ECLI:CZ:US:2024:3.US.2810.23.1
sp. zn. III. ÚS 2810/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného advokátkou Mgr. Janou Gavlasovou, se sídlem Západní 449, Chýně, proti sdělení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 8. 2023 č. j. 2 KZN 180/2023-22, usnesení Okresního státního zastupitelství v Berouně ze dne 4. 7. 2023 č. j. 2 ZN 1220/2023-27 a usnesení Policie České republiky, Územní odbor Beroun, oddělení hospodářské kriminality ze dne 11. 5. 2023 č. j. KRPS-246567-12/TČ/2022-010281-ŠM, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Berouně a Policie České republiky, Územní odbor Beroun, oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno jeho právo podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4, čl. 10, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále podle čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 4 Ústavy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel podal podnět k prověření skutkových okolností důvodně nasvědčujících tomu, že došlo ke spáchání trestného činu pomluvy podle ustanovení §184 odst. 1, 2 trestního zákoníku konkrétní osobou. Stěžovatel byl policejním orgánem dne 13. 4. 2023 vyrozuměn, že byly zahájeny úkony trestního řízení. Policie České republiky, Územní odbor Beroun, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") napadeným usnesením v souladu s ustanovením §159a odst. 1 trestního řádu věc odložila, neboť ve věci nespatřovala určitou trestnou činnost ani jiné protiprávní jednání. Okresní státní zastupitelství napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítlo, neboť ji shledalo nedůvodnou, stejně jako Krajské státní zastupitelství. Orgány činné v trestním řízení dospěly k názoru, že podezřelý nekonstruuje zcela nepodložené výroky, které by neměly žádnou oporu v realitě, ale že vychází z průběhu trestního řízení, jehož výsledek interpretuje jinak než trestní soud, aniž by pro svá tvrzení měl oporu v ověřitelných skutečnostech. Tvrzení podezřelého jsou tak reálně pouze hodnotovým soudem a názorem na věc, než že by se jednalo o údaje, u kterých by bylo možné hodnotit pravdivost.
3. Podezřelý dle stěžovatele minimálně v době od 18. 5. 2022 do 26. 9. 2022 na svých webových stránkách opakovaně a dlouhodobě v jím tvořených textech šíří lživá tvrzení s úmyslem způsobit stěžovateli co největší újmu. Zásadní skutečnosti v posuzované věci jsou fakta vyplývající z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2001 sp. zn. 4 T 4/98 a navazující usnesení Vrchního soudu v Praze. Z těchto rozhodnutí je patrné, že stěžovatel byl mj. trestně stíhán pro trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona jako návodce a dva trestné činy podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona. V této části trestního stíhání byl pravomocně zproštěn obžaloby dle §226 písm. b) trestního řádu se závěrem, že ke skutku došlo, ale že skutek není trestným činem. Zbytek trestního stíhání o trestných činech padělání a pozměňování veřejné listiny dle §176 odst. 1 trestního zákona a poškozování cizích práv dle §209 odst. 1 trestního zákona bylo ukončeno jeho zastavením v souvislosti s rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998. Další podrobnosti není potřeba uvádět, neboť jsou účastníkům řízení dostatečně známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že orgány činné v trestním řízení nevzaly v potaz osobní prezentaci podezřelého, který se prezentuje jako mezinárodně uznávaný nezávislý novinář, publicista a politolog, prokazuje se novinářským průkazem, má přístup k veřejně známým osobnostem, vrcholným politikům a médiím. Dále stěžovatel namítá, že zcela pominuly rozsah a dosah činnosti podezřelého, kdy jednak šíří své texty prostřednictvím uveřejnění na webových stránkách, jednak rozdává navštívenky s webovou adresou, texty rozesílá prostřednictvím bulletinů a newsletterů na desítky až stovky tisíc elektronických adres pravidelně každý týden a prezentuje svou osobu v médiích, kterým poskytuje rozhovory. Stěžovatel také namítá, že orgány činné v trestním řízení výroky, které jsou meritem podání stěžovatele, označily za hodnotící soudy, ačkoli se jedná o skutková tvrzení a také neprovedly potřebné dokazování a bez dalšího dospěly k závěru, že výroky nemohly zasáhnout do stěžovatelových práv.
5. Po přezkoumání rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu však nezakládá v ústavní rovině žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291), usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7SbNU 343) a další dostupná na https://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud s odkazem na svoji judikaturu připomíná, že právo na účinné vyšetřování ve smyslu účinného prošetření trestního oznámení a trvání na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska vyžadovat především v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy. Uplatní se zejména u zásahů do práv chráněných v čl. 6, čl. 7 odst. 1 a čl. 9 Listiny, jakož i v čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Úmluvy - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací, a výjimečně také v čl. 10 odst. 2 Listiny, jakož i v článku 8 Úmluvy, chránícího právo na soukromý a rodinný život [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161), nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 (N 216/79 SbNU 475), nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016 (N 8/80 SbNU 91), nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485)].
8. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu stěžovatele přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Pouze tehdy, jsou-li v příslušném trestním řízení shledány vady a pochybení extrémní povahy, je namístě závěr, že stát nedostál své povinnosti vést účinné vyšetřování a tím konstituoval zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3860/18 ze dne 18. 12. 2018 a další).
9. Ústavní soud se v daném případě ztotožňuje s poukazem státního zástupce na zásadu ultima ratio podle §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž je ochrana proti šíření nepravdivých údajů, které jsou způsobilé zasahovat do osobní sféry člověka, zajišťována prostředky civilního práva. Stěžovatel však svým podnětem princip subsidiarity trestní represe nerespektoval.
10. Český právní řád zaručuje v čl. 17 Listiny v rámci svobody projevu a vyjadřování názorů jakýmkoliv způsobem každému i právo na kritiku. Kritika jako součást svobody projevu i široké a veřejné informovanosti tak tvoří významný nástroj míry a kvality demokracie ve společnosti. Avšak ani kritika nemůže být při porovnávání zájmů nevyváženě neomezená a nemůže se ocitnout v rozporu s oprávněnými zájmy jiných fyzických osob. Proto za neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným právem fyzické osoby nelze považovat zásah, ke kterému došlo v rámci práva kritiky jen za předpokladu, že tento zásah představuje kritiku právem přípustnou. Za věcnou kritiku lze považovat kritiku, který vychází z pravdivých výchozích podkladů a která zároveň logicky dovozuje odpovídající hodnotící úsudky (Knapp, K. a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Linde Praha, 2004). V posuzovaném případě podezřelý ve svých výrocích a kritice na adresu stěžovatele vychází z rozsudku v trestní věci (viz bod 3. usnesení), který potvrdil, že ke skutku došlo, ale že skutek není trestným činem.
11. Otázkou uplatnění subsidiarity trestní represe v případě trestného činu pomluvy se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. II. ÚS 474/19 ze dne 5. 11. 2019 (N 184/97 SbNU 15). Tímto nálezem zrušil rozhodnutí obecných soudů, kterými byla stěžovatelka v dané věci odsouzena za zveřejnění nepravdivých informací o advokátní kanceláři na internetovém portále, kde byly tyto informace široce veřejně dostupné. V citovaném nálezu Ústavní soud dovodil, že stěžovatelčino trestní stíhání a její odsouzení pro jednání popsané v napadených rozhodnutích bylo rozporné se zásadou subsidiarity trestní represe, respektive principem ultima ratio, neboť zde byly jiné právní prostředky - tj. především prostředky občanského práva - jejichž použití by bylo dostatečnou, účinnou a zcela odpovídající reakcí na jednání stěžovatelky.
12. Ústavní soud ve shora uvedeném nálezu konstatoval, že trestný čin pomluvy by měl být vyhrazen pouze pro výjimečné případy těch nejzávažnějších jednání a zásahů do osobnostních práv (cti a dobré pověsti jednotlivce), které nelze plně zhojit soukromoprávními prostředky, které zřetelně přesahují míru "běžných" lží a nepravd, jež o sobě lidé šíří v běžném životě, jež nemají být sankcionovány trestním právem, jelikož účelem trestního práva není upravovat běžné pomlouvačné jednání napříč populací. To ostatně naznačuje i samotné zákonné vymezení tohoto trestného činu, zahrnující požadavek "značné míry" ohrožení vážnosti dotčené osoby u spoluobčanů, respektive hrozící "vážné újmy" dotčené osoby. Tento požadavek je výrazem principu ultima ratio, tedy toho, že trestní právo má nastupovat jen v těch nejzávažnějších případech protispolečenského jednání (jen tehdy může jít o trestné činy), přitom tam, kde postačí k regulaci prostředky civilního (či i správního) práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky a jejich použití nepřípustné (srov. Šámal, P. Trestní zákoník: komentář. I., §1-139. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 116), a takto je nutno tento zákonný požadavek také vykládat a používat (nález sp. zn. II. ÚS 474/19, citovaný výše).
13. V posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné pochybení, jež by odůvodnilo jeho zásah. Státní zastupitelství obou stupňů se stížností stěžovatele, resp. jeho podnětem k výkonu dohledu zabývala, a shodně s policejním orgánem dospěla k závěru, že po vyhodnocení obsahu článků se nepodařilo přesvědčivě doložit a dostatečně prokázat, že by podezřelý jednal způsobem, který by naplnil všechny zákonné znaky trestného činu pomluvy; slovy krajského státního zastupitelství, v dlouhodobém publikačním stylu podezřelého nelze dovodit tvrzení zcela nesporně a průkazně nepravdivých údajů, nikoliv tedy pouze urážlivé názory a zcela subjektivní hodnocení podezřelého, týkající se osoby a aktivit stěžovatele, které by současně měly reálný potenciál značně ohrozit stěžovatele v jeho osobním nebo pracovním životě. Orgány dozoru i dohledu hodnotily postup policejního orgánu při prověřování trestního oznámení stěžovatele jako přiměřený a dostačující pro objasnění skutkového stavu, samy se věcí zabývaly a na námitky stěžovatele přiměřeným způsobem reagovaly. Tvrzení podezřelého o tom, že stěžovatel se dopustil trestného činu podvodu a zpronevěřil částku několika set miliónů korun, je hodnotícím soudem se skutkovým základem, neboť orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že takový skutek se stal, ale neshledaly jej trestným činem.
14. Ústavní soud uzavřel, že v posuzované věci neshledal nic, co by nasvědčovalo porušení ústavněprávních požadavků na účinné vyšetřování, jak byly shora vymezeny. Nepřisvědčil ani námitce o porušení práva na spravedlivý proces, neboť státní zastupitelství obou stupňů se věcí přiměřeným způsobem zabývala.
15. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu