ECLI:CZ:US:2024:3.US.3086.23.1
sp. zn. III. ÚS 3086/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem Václavská 316/12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2023, č. j. 24 Cdo 1957/2023-176, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2023, č. j. 27 Co 311/2022-148, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 8. listopadu 2022, č. j. 18 C 264/2022-83, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka se žalobou domáhala určení, že je vlastnicí blíže určeného pozemku. Tento pozemek nabyl žalovaný k uspokojení svého restitučního nároku z titulu rozsudku o nahrazení projevu stěžovatelčiny vůle. Podle stěžovatelky se však žalovaný při nabytí pozemku bezdůvodně obohatil, neboť mu bylo vydáno více, než činil jeho nárok. Soudem uzavřená smlouva - kterou stěžovatelka považuje za nabývací titul - je navíc neplatná, protože jí tíží podstatný skutkový omyl na straně stěžovatelky.
2. Obecné soudy stěžovatelčině argumentaci napadenými rozhodnutími nepřisvědčily. Okresní soud její žalobu zamítl, krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud její dovolání odmítl. Soudy svá rozhodnutí odůvodnily tím, že nabývacím titulem není smlouva vtělená do výroku rozsudku o nahrazení projevu vůle, ale samotný rozsudek. Ten přitom nelze revidovat žalobou na určení vlastnictví (ale pouze řádnými či mimořádnými opravnými prostředky) a nepodléhá hodnocení platnosti či neplatnosti (protože nejde o právní jednání, které by mohlo být zatíženo skutkovým omylem).
II. Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka podává proti výše uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost. Soudy podle ní porušily její právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
4. Obecné soudy upřely stěžovatelce možnost se domoci vydání bezdůvodného obohacení a zabránily obnově jejího vlastnictví k vydaným nemovitostem, jelikož rozhodly, že bezdůvodného obohacení spočívajícího v převodu pozemku se nelze domoci žalobou na určení vlastnictví a že vlastnictví žalované nekonstituuje smlouva vtělená do výroku rozsudku o nahrazení projevu vůle, ale samotný rozsudek.
5. Rozsudkem o nahrazení projevu vůle se nekonstituuje vlastnické právo, ale pouze projev vůle k uzavření smlouvy. Nabývacím titulem je proto soudem uzavřená smlouva, a je tedy relevantní, že žalovaný při získávání pozemku zneužil podstatného skutkového omylu na straně stěžovatelky způsobeného nesprávnými rozhodnutími o nevydání pozemků žalovanému a dalším osobám, které s ním sdružili svůj nárok.
6. Obecné soudy se nezabývaly otázkou bezdůvodného obohacení žalovaného. Rozsudek o nahrazení projevu vůle nevytváří překážku věci rozhodnuté pro přezkoumání restitučního nároku, posouzení vzniku bezdůvodného obohacení nebo určení, že je vlastnicí pozemku stěžovatelka. Z napadených rozhodnutí vyplývá absurdní závěr, že se stěžovatelka sice může domáhat vydání bezdůvodného obohacení, ale nemůže tak činit určovací žalobou. Náš právní řád neumožňuje vydání předmětu bezdůvodného obohacení v podobě nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Hodnocení skutkového stavu, výklad podústavních předpisů a jejich použití na konkrétní případ je úkolem, který náleží především obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ten je oprávněn posuzovat pouze to, zda v řízení nebo v něm vydaným rozhodnutím nedošlo k excesu, který je natolik závažný, že porušil ústavně zaručené základní právo či svobodu [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. K ničemu takovému však v této věci podle Ústavního soudu nedošlo.
8. Ústavní soud uvádí, že o ústavních stížnostech stěžovatelky ohledně typově shodných či velmi podobných případů, které byly sepsané stejným advokátem a které obsahovaly shodnou či velmi podobnou argumentaci, již opakovaně rozhodoval. Všechny tyto stížnosti přitom odmítl jako zjevně neopodstatněné. Závěr obecných soudů, podle nichž byl právním titulem k přechodu nemovitosti v daných případech rozsudek o nahrazení projevu vůle a podle nichž tento rozsudek nepodléhá hodnocení (ne)platnosti a nelze ho revidovat v řízení o určení vlastnictví, přitom opakovaně posoudil jako ústavně souladný (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2021/23, I. ÚS 2078/23 a III. ÚS 163/24).
9. Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních vázán (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy a §23 zákona o Ústavním soudu). Po seznámení se s napadenými rozhodnutími i projednávanou ústavní stížností však neshledal důvod posoudit věc jinak, než jak učinil již ve svých dřívějších usneseních.
10. Veškeré nosné námitky, kterými se stěžovatelka snaží výše popsané závěry obecných soudů zpochybnit, uplatnila již u obecných soudů, které na ně řádným způsobem reagovaly (viz body 18 až 21 rozhodnutí okresního soudu, body 23 až 29 rozhodnutí krajského soudu a strany 2 až 6 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Závěry ani odůvodnění napadených rozhodnutí přitom nevykazují znaky nepřípustné svévole, extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ani jiné protiústavní vady.
11. Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné opětovně reagovat na stěžovatelčiny námitky. Totožné námitky totiž vznesla již ve svých dřívějších ústavních stížnostech a Ústavní soud jejich zjevnou neopodstatněnost stěžovatelce opakovaně vysvětlil (viz zejména usnesení sp. zn. I. ÚS 2021/23, body 3 až 7, a III. ÚS 163/24, body 9 až 12). Stěžovatelka na odůvodnění předešlých rozhodnutí Ústavního soudu nijak nereaguje a nevznáší žádné argumenty, kterými by se Ústavní soud již dříve nezabýval. Její ústavní stížnost je totiž z naprosté většiny doslovnou kopií předchozích ústavních stížností, které Ústavní soud již dříve odmítl jako zjevně neopodstatněné.
IV. Závěr
12. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že soudy neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Její ústavní stížnost tedy posoudil jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu