ECLI:CZ:US:2024:3.US.2630.22.1
sp. zn. III. ÚS 2630/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného opatrovníkem Mgr. Markem Dianem, advokátem, sídlem B. Němcové 400, Hostinné, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2022 č. j. 25 Cdo 1722/2022-266, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2022 č. j. 58 Co 335/2021-236 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. března 2021 č. j. 27 C 144/2018-184, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a 1) J. Š., zastoupeného Mgr. et Mgr. Karlem Růžičkou, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 12, Praha 7 a 2) Z. Š., t. č. ve Věznici Heřmanice, Orlovská 670/35, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že se stěžovatel žalobou domáhal náhrady škody (případně vydání bezdůvodného obohacení), k jejímuž vzniku mělo dojít tím, že vedlejší účastníci řízení přiměli matku stěžovatele podepsat darovací smlouvu, kterou převedla bytovou jednotku v P. na vedlejšího účastníka 1). Ten předmětnou bytovou jednotku následně prodal.
3. Vedlejší účastníci řízení byli odsouzeni rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 2 T 95/2010, kterým jim byla mimo jiné uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli náhradu škody ve výši 3 950 000 Kč. Výrok o povinnosti zaplatit náhradu škody zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 9 To 274/2011 (jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen). Stěžovatele odkázal s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních (v rozhodnutí byla uvedena možnost podat žalobu na určení, že matka žalobce byla ke dni smrti vlastnicí bytové jednotky).
4. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 11. 2011 č. j. 11 Nc 3216/2011-84 byl stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům a usnesením téhož soudu ze dne 2. 2. 2012 č. j. 12 P 14/2012-98 mu byl ustanoven opatrovník. Opatrovníkem mu byl jmenován advokát usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 12. 2013 č. j. 12 P 14/2012-212 (právní moci nabylo rozhodnutí 18. 1. 2014).
5. Dne 5. 6. 2012 podal stěžovatel žalobu proti manželům, kteří bytovou jednotku od vedlejšího účastníka řízení odkoupili. V řízení se stěžovatel domáhal určení, že předmětná bytová jednotka byla ve vlastnictví matky stěžovatele ke dni její smrti. Žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 3. 2015 č. j. 26 C 114/2012-133 zamítnuta (poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 8. 2014 č. j. 30 Cdo 2527/2014 zrušil předchozí vyhovující rozsudky, v nichž soudy dospěly k závěru o absolutní neplatnosti darovací smlouvy). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2015 č. j. 18 Co 342/2015-158 rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 20. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 1394/2016-179 odmítl. Soudy odůvodnily svá rozhodnutí v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu tím, že se stěžovatel nedovolal relativní neplatnosti darovací smlouvy. Stěžovatel se tedy domáhal svých práv způsobem, který byl v rozporu s konstantní soudní judikaturou. Ústavní stížnost podanou v daném řízení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2217/16.
6. V nyní posuzovaném řízení se stěžovatel domáhal žalobou podanou dne 26. 6. 2018 (po souhlasu opatrovnického soudu) po vedlejších účastnících zaplacení částky 3 950 000 Kč. Soudy se v daném řízení nejprve zabývaly námitkou promlčení nároku, vznesenou vedlejšími účastníky. Uzavřely, že nárok stěžovatele je vůči oběma vedlejším účastníkům promlčen. Stěžovatel se o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nejpozději dne 23. 2. 2011 (vyhlášení odsuzujícího trestního rozsudku). Do právní moci usnesení odvolacího soudu, kterým byl zrušen výrok o povinnosti vedlejších účastníků k náhradě škody a stěžovatel byl odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, tj. do dne 14. 9. 2011, promlčecí lhůta neběžela. Poté začala běžet subjektivní dvouletá promlčecí lhůta. Opatrovník byl stěžovateli ustanoven rozhodnutím ze dne 2. 2. 2012. Promlčecí lhůta tedy nemohla skončit před tímto datem (běžela by do 14. 9. 2013). I pro případ, že by stěžovatel splňoval podmínky pro omezení způsobilosti k právním úkonům a ustanovení opatrovníka již v roce 2009, připadl by počátek subjektivní lhůty na 2. 2. 2012 a promlčecí lhůta by uplynula ke dni 4. 2. 2014. Tedy dávno předtím, než dne 26. 6. 2018 uplatnil svůj nárok na náhradu škody proti vedlejším účastníkům u soudu. Nárok stěžovatele se tedy promlčel. Soudy neshledaly důvody, pro které by vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Vedlejší účastníci marné uplynutí promlčecí lhůty nijak neovlivnili a stěžovateli, který byl zastoupen opatrovníkem, nic nebránilo, aby uplatnil svůj nárok včas. Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným rozhodnutím zamítl žalobu a Městský soud v Praze jeho rozhodnutí napadeným rozsudkem potvrdil. Nejvyšší soud dovolání odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se jako osoba poškozená trestnou činností pro mnohdy protichůdná soudní rozhodnutí nedomohl navrácení podvodně odejmutého majetku a ani peněžité kompenzace za tento majetek. V důsledku rozhodování soudů musel osobám, kterým zůstal prospěch z jejich trestné činnosti, hradit také náklady občanskoprávních řízení. Stěžovatel namítá, že řešení jeho problému před soudy bylo z čistě formálních důvodů zcela pominuto.
8. Stěžovatel opakovaně marně poukazoval např. na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2001 sp. zn. I. ÚS 2216/09, podle něhož je třeba vycházet z individuálních rozměrů každého případu, a ačkoliv mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické, nevyvazuje to obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. Podle stěžovatele obecné soudy nevzaly v úvahu specifičnost a komplikovanost projednávané věci, která se projevila mj. v předchozím odlišném rozhodování o nárocích stěžovatele, ale ani nedbaly dobrých mravů či požadavků na obecnou spravedlnost. To se projevilo nejen v jejich odmítavém postoji k žalobou uplatněnému nároku, ale i při rozhodování o nákladech řízení. Stěžovatel se neztotožňuje se závěry soudů, podle nichž musí námitka nemravnosti směřovat proti okolnostem, za nichž byla uplatněna námitka promlčení, ale měla by se vztahovat i k okolnostem, za kterých uplatněný nárok vznikl a předchozí rozhodovací činnosti orgánů státu.
9. Ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení soudům vytýká, že neshledaly jakékoliv mimořádné důvody, které by bránily přiznání nákladů řízení úspěšným vedlejším účastníkům. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07.
III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení
10. K ústavní stížnosti se vyjádřil vedlejší účastník 1). Účastníky řízení vyzval k vyjádření soudce zpravodaj a ti se k ní také vyjádřili.
11. Obecné soudy ve vyjádřeních odkázaly na obsah svých rozhodnutí. Stěžovatelova práva vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces nebyla jejich rozhodnutími porušena. Obvodní soud pro Prahu 8 ve vyjádření uvedl, že stěžovatel byl v řízení zastupován svým opatrovníkem, který je advokátem. V předchozích řízeních nebyl stěžovatel úspěšný, protože se svých práv domáhal způsobem, který byl v rozporu s konstantní judikaturou, a to i ve druhém dovolacím řízení. V posuzovaném řízení uplatnil svůj nárok opožděně. Stěžovatel se nedomohl svého práva spíše kvůli svým postupům při jeho uplatňování než kvůli formalistickým rozhodnutím soudů. Stěžovatel se v řízení před ním moderace nákladů řízení nedovolával, soud k ní nepřistoupil, neboť stěžovatel není nemajetný a důvody hodné zvláštního zřetele nevyšly v řízení najevo. Pokud stěžovatel spatřuje mimořádné důvody v obohacení vedlejších účastníků na jeho úkor, soud se touto otázkou nezabýval s ohledem na promlčení. Městský soud v Praze k moderaci uvedl, že stěžovateli bylo známo již před zahájením řízení, že se vedlejší účastníci budou bránit námitkou promlčení, ten tedy vstupoval do řízení s vědomím rizika, že jeho právo mu může být odepřeno. Důvody hodné zvláštního zřetele nelze shledat ani v poměrech stěžovatele. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí opatrovnického soudu, vlastní rozsáhlý majetek. Nejvyšší soud k tomu doplnil, že o promlčení bylo rozhodnuto v souladu s judikaturou. Stěžovatel podal žalobu dlouho poté, co uplynula promlčecí lhůta, ačkoliv mu v dřívějším podání žaloby nic nebránilo (řízení o určení vlastnického práva proti jiným osobám nebylo překážkou podání žaloby na náhradu škody proti vedlejším účastníkům). Nelze tedy dovodit, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Důvody pro aplikaci §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.") v dovolacím řízení neshledal.
12. Vedlejší účastník řízení 1) považuje rozhodování obecných soudů za správné a souladné s právními předpisy. Je nutné zdůraznit, že stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby svá práva u soudu uplatnil. Vedlejší účastníci neaktivitu stěžovatele nijak nezavinili. Námitku promlčení proto nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy. Nález, na který stěžovatel odkazuje, se týkal jiné situace, subjektem, který namítal promlčení, byl stát a jednalo se o restituční spor vzniklý z privatizačního vztahu mezi jednotlivcem a státem. Ani ostatní důvody pro moderaci vyslovené v tomto nálezu zde nebyly naplněny.
13. Stěžovatel v replice na vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení 1) znovu upozorňuje na to, že do tohoto stavu, včetně složité situace v souvislosti s promlčecí lhůtou pro uplatnění jeho nároku, jej dostal Městský soud v Praze, který změnil předchozí rozhodnutí Obvodního sudu pro Prahu 8 v trestní věci. Zdůrazňuje, že zastoupení advokátem bylo založeno až usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 12. 2013 č. j. 12 P 14/2012-212, které nabylo právní moci 18. 1. 2014. Opatrovník de facto nemohl podat žalobu včas, navíc se logicky řídil pravomocným usnesením Městského soudu v Praze v trestní věci.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
V. a)
Námitka promlčení a její rozpor s dobrými mravy
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že námitka promlčení učiněná vedlejšími účastníky byla v rozporu s dobrými mravy. Předně je nutno říci, že vznesení námitky promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, jelikož promlčení je zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích. Výjimkou jsou v obecné rovině situace, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [srov. nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367)]. Jakkoli je oprávnění přezkoumávat výkon práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy v zásadě vyhrazeno soudům obecným, jde-li o porušení práva na spravedlivý proces, je Ústavní soud povinen zasáhnout [nález sp. zn. III. ÚS 2700/15 ze dne 8. 11. 2016 (N 212/83 SbNU 369)] (nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III ÚS 2552/18).
17. Ústavní soud si je vědom vývoje celého případu, jak jej popisuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti a jak plyne z vyžádaného spisu. Důvod pro svůj zásah však neshledal.
18. Obecným soudům lze dát za pravdu, že se podle konstantní judikatury rozpor s dobrými mravy nevztahuje ke škodnému jednání, ale k poměrům, za kterých se žalovaný námitkou bránil. V posuzovaném případě rozpor s dobrými mravy v učiněné námitce spatřovat nelze.
19. Stěžovatel argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09. Ten však na daný případ není přiléhavý. Podle něj sice mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. Stěžovatel však přehlíží, že v daném případě byl subjektem, který uplatnil námitku promlčení, stát. Navíc, a to zdůrazňuje i samotné rozhodnutí, v posuzovaném případě měla být ochrana vlastnického práva stěžovatelek zesílena i tím, že se jednalo o specifický (privatizační) vztah mezi jednotlivcem a státem, v němž stát, i přes soukromoprávní povahu samotného převodu majetku (kupní smlouva), rozhodoval a vůči stěžovatelkám (resp. jejich právním předchůdcům) působil převážně ve vrchnostenském (mocenském) postavení (rozhodování Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci). Proto obecné soudy měly důvodnost a mravnost státem vznesené námitky promlčení posoudit i z hlediska narušení principu důvěry druhého účastníka privatizačního vztahu v rozhodovací činnost orgánů státu a presumpci její správnosti, což však neučinily. V projednávaném případě byla situace odlišná a závěry obsažené v citovaném nálezu na něj nelze aplikovat.
20. Judikatura Ústavního soudu připouští posouzení námitky promlčení jako příčící se dobrým mravům i v jiných případech. Opět jde ale o zvláštní a výjimečné situace. Např. v nálezu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 2552/18 Ústavní soud uvedl, že nelze vycházet z toho, že by stěžovatelka o svá práva dostatečně nedbala. Stěžovatelka nebyla pasivní, ale od chvíle, co byla její invalidita uznána, se snažila domoci toho, aby v důsledku nastalé pojistné události vedlejší účastnice doplatila příslušnou část zůstatku úvěru bance (což bylo ostatně důvodem, pro který přistoupila k rámcové pojistné smlouvě a platila pojistné) a až v důsledku negativního stanoviska vedlejší účastnice se odpovídající částky domáhala v rámci soudního řízení nejprve z titulu výplaty pojistného plnění a následně pak z titulu náhrady škody.
21. V Ústavním soudem nyní projednávané věci sice stěžovatel svá práva také aktivně hájil, z citovaného nálezu však jednoznačně vyplývá, že náhled na otázku aktivní legitimace pojištěné osoby domáhat se poskytnutí pojistného plnění v minulosti nebyl v té době zcela jednoznačný. V této věci to ale úplně neplatí. Navíc z citovaného rozhodnutí vyplývá, že minimálně část promlčecí doby šla na vrub toho, že vedlejší účastnice stěžovatelce po nikoliv zanedbatelnou dobu zdůvodňovala, že nárok na výplatu pojistného plnění vůbec vzniknout nemohl, čemuž však soudy následně nepřisvědčily. Ve stěžovatelem předložené věci marné uplynutí promlčecí lhůty vedlejší účastníci nijak neovlivnili, ani nezavinili. Stěžovatel se ve svém důsledku svého práva nedomohl z důvodu předchozího nesprávného postupu a nečinnosti při uplatňování svých práv.
22. Z tehdejší judikatury Nejvyššího soudu bylo již zřejmé, že žaloba stěžovatele proti novým nabyvatelům nemovité věci může být úspěšná jen v případě dovolání se neplatnosti smlouvy, neboť trestný čin podvodu vede pouze k relativní neplatnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 826/2005, rozsudek ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 135/2007, [R 28/2010 civ.], rozsudek ze dne 8. 10. 2010 sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 [R 70/2011civ.]). Stěžovatel podal žalobu vůči novým nabyvatelům, aniž by tvrdil, že se vůči vedlejšímu účastníkovi 1) dovolal relativní neplatnosti darovací smlouvy. Postup stěžovatele tedy nebyl správný, přičemž volba strany žalované nebyla ovlivněna ani rozhodnutím městského soudu v trestní věci, jemuž stěžovatel celou situaci dává za vinu. Postup městského soudu v trestní věci odpovídal tehdejší přístupu k uplatňování nároku na náhradu škody (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009 sp. zn. 23 Cdo 1338/2009).
23. Ústavní soud navíc v té době již aktivně směřoval k judikatuře, že v případě dobré víry nabyvatele je možné uvažovat o nabytí vlastnického práva k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí i od neoprávněného (srov. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12). Je však třeba připustit, že tato otázka mohla být v dané době sporná. Např. Nejvyšší soud v této době ještě dovozoval, že podle právního řádu platného a účinného do 31. 12. 2013 (resp. do 31. 12. 2014, viz §3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1168/2013). Tento názor ale následně Ústavní soud odmítl usnesením z 5. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 315/2015, nebo nálezem ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 405/16. Není zřejmé, proč stěžovatel i po zrušení předchozích rozhodnutí Nejvyšším soudem dále pokračoval v řízení vedeném proti žalovaným manželům.
24. Jde-li o samotný běh promlčecí lhůty, výklad soudů vyvozujících počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty z právní moci usnesení odvolacího soudu v trestní věci (14. 9. 2011), případně ode dne ustanovení opatrovníka (2. 2. 2012), se může jevit jako relativně přísný (srov. rozsudek ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 33 Odo 477/2001). Za rozhodné datum by mohl být považován okamžik, kdy stěžovatel zjistil, že uvedený byt není v jeho vlastnictví, resp. ve vlastnictví jeho právní předchůdkyně. Právě tehdy stěžovatel zjistil, že došlo ke škodě (k tomuto výkladu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009 sp. zn. 23 Cdo 1338/2009). Ani tato případná pochybnost ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty podle §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, na závěrech ohledně promlčení nemůže nic změnit. I kdybychom ji připustili (a odhlédli od toho, že se ani nedovolal neplatnosti), veškeré pochybnosti musely být odstraněny nejpozději pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze, kterým byla určovací žaloba (již po zrušení předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem) pravomocně zamítnuta (tj. 15. 11. 2015). Přesto stěžovatel ani za těchto okolností žalobu na náhradu škody nepodal a podal ji opět až po uplynutí promlčecí lhůty dne 26. 6. 2018.
25. Ze všech těchto důvodů soudy nemohly podle zákona stěžovateli uplatněný nárok přiznat. Ústavní soud neshledal žádné okolnosti, které by zpochybňovaly závěry obecných soudů o tom, že námitka promlčení uplatněná vedlejšími účastníky není v rozporu s dobrými mravy. Byť se mu může výsledek soudních sporů zdát jako nespravedlivý a lze pochopit jeho frustraci z vleklých sporů, nelze pominout, že nevyužil zákonných procesních možností a postupů k tomu, aby se svého práva domohl. Stěžovatel byl zastoupen opatrovníkem. Dokonce i později jmenovaný advokát mohl zřejmě ještě zvolit vhodné procesní prostředky k ochraně práv stěžovatele, mohl přinejmenším očekávat, jaký bude výsledek řízení jím vedených.
V. b)
Nepřiznání náhrady nákladů z důvodů hodných zvláštního zřetele
26. Druhá námitka stěžovatele se týká rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení. Podle něj měly soudy použít §150 o. s. ř. a z důvodů hodných zvláštního zřetele vedlejším účastníkům nepřiznat náhradu nákladů řízení. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k tomu konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou soudů. Promítají se do něho se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování.
27. To platí i pro rozhodování soudů podle §150 o. s. ř. Je zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv (srov. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02) a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05).
28. Ústavní soud se ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze za situace, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení o. s. ř. ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalismu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně.
29. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. Je třeba mít na paměti, že moderace nákladů řízení nebo přiznání náhrady nákladů neúspěšnému účastníkovi jsou výjimkami z obecného pravidla zásady úspěchu ve věci a jako s takovými by s nimi také mělo být nakládáno. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). (nález sp. zn. I. ÚS 191/06). Ústavní soud ověřil, že se obecné soudy náležitě zabývaly, zda jsou v posuzovaném případě dány důvody hodné zvláštního zřetele a náležitě odůvodnily, proč je v tomto konkrétním případě neshledaly.
30. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje nálezem Ústavního soudu I. ÚS 2862/07, podle něhož se rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. Obecné soudy všechny tyto okolnosti náležitě posoudily a jejich závěry nejsou s uváděným rozhodnutím v rozporu. Stěžovatel byl v době podání žaloby zastoupen opatrovníkem, který byl advokátem. Z řízení vyplynulo, že si byl vědom toho, že vedlejší účastníci vznesou námitku promlčení. Musel tedy počítat i s tím, že v případě jejího úspěšného uplatnění spor prohraje a bude muset druhé straně hradit náklady řízení. Stěžovateli nic nebránilo uplatnit svůj nárok u soudu včas a procesní zmatky nelze klást k tíži vedlejších účastníků. Aplikaci §150 o. s. ř. neodůvodňovaly ani samotné poměry stěžovatele. Již jen na okraj je možné doplnit, že se stěžovatel aplikace §150 o. s. ř. v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8 nedovolal. Vzhledem k tomu, že jde o institut výjimečný, je i na samotných účastnících, aby v případě, že se domnívají, že jsou předpoklady pro jeho využití naplněny, toto soudu sdělili a moderace se sami dovolali.
31. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2024
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu