ECLI:CZ:US:2024:3.US.2668.23.1
sp. zn. III. ÚS 2668/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele L. R., t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Ondřejem Zaorálkem, advokátem, se sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2023, č. j. 11 Tdo 360/2023-653, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2022, č. j. 4 To 229/2022-552, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. června 2022, č. j. 4 T 61/2021-494, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem odsoudil stěžovatele k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 8 měsíců a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců za spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle okresního soudu stěžovatel dopustil, stručně řečeno, tak, že pro spoluobžalovaného přechovával látky sloužící k výrobě metamfetaminu, které se snažil odnést z hotelu, avšak byl zadržen policií. Spoluobžalovaný využil v dané věci institutu prohlášení viny. Stěžovatelovu obhajobu, že mu látky podstrčil spoluobžalovaný nebo policisté, považoval soud za vyvrácenou zejména výpověďmi zasahujících policistů, které byly podpořeny rovněž ostatními důkazy. Vzhledem k hmotnosti a velikosti balení přechovávaných látek si stěžovatel musel být vědom toho, že je nese (sáček měl navíc v rukávu). Přítomnost pervitinu na hotelovém pokoji je zřejmá rovněž z videozáznamu pořízeného samotným stěžovatelem. Soud odmítl pro nadbytečnost provádět další navrhované důkazy (výslech zaměstnanců záchytky a další recepční z hotelu).
2. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění uvedl, že se okresní soud správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Provedl veškeré potřebné důkazy v rozsahu pro rozhodnutí nezbytném a zjistil tak skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Uložený trest není nepřiměřeně přísný. Tím spíše nelze dospět k závěru o natolik nízké společenské škodlivosti činu, že by bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Navíc jde o stěžovatelovo opakované selhání v oblasti drogové kriminality.
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal žádný relevantní rozpor. Stěžovatel byl usvědčen souborem přesvědčivých důkazů, které byly ve vzájemném souladu. Soudy se rovněž řádně zabývaly stěžovatelovými důkazními návrhy. Namítal-li stěžovatel, že držení uvedených látek po krátkou dobu nelze kvalifikovat jako jejich "přechovávání", uvedl k tomu Nejvyšší soud, že krátkodobost přechovávání byla dána jeho rychlým zadržením a nikoliv vědomým rozhodnutím. Tuto skutečnost soudy promítly při úvaze o trestu. Ani Nejvyšší soud nepřisvědčil stěžovateli, že by jeho jednání nedosahovalo potřebné společenské škodlivosti pro oprávněné užití prostředků trestní represe.
4. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily naplnění znaku "přechovávání" (omamné a psychotropní látky) obsaženého v uvedené skutkové podstatě. Nerespektovaly přitom ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž za přechovávání lze považovat držení po dobu alespoň několika hodin. Stěžovatel však popsané látky prokazatelně držel jen několik okamžiků. Nebyla tedy naplněna objektivní stránka daného trestného činu. Závěr soudu, že v delším přechovávání látek zabránila stěžovateli jen policie, je spekulativní. Konečně délka přechovávání by podle judikatury Nejvyššího soudu měla hrát roli při aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku.
6. Skutkové závěry soudů jsou podle stěžovatele v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Stěžovatel především nevěděl, co se v uvedeném sáčku (resp. v jeho bundě) nachází. Soudy se otázkou naplnění subjektivní stránky daného trestného činu nezabývaly. Nebylo prokázáno, kdy byl u stěžovatele údajně sáček nalezen (zda v hotelu nebo na záchytné stanici). Svědeckou výpovědí bylo prokázáno, že v hotelu nebyly u stěžovatele žádné drogy nalezeny. Policejní odborník byl zavolán až na záchytnou stanici. V hotelovém pokoji neměl stěžovatel svoji bundu celou dobu pod svou kontrolou (navíc byl silně pod vlivem alkoholu), a nevěděl tudíž co s ní druhý obžalovaný udělal. To vše naplnění subjektivní stránky vyvrací, pro opačný závěr žádné důkazy nejsou. Na místě činu nebyli schopni pervitin identifikovat ani policisté a tím méně toho mohl být schopen stěžovatel. Na samotném sáčku s léky nebyly nalezeny žádné stopy stěžovatele. Dále soudy nezohlednily, že stěžovatel měl v době činu kýlu, což mu neumožňovalo nést věci v podpaží. Tomu ostatně brání i tvar křesel, v nichž stěžovatel čekal na příjezd policistů. Důvod stěžovatelovy návštěvy v hotelu byla pomoc známému s psychickými problémy.
7. Prohlášení viny druhého obžalovaného, kterému tak nebylo možné klást otázky, nemůže mít žádný vliv na důkazní situaci stěžovatele. Soudy bez náležitého odůvodnění (a relevantních argumentů) odmítly provést důkazy navržené obhajobou (s některými se okresní soud vůbec nevypořádal). Postupovaly tak v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Především absentuje důkaz o způsobu, jakým byly u stěžovatele nalezeny uvedené látky, obhajoba navrhla výslech personálu záchytné stanice a policistů, kteří stěžovatele přepravovali (soudy si ani nevyžádaly všechny kamerové záznamy ze zákroku). Neprovedení uvedených důkazů má vliv na to, že nebyla vyvrácena stěžovatelova obhajoba. O vině stěžovatele neexistují přesvědčivé důkazy a napadená rozhodnutí jsou proto v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. Soudy z provedených důkazů dovodily zjištění, která z nich vůbec nevyplývala (jakož i naopak), čímž obsah důkazů deformují v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
11. Jelikož stěžovatel zčásti uplatnil právě takové námitky, považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Tímto způsobem staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, která mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že obecné soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřely o obsah konkrétního důkazu a hodnotily je následně podle zásad trestního řádu. Odlišné stanovisko stěžovatele stran interpretace provedených důkazů a skutkového stavu nemůže samo o sobě zdůvodňovat závěr o "deformaci" obsahu důkazů. Stěžovatel nikterak konkrétně závěry soudů nezpochybňuje, neboť přichází pouze s vlastními hodnotícími úvahami. Tím se však ocitá mimo předmět přezkumu Ústavního soudu. Stejně tak nebylo možné přisvědčit porušení pravidla in dubio pro reo, neboť soudy v dané věci žádné pochybnosti nevyjádřily.
13. Dále se Ústavní soud nemohl ztotožnit s námitkami o tzv. opomenutých důkazech. Touto problematikou se ve své judikatuře mnohokrát zabýval [srov. např. nález ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 623/05 (N 199/47 SbNU 585) nebo nález ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/] a z jeho ustálených závěrů vyplývá, že soudy nemusí každý navrhovaný důkaz provést, nýbrž se musí s těmito návrhy dostatečně vypořádat. To soudy v dané věci učinily (srov. body 33 až 35 usnesení Nejvyššího soudu a bod 13 rozsudku okresního soudu). Jejich logickým úvahám nemůže Ústavní soud nic vytknout.
14. Stejně tak se soudy zabývaly naplněním znaku "přechovávání" popsaných látek. Zejména Nejvyšší soud i s odkazy na svou judikaturu popsal (srov. zejména 38 a 39 napadeného usnesení), z jakého důvodu došlo k naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty. Ani těmto úvahám nemůže Ústavní soud nic vytknout, neboť vycházely z logického a důkazně podloženého hodnocení skutkového stavu. Bylo prokázáno, že stěžovatel nebyl žádným náhodným chvilkovým "držitelem" daných látek, nýbrž se vědomě zapojil do činnosti spoluobžalovaného, jemuž se snažil pomoci (s přechováváním drog).
15. Rovněž je třeba odmítnout námitku nesprávné aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Této otázce věnovaly soudy nadstandardní prostor (vzhledem k množství látek, které měl stěžovatel u sebe). Ani sám stěžovatel neuvádí v ústavní stížnosti žádnou skutečnost, která by jeho jednání mohla dát "punc" nízké společenské škodlivosti.
16. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu