ECLI:CZ:US:2024:3.US.2935.23.1
sp. zn. III. ÚS 2935/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Bouzkem, advokátem, se sídlem Krajinská 251/16, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2023 č. j. 6 Tdo 631/2023-877, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2023 č. j. 4 To 612/2022-852 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 10. 2022 č. j. 8 T 105/2020-832, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 10. 2022 č. j. 8 T 105/2020-832 podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn viny ve vztahu ke skutku, kterého se měl dopustit (zkráceně řečeno) tím, že jednajíce jako fyzická osoba, při vědomí své nepříznivé finanční situace, rozsahu a výše dosud splatných závazků jak svých, tak i společnosti X, jejímž je jediným jednatelem a společníkem, s úmyslem získat pro sebe neoprávněný finanční prospěch a dohodnuté práce neprovést, dne 17. 9. 2018 po předchozí ústní domluvě ohledně provedení prací souvisejících s výměnou izolací na domě, převzal od poškozeného finanční prostředky ve výši 120 000 Kč, jako zálohu na výměnu izolace v domě s termínem zhotovení do 29. 10. 2018, kdy do doby sjednaných termínů zhotovení ani následně sjednané práce nebyly provedeny, finanční částka za dohodnuté a neposkytnuté práce přes opakované výzvy ze strany poškozeného nebyla do současnosti vrácena, přičemž stěžovatel se stal následně nekontaktním, čímž měl poškozenému způsobit škodu v celkové výši 120 000 Kč.
3. Týmž rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Uvedeného trestného činu se měl dopustit (zkráceně řečeno) tím, že jednajíce jako fyzická osoba, při vědomí své nepříznivé finanční situace, rozsahu a výše dosud splatných závazků jak svých, tak i společnosti X, s úmyslem získat pro sebe neoprávněný finanční prospěch a dohodnuté práce neprovést, dne 26. 9. 2018 po předchozí domluvě na výměně oken, převzal od poškozeného finanční částku ve výši 6 000 EUR, jako zálohu na výměnu oken v domě, a to pro podnikající subjekt M. T., s termínem zhotovení do 17. 11. 2018. Do doby sjednaných termínů zhotovení ani následně zálohu jmenovanému podnikajícímu subjektu nepředal, sjednané práce nebyly provedeny, finanční částka za dohodnuté a neposkytnuté práce přes opakované výzvy ze strany poškozeného nebyla do současnosti vrácena, přičemž stěžovatel se stal následně nekontaktním. Tímto jednáním stěžovatel způsobil poškozenému škodu v celkové výši 153 630 Kč. Za uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 22 měsíců.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Český Budějovicích ze dne 31. 1. 2023 č. j. 4 To 612/2022-852 tak, že je podle §256 trestního řádu zamítl.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. 7. 2023 č. j. 6 Tdo 631/2023-877 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv v postupu nalézacího soudu dospěl v napadeném rozhodnutí k opačnému závěru ohledně existence podvodného úmyslu stěžovatele, než ve svém prvním rozhodnutí ze dne 28. 4. 2021 č. j. 8 T 105/2020-710, jímž byl za stejný skutek uznán vinným z trestného činu zpronevěry, a které bylo posléze zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2022 č. j. 6 Tdo 39/2022-811. Nalézací soud podle stěžovatele postupoval v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování, pokud se odchýlil od závěrů, které již v této věci dříve vyslovil. Učinil tak, aniž by byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu, a aniž by byly zjištěny jakékoli nové skutkové okolnosti. Stěžovatel se domnívá, že si nalézací soud nesprávně vyložil právní názor Nejvyššího soudu vyplývající z předchozího zrušujícího usnesení ze dne 12. 5. 2022 č. j. 6 Tdo 39/2022-811. Soudu prvního stupně stěžovatel dále vytýká, že dospěl do absurdní situace, kdy u každého z dílčích útoků, k nimž došlo v blízké časové souslednosti, přijímá paradoxně zcela odlišné právní závěry.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
8. Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pouze obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené.
10. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
11. Ústavní soud má za to, že z obsahu napadených rozhodnutí nikterak nevyplývá, že by obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které jsou na jejich rozhodnutí z ústavněprávního hlediska kladeny. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele a řádně se vypořádaly s námitkami, které v průběhu trestního řízení na svou obhajobu vznášel. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy zcela logicky a přesvědčivě zdůvodnily své závěry o vině stěžovatele ze spáchání trestného činu podvodu ve vztahu ke druhému ze stíhaných skutků. Soud prvního stupně i soud odvolací se zevrubně věnovaly otázce existence podvodného úmyslu stěžovatele, přičemž v tomto smyslu přihlédly zejména k nedobré finanční kondici stěžovatele a jeho společnosti X, k okolnostem poskytnutí zálohy ve výši 6 000 EUR poškozeným na výrobu a montáž oken, ke způsobu komunikace s podnikajícím subjektem, který měl okna zhotovit, jakož i k postoji, který stěžovatel zaujal poté, co zakázku nerealizoval, kdy nereagoval na žádné pokusy poškozeného o vzájemnou komunikaci. Právní závěry obecných soudů logicky navazují na provedené důkazy a z nich vyvozená skutková zjištění, Ústavní soud mezi nimi neshledává nesoulad, který by opravňoval jeho kasační zásah.
12. K námitkám stěžovatele nutno dodat, že obecné soudy v napadených rozhodnutích respektovaly závazný právní názor, který Nejvyšší soud vyslovil ve svém kasačním usnesení ze dne 12. 5. 2022 č. j. 6 Tdo 39/2022-811, zrušil rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. V citovaném usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že se nelze ztotožnit s právním závěrem, že byly v celém rozsahu popsaného skutku, tj. u obou poskytnutých částek, naplněny všechny zákonné znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku, neboť v případě zálohy ve výši 120 000 Kč absentuje naplnění znaku "přisvojení si cizí věci", která byla pachateli svěřena. Nejvyšší soud zároveň připustil možnost posoudit jednání obviněného jako trestný čin podvodu, přičemž v tomto případě nešlo o závazný právní názor. V nyní napadeném rozhodnutí okresní soud respektoval právní závěr Nejvyššího soudu, pokud oproti svému dřívějšímu rozhodnutí neposoudil jednání stěžovatele jako trestný čin zpronevěry. Pakliže druhý ze stíhaných skutků nově posoudil jako trestný čin podvodu, učinil tak na základě náležitého hodnocení důkazů, z nichž vyvodil souladné skutkové i právní závěry. Nelze tedy přijmout argumentaci stěžovatele o tom, že byl v tomto ohledu okresní soud veden jakousi "mylnou domněnkou" o vázanosti právním názorem dovolacího soudu.
13. Stěžovateli nelze dát za pravdu ani ohledně "absurdnosti" situace, kdy jej soudy ve vztahu k jednomu skutku shledaly vinným a ve vztahu k druhému jej viny zprostily. K tomu se ostatně zcela dostatečně vyjádřil krajský soud (bod 20 napadeného usnesení), a Ústavní soud proto již nepovažuje za nutné tuto argumentaci opakovat.
14. Pakliže závěrem stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavní soudu, kterou se snaží zdůvodnit vadnost postupu, kdy okresní soud změnil své právní závěry stran podvodného úmyslu stěžovatele oproti svému prvnímu (a posléze zrušenému) rozhodnutí, nelze tuto považovat v projednávaném případě za přiléhavou. Jak vyplývá z obsahu stěžovatelem citovaných rozhodnutí, Ústavní soud v nich posuzoval situace, kdy obecné soudy nerespektovaly právní závěry předchozích kasační rozhodnutí, k čemuž však v projednávaném případě nedošlo.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu