ECLI:CZ:US:2024:3.US.3011.23.1
sp. zn. III. ÚS 3011/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023, č. j. 5 Tdo 795/2023-259, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. dubna 2023, č. j. 7 To 83/2023-183, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. února 2023, č. j. 1 T 5/2023-123, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku a zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 trestního zákoníku, obou spáchaných ve stadiu pokusu. Těch se podle okresního soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že spolu s druhým obžalovaným předložila ve směnárně padělanou bankovku nominální hodnoty 500 EUR a požadovala její směnu na české koruny, k čemuž nedošlo, neboť obsluha směnárny falzifikát rozpoznala. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl soud zejména na základě videozáznamu ze směnárny, který zaznamenal i rozhovor mezi zúčastněnými osobami, z nějž vyplynulo, že stěžovatelka si byla nepravosti předložené bankovky vědoma. Rovněž z fotografií bankovky je zřejmé, že jde o padělek na první pohled rozpoznatelný, přičemž na kamerovém záznamu je patrné, že stěžovatelka si bankovku před směnárnou prohlížela.
2. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se přitom se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Stěžovatelčina vědomost o nepravosti bankovky byla podle krajského soudu prokázána. Především bankovka je zjevným padělkem (s vietnamským nápisem). Nadto sama stěžovatelka ve směnárně vyjádřila (směrem k druhému obžalovanému) pochybnosti o povaze bankovky, kterou si předtím nejméně 40 vteřin prohlížela.
3. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal žádný relevantní rozpor. Rozdílný podíl obou obžalovaných na trestné činnosti zohlednily soudy při ukládání trestu. Stěžovatelčino odsouzení nelze považovat za rozporné se zásadou subsidiarity trestní represe. Stěžovatelka se nedopustila trestné činnosti za nějakých výjimečných okolností, které by svědčily o natolik nízké míře společenské škodlivosti, která by neodpovídala ani nejméně závažným případům trestné činnosti tohoto druhu. Způsob mediální prezentace případu v místním tisku není relevantní.
4. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že skutkové závěry soudů neodpovídají provedeným důkazům, kterými nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky daného trestného činu. To nelze prokázat pouhou skutečností, že stěžovatelka předala falsa pracovnici směnárny. Stěžovatelka v dané době vystupovala značně naivně a slaboduše, čímž sehrála druhému obžalovanému roli tzv. užitečného idiota. Tento osobnostní rys stěžovatelky a kontext jejího jednání soudy ignorovaly. V souhrnu však vylučují její podvodný úmysl. Ten nelze dovodit ani ze způsobu zvolené obhajoby. Toto potvrdila i mediální prezentace daného případu. Stěžovatelka tak byla potrestána za absenci "občanské uvědomělosti". Vědomost o nepravosti držených bankovek nebyla v dané věci prokázána.
6. Dále stěžovatelka namítá, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Dané jednání nedosahuje ani dolní hranice běžně se vyskytujících trestných činů základní skutkové podstaty. Výše uvedený kontext stěžovatelčina jednání dokládá, že nešlo o žádné promyšlené konspirativní jednání. Z toho důvodu považuje stěžovatelka své odsouzení za nepřiměřené a rozporné s judikaturou Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Především je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
10. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila v podstatě totožné námitky jako v předchozích fázích trestního řízení, aniž by reflektovala obsáhlé závěry, jejichž prostřednictvím se soudy s její obhajobou vypořádaly. Těžiště ústavní stížnosti je založeno na vlastním hodnocení důkazů, často přehlížejícím kontext důkazů ostatních. Skutečnost, že stěžovatelka věděla o nepravosti předkládané bankovky, není kromě pozdějšího stěžovatelčina tvrzení ničím zpochybněna a naopak lze poukázat na souhrn usvědčujících nepřímých důkazů, jak jej hodnotily obecné soudy (srov. zejména bod 18 usnesení Nejvyššího soudu, bod 4 usnesení krajského soudu a bod 11 rozsudku okresního soudu). Namítá-li stěžovatelka obsáhle, že její jednání bylo jakýmsi důsledkem její naivity či slaboduchosti, pak i s touto argumentací se soudy na stejných místech napadených rozhodnutí vypořádaly. Tyto námitky (stejně jako námitky o nepromyšlenosti celého jednání) jsou však z hlediska naplnění trestní odpovědnosti pachatele podvodu vesměs irelevantní. Pro naplnění trestní odpovědnosti za podvodné jednání zákon nevyžaduje žádné složité, dlouhodobé (natož racionální) plánování či promyšlenost. Trestně odpovědnými jsou za své jednání dokonce i tzv. bílí koně, kteří mívají mnohem menší podíl viny (a znalosti kontextu) na celé "operaci" než stěžovatelka. Lze tedy uzavřít, že případná stěžovatelčina spontánnost (sama své jednání označuje za projev mdlého rozumu) nevylučuje její trestní odpovědnost.
12. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat v trestním řízení řádně provedené důkazy. Závěry obecných soudů v dané věci nelze označit za extrémně rozporné (tedy bez jakéhokoliv racionálního propojení) s obsahem provedených důkazů. Hodnocení důkazů z hlediska skutkového děje jako celku (jakož i naplnění subjektivní stránky konkrétně) nevykazuje podle Ústavního soudu žádné ústavněprávní deficity. Soudy rovněž nepostupovaly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, neboť žádné relevantní pochybnosti o skutkovém ději neměly poté, co všechny alternativní verze skutkového děje přesvědčivě vyloučily jako nereálné. Ani v tomto hodnocení neshledal Ústavní soud žádný deficit.
13. Pochybení se soudy nedopustily ani při posouzení nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Na tuto námitku obsáhle reagoval Nejvyšší soud (viz body 20 a 21 napadeného usnesení) a stručně v úvahách o trestu rovněž krajský soud (viz bod 5 napadeného usnesení). Ani v tomto směru nemůže uvedeným úvahám Ústavní soud nic vytknout a nemůže se v žádném případě ztotožnit s jakoukoliv bagatelizací společenské škodlivosti jednání ohrožujícího důvěru v pravost peněžních prostředků (nadto v nikoliv bezvýznamné výši). Opačný závěr nelze dovodit z žádného z nálezů, na něž stěžovatelka odkázala. Nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1152/17 (N 107/89 SbNU 579; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/) se zabýval případem pachatele odsouzeného za jednání, které vůbec nebylo protiprávní a za jehož "spáchání" byl navíc potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody. Šlo tak o situaci nesrovnatelnou s věcí stěžovatelky. Ostatní nálezy pouze obecně zakotvují povinnost soudů zvažovat možnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio a posuzovat každý případ individuálně. Těmto povinnostem však soudy v dané věci dostály.
14. Konečně jako zcela bezvýznamný je třeba hodnotit způsob, jakým o jednání stěžovatelky informovala místní média. Odhlédne-li Ústavní soud od běžné snahy médií popsat zaznamenané události poutavě především z hlediska zaujetí čtenáře, nelze z veřejné prezentace případu dovozovat cokoliv trestněprávně relevantního již z toho prostého důvodu, že veřejnost nezná (a nemůže znát) všechny relevantní okolnosti daného trestního řízení.
15. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu