ECLI:CZ:US:2024:3.US.3073.23.1
sp. zn. III. ÚS 3073/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky HIDECON, s. r. o., se sídlem Březnice 543, zastoupené Mgr. Ondřejem Švárou, advokátem, se sídlem Šlechtitelů 813/21, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. září 2023, č. j. 10 Afs 179/2021-90, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2021, č. j. 31 Af 12/2019-313, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Finanční úřad zjistil, že jeden z obchodních řetězců, jehož součástí stěžovatelka byla, byl zatížen podvodem na dani z přidané hodnoty. Proto jí odepřel nárok na odpočet daně ohledně plnění poskytovaných v tomto řetězci a vydal dodatečné platební výměry, kterými jí doměřil daň z přidané hodnoty a uložil povinnost uhradit penále. Odvolací finanční ředitelství změnilo výměry pouze co do splatnosti daně a ve zbytku je potvrdilo.
2. Proti závěrům správních orgánů stěžovatelka brojila před obecnými soudy. Ty však její argumentaci napadenými rozhodnutími nepřisvědčily. Krajský soud zamítl její žalobu a Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost. Podle soudů totiž bylo odmítnutí stěžovatelčina nároku na odpočet z důvodu jejího zapojení do podvodného řetězce v souladu se zákonem.
II. Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka podává proti rozhodnutím správních soudů ústavní stížnost. Soudy podle ní porušily její práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 až čl. 38), Ústavou České republiky (čl. 2 odst. 3) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1).
4. V první rovině své argumentace stěžovatelka namítá, že k neuznání odpočtu na dani a jejímu následnému doměření nebyly splněny podmínky a že se soudy při rozhodování o této otázce dopustily řady pochybení. V této souvislosti tvrdí, že:
a) splnění podmínek pro odmítnutí nároku na odpočet daně z důvodu účasti na podvodu je třeba posuzovat obzvlášť přísně, protože jde o výjimečné oprávnění, které je dovozené judikaturou a není zakotveno v zákoně,
b) skutečnosti rozhodné pro odepření nároku na odpočet nebyly dostatečně prokázány - soudy ke svým závěrům dospěly "s notným přispěním vědomé ignorance zjištění objektivní reality" a postačily jim k tomu domněnky a dotvořené a zamlčené důkazní prostředky,
c) obecné soudy rezignovaly na přezkum závěrů správních orgánů, "spíše nekriticky" pohlížely na indicie, z nichž správce "hádal" podvod na dani, zkreslily skutkový stav optikou Odvolacího finančního ředitelství a z jejich rozhodnutí je patrná snaha rozhodnout v jeho prospěch a procesně ho zvýhodnit,
d) z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že k závěru o existenci daňového podvodu bylo nutné určité fabulace,
e) soudy nedůvodně upřednostnily výklad nadřazující fiskální zájem státu na nezákonné maximalizaci stěžovatelčiny daňové zátěže nad její práva,
f) daňové kontroly byly v režii finančního úřadu - tedy stejného orgánu, který měl zjištěnými skutečnostmi prokazovat,
g) obecné soudy nezohlednily, že správce daně nestanovil daň v zákonné výši,
h) obecné soudy nezákonně a benevolentně hodnotily to, zda správní orgány unesly důkazní břemeno,
i) soudy a správní orgány zkreslily a opomenuly detaily zahájení a průběh spolupráce s dotčenými společnostmi a
j) soudy postupovaly v rozporu s judikaturou týkající se daňového práva (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2096/07, II. ÚS 819/2018, II. ÚS 664/04 a rozsudek Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-512/21).
5. V druhé rovině své argumentace stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily zásady rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení. V této souvislosti tvrdí, že:
a) úřady a obecné soudy znemožňovaly či zlehčovaly stěžovatelčinu procesní obranu a některé její argumenty byly přehlíženy, upozaděny nebo nezákonně odmítnuty jako opožděné,
b) obecné soudy a Odvolací finanční ředitelství stěžovatelce neumožnily reagovat na veškeré rozhodné skutečnosti a důkazní prostředky (Odvolací finanční ředitelství je před stěžovatelkou dokonce zatajilo),
c) spis předložený krajskému soudu Odvolacím finančním ředitelstvím byl doplněn o listiny, k nimž se stěžovatelka nemohla vyjádřit, ale obecné soudy ji odbyly tím, že by ze zamlčených důkazních prostředku nevyvstalo nic nového (v rozporu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-189/18).
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem a procesním postupem soudů, podle nichž bylo neuznání jejího odpočtu na dani a následné doměření daně z důvodu její účasti na daňovém podvodu v souladu se zákonem.
7. Posouzení této otázky je především záležitostí zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výkladu podústavních předpisů. Tento úkol přitom náleží zejména obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ten je oprávněn posuzovat pouze to, zda v řízení nebo v něm vydaným rozhodnutím nedošlo k excesu, který je natolik závažný, že porušil ústavně zaručené základní právo či svobodu [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Nic takového však podle Ústavního soudu v této věci nenastalo.
8. Ústavní stížnost obsahuje řadu závažných tvrzení. Stěžovatelka v ní tvrdí, že napadená rozhodnutí "neobsahují náznak respektu k ústavně garantovaným právům stěžovatelky" (str. 12), že soudy dospěly ke svým závěrům "s notným přispěním vědomé ignorance zjištění objektivní reality" (str. 7) nebo že jejich postupem "byla znemožněna či zlehčována procesní obrana stěžovatelky" (str. 8). Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že tato tvrzení nejsou opodstatněná.
1. Námitky týkající se pochybení při rozhodování o doměření daně
9. Odmítnutí nároku na odpočet z důvodu účasti na podvodu na dani z přidané hodnoty není samo o sobě protiústavní (blíže viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1987/21, bod 21; II. ÚS 1701/21, bod 6; I. ÚS 1382/18, bod 15). Žádné protiústavní vady přitom nemělo odmítnutí tohoto nároku ani v případě stěžovatelky.
10. Obecné soudy podrobně a srozumitelně popsaly, o jaká právní východiska se při svém rozhodování opíraly (viz zejména body 44 až 50 rozhodnutí krajského soudu a body 38 až 41 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Řádně také vysvětlily, proč skutkové okolnosti naplňují podmínky pro odmítnutí nároku na odpočet daně z důvodu zapojení do podvodného řetězce - tedy že se stěžovatelka účastnila transakcí zatížených podvodem na dani (viz zejména body 43 až 50 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), že o této skutečnosti věděla nebo alespoň vědět měla a mohla (viz zejména body 51 až 60 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) a že nepřijala veškerá opatření, která od ní mohla být rozumně vyžadována, aby zajistila, že se podvodu na dani účastnit nebude (viz zejména body 87 až 90 rozhodnutí krajského soudu).
11. Ústavní soud konstatuje, že procesní postup obecných soudů, jejich skutkové a právní závěry i odůvodnění napadených rozhodnutí nevykazují žádné ústavněprávní vady. Právní závěry obecných soudů vychází z relevantních skutkových okolností, nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, nevykazují znaky nepřípustné svévole ani nejsou zatíženy jinou ústavněprávní vadou.
12. Toto hodnocení přitom obstojí i ve světle námitek obsažených v ústavní stížnosti. V ní totiž stěžovatelka skutkové ani právní závěry napadených rozhodnutí nijak relevantně nezpochybňuje. Ačkoli ve své ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňuje výjimečnost odmítnutí nároku na odpočet daně z důvodu účasti na podvodu a podrobně popisuje ústavněprávní nároky kladené na rozhodování o daňových otázkách, většina z jejích argumentů je jen velmi obecná a neumožňuje konkrétní polemiku.
13. Stěžovatelka například uvádí, že soudy ignorovaly objektivní realitu, že skutečnosti rozhodné pro odepření nároku na odpočet daně nebyly dostatečně prokázány, že soudy potvrdily nezákonnou maximalizaci její daňové zátěže a zvýhodnily správní orgány, že rozhodly na základě domněnek nebo že opomíjely důležité detaily obchodní spolupráce. V ústavní stížnosti už však neuvádí, jaké konkrétní skutečnosti soudy opomenuly, jaké okolnosti nebyly dostatečně prokázány, v čem přesně při svém právním posouzení pochybily nebo jak konkrétně ji v řízení znevýhodnily. Napadená rozhodnutí přitom stěžovatelce konkrétní protiargumentaci umožňovala, protože soudy své skutkové a právní závěry transparentně popsaly.
14. Opodstatněné nejsou ani ty námitky, které stěžovatelka formulovala konkrétněji - ať už z toho důvodu, že v nich závěry obecných soudů zkresluje, že jsou již řádně vypořádané, neodůvodněné či nepřípustné.
15. Za zkreslující lze označit stěžovatelčino tvrzení, že ze slov Nejvyššího správního soudu, podle něhož "jednotlivé skutečnosti, z nichž žalovaný dovodil, že v daném případě byla stěžovatelka zapojena do podvodného obchodního řetězce, samy o sobě nevypovídají o existenci daňového podvodu" vyplývá, že k závěru o existenci daňového podvodu "bylo nutné určité fabulace" (viz str. 12 ústavní stížnosti). Hned v další větě se totiž uvádí, že "[z]e souhrnu skutkových okolností lze [...] dovodit, že se o daňový podvod jednalo" (viz bod 46 rozhodnutí). Jinými slovy, z citovaného úryvku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ani náznakem nevyplývá, že by k závěru o existenci daňového podvodu bylo třeba fabulovat. Vyplývá z něj jen to, že ačkoli žádná ze zjištěných okolností nebyla natolik významná, aby sama o sobě vedla k závěru o existenci daňového podvodu, ve svém souhrnu už tento závěr opodstatňují.
16. Za již řádně vypořádanou lze označit stěžovatelčinu námitku týkající se unesení a rozložení důkazního břemene ve správním řízení. To, že je námitka týkající se rozložení břemene nedůvodná, konstatoval již krajský soud. Ve svém rozhodnutí uvedl, že ačkoli souhlasí se stěžovatelkou v tom, že finanční úřad neměl výzvu k prokázání skutečností vydávat - a vyzývat ji tak prokázání přijetí rozumných opatření a dobré víry - na samotný závěr o existenci podvodu to nemělo vliv (viz body 51 až 52 rozhodnutí krajského soudu). Toto zdůvodnění stěžovatelka nijak nezpochybňuje a Ústavní soud jej nepovažuje za protiústavní. O skutečnosti, že správní orgány unesly důkazní břemeno, svědčí to, že obecné soudy jejich rozhodnutí nijak nezpochybnily.
17. Za nedůvodnou Ústavní soud považuje stěžovatelčinu námitku, že spolupráce mezi společnostmi nebyla kontinuální. Její tvrzení, že jeden z účastníků obchodního řetězce nedodával zboží jen tři měsíce, ale celý rok, nebo že mezi dodávkami dalších dvou společností byla několikaměsíční pauza, není sama o sobě způsobilá založit protiústavnost napadených rozhodnutí (stěžovatelka ostatně tuto námitku vznesla již před obecnými soudy - viz např. bod 18 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
18. Za nepřípustné je třeba označit ty námitky, které směřují výhradně proti postupu a rozhodnutím správních orgánů. Tato rozhodnutí totiž Ústavní soud v daném případě přezkoumávat nemůže, protože z petitu ústavní stížnosti, označení účastníků na její titulní straně i přiložených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka navrhuje zrušit pouze rozhodnutí obecných soudů.
2. Námitky týkající se porušení zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní
19. Námitkám ohledně vad při dokazování a vedení spisu - tedy pochybením, která podle stěžovatelky porušují zásadu kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní - se zabývaly oba obecné soudy.
20. Jak uvedl již krajský soud, stěžovatelka tyto námitky uplatnila až po lhůtě k podání správní žaloby. Tyto námitky proto označil za opožděné, což je závěr, který Nejvyšší správní soud nijak nezpochybnil (viz body 32 až 34 rozhodnutí krajského soudu a body 61 až 64 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
21. Ačkoli se soudy k těmto námitkám nemusely kvůli jejich opožděnosti nijak dále vyjadřovat, přesto tak učinily. Krajský soud dospěl k závěru, že ve vedení spisu žádné pochybení nespatřuje (viz bod 33 rozhodnutí krajského soudu, částečně také viz poslední věta bodu 64 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Námitky ohledně údajného zamlčení a nepřeřazení důkazních prostředků do veřejné části spisu obecné soudy taktéž označily za neopodstatněné - jednak protože neshledaly, že by byly účelově zamlčeny, a jednak protože skutečnosti vyplývající z důkazních prostředků nezařazených do veřejné části spisu by na závěru o oprávněnosti doměření daně nic nezměnily (viz bod 34 rozhodnutí krajského soudu a bod 63 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Ani toto posouzení přitom Ústavní soud neshledal protiústavním.
IV. Závěr
22. Ústavní soud dospěl z výše popsaných důvodů k závěru, že soudy neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Její ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu