadená rozhodnutí jsou naopak pečlivě a srozumitelně odůvodněná a jejich závěry o nákladech řízení jsou smysluplné a podložené.
11. Na tomto závěru nemění nic ani nálezy Ústavního soudu, na které odkazuje stěžovatelka. Tyto nálezy nejsou v daném případě přiléhavé, neboť jejich skutkové a právní okolnosti se od těch jejích relevantně liší.
12. Prvním z těchto nálezů (sp. zn. IV. ÚS 3375/17) zrušil Ústavní soud napadená rozhodnutí proto, že uložily žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 196 112 Kč, ačkoli byl žalobce s žalobou převážně úspěšný a ačkoli ji vzal částečně zpět ještě dřív, než se o ní protistrana dozvěděla (a proto jí v této souvislosti ani nemohly vzniknout náklady řízení). Tento postup Ústavní soud označil za nepřiměřeně formalistický a vedoucí k extrémně nespravedlivému závěru. Co do výše nákladů řízení jsou sice oba případy podobné; v ostatních okolnostech jsou však rozdílné. Nejenže stěžovatelka nebyla s žalobou úspěšná ani zčásti, ale navíc svou žalobu vzala zpět až tehdy, když žalovanému vznikly náklady v podobě převzetí věci jeho zástupcem a vyjádření k žalobě, přičemž soudy tyto náklady vyhodnotily jako účelně vynaložené.
13. V druhém z citovaných nálezů (sp. zn. IV. ÚS 288/05) pak Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí proto, že obecný soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení, ačkoli vzal žalobce svou žalobu zpět proto, že ohledně předmětu řízení získal od žalovaného exekutorský zápis opatřený doložkou o přímé vykonatelnosti. Postup obecného soudu označil Ústavní soud za bezbřeze formalistický, nehospodárný a neefektivní - a ve svém důsledku za protiústavní. Obecný soud totiž tímto postupem po žalobci fakticky požadoval, aby v řízení pokračoval, i když již pozbylo smysl. Ničeho podobného se obecné soudy ve stěžovatelčině věci nedopustily. Stěžovatelka navíc nevzala žalobu zpět kvůli chování žalovaného ve smyslu §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu (jako tomu bylo v popsaném případě), ale pouze na základě svého vlastního rozhodnutí.
14. Stručně shrnuto, žádný z těchto nálezů se netýká situace, která by byla s tou nynější srovnatelná, tj. se situací, ve které účastník řízení podá z důvodu procesní opatrnosti dvě odlišné žaloby a poté vezme jednu z nich bez jakéhokoli přičinění soudu či žalovaného v celém rozsahu zpět. Stěžovatelkou napadená rozhodnutí přitom plně obstojí i ve světle obecných zásad, o které se popsané nálezy opírají.
15. Ústavní soud nezpochybňuje důvody, pro které stěžovatelka žalobu na vydání bezdůvodného obohacení podala. Neztotožňuje se však s jejím tvrzením, že "nemohla postupovat jinak". Stěžovatelka si podáním žaloby zajišťovala své právní nároky při neúspěchu v jiném řízení, musela tak činit nejen se znalostí přínosů, které pro ní z podání žaloby plynou, ale i negativních následků, které zákon spojuje s jejím případným neúspěchem či zpětvzetím, včetně možné povinnosti nahradit protistraně náklady řízení. Za dané situace by přitom nebylo spravedlivé, aby musel nést náklady řízení o stěžovatelčině žalobě žalovaný, protože ten nenese na jejím podání ani zpětvzetí žádnou vinu.
IV. Závěr
16. Obecné soudy neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu