ECLI:CZ:US:2024:3.US.3122.23.1
sp. zn. III. ÚS 3122/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AITIA, s. r. o. Vysoké Mýto, se sídlem Ležáků 670, Vysoké Mýto, zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem Veleslavínova 252/5, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2023 č. j. 21 Cdo 104/2023-269, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. 6. 2022 č. j. 18 Co 101/2022-230 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 10. 2021 č. j. 105 C 156/2012-183, ve znění usnesení ze dne 16. 11. 2021 č. j. 105 C 156/2012-197, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení a Jana Kyselého, Ladislava Kárského a Tomáše Kopeckého, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnost a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o zaplacení částky 302 400 Kč s příslušenstvím. Prostřednictvím žaloby se žalobci Jan Kyselý, Ladislav Kárský a Tomáš Kopecký (dále jen "žalobci") domáhali po stěžovatelce zaplacení uvedené částky (konkrétně každému ze žalobců šlo o částku ve výši 100 800 Kč s příslušenstvím) tvrzením, že byli vysláni stěžovatelkou do Belgie k provedení stavebních prací na stavbě - šlo konkrétně o sádrokartonářské práce - každý v rozsahu 224 m2, celkem tedy 672 m2. Odměna za provedení pracovní činnosti měla být sjednána jako úkolová s tím, že zaměstnancům bude náležet odměna ve výši 450 Kč za každý provedený 1 m2.
3. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit každému z žalobců částku 78 278 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali dalších 22 522 Kč spolu příslušenstvím (výrok II.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 50 % z celkových nákladů, tj. ve výši 74 622 Kč (výrok III.). Usnesením shora citovaným soud doplnil napadený rozsudek o výrok IV., kterým uložil účastníkům povinnost nahradit České republice - Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") náklady řízení v celkové výši 4 624 Kč (každý ze žalobců částku 770,70 Kč a stěžovatelka částku 2 312 Kč).
4. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve znění doplňujícího usnesení, vyjma odvoláním nenapadeného výroku II. (výrok I.). Dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit každému ze žalobců na nákladech odvolacího řízení částku 9 448,40 Kč (výrok II.).
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Postupně se vypořádal se všemi stěžovatelkou nastolenými otázkami, resp. konstatoval, že žádná z nich nemůže založit přípustnost dovolání a k tomu vždy krátce vyložil důvody, které jej k danému závěru vedly.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Proto Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně brojí proti rozhodnutím obecných soudů z pohledu dvou tvrzených okruhů podstatných vad. Podle první námitky stěžovatelky se žádný ze soudů nevypořádal s tím, že pohledávka žalobců měla být zaplacena před podáním žaloby. Ve druhé námitce stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy vyšly ze skutkových zjištění, které jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním; jako nesprávný označuje závěr soudů, že žalobci měli se stěžovatelkou ústně sjednanou dohodu o odměně. Tyto své námitky v ústavní stížnosti dále rozvádí, zpochybňuje účastnické výpovědi a jiné důkazy, z nichž obecné soudy vycházely. Současně vyjadřuje nesouhlas s tím, jak se Nejvyšší soud (ne)vypořádal s jejími námitkami. Podstatná část ústavní stížnosti přitom představuje polemiku se skutkovými zjištěními, doplněnou o revizi skutkových zjištění soudů a citaci vybraných pasáží rozhodnutí Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Stručně řečeno - Ústavnímu soudu nepřísluší právo zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu.
10. Z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu. S argumenty uplatňovanými stěžovatelkou se však vypořádaly již (právě) obecné soudy v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Poukázat lze rovněž na to, jak soud prvního stupně (a následně i odvolací soud) ve věci neopomněl odkázat na závěry učiněné v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 105 C 133/2011, a to včetně právních závěrů Nejvyššího soudu v něm učiněných. Vzhledem k "podobnosti" případu z těchto závěrů rovněž (logicky) vycházel. Uvedenému postupu nelze z pohledu Ústavního soudu ničeho vytknout.
11. Ústavní soud současně zdůrazňuje, že mu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Takového pochybení se však obecné soudy nedopustily. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se postupně zabývaly všemi předloženými důkazy, včetně faktur a svědeckých výpovědí, které následně právně hodnotily. V jejich postupu Ústavní soud neshledal pochybení; obdobně ani v závěru Nejvyššího soudu.
12. Pokud jde o námitky stěžovatelky směřující proti postupu Nejvyššího soudu, Ústavní soud poukazuje na to, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky [srov. body 27 až 39 odůvodnění stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. V případech odmítnutí dovolání je pak Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje znaky přehnaného formalismu. Taková pochybení však v nyní posuzovaném případě rovněž neshledal. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je adekvátním způsobem zdůvodněno a je z něj patrné, jaké úvahy jej vedly k odmítnutí dovolání stěžovatelky. Jeho závěry pak zcela odpovídají mantinelům stanoveným platnou právní úpravou a ustálenou judikaturou, a to i pokud jde o vymezení přípustnosti dovolání.
13. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že nesouhlas stěžovatelky s rozhodováním obecných soudů setrvává v podústavní kritice napadených rozhodnutí. Jde tak spíše o pokračující polemiku se závěry obecných soudů, která však postrádá ústavněprávní dimenzi.
14. Na základě všech těchto důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu