ECLI:CZ:US:2024:3.US.3135.23.1
sp. zn. III. ÚS 3135/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Hany Petrlové, zastoupené Mgr. Martinem Začalem, advokátem, sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 22 Cdo 2008/2023-1169, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. srpna 2022 č. j. 69 Co 140/2022-1025 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. prosince 2021 č. j. 29 C 389/2020-941, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Ing. Tomáše Petrleho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci tvrzením, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala vypořádání společného jmění manželů. Konkrétně žádala, aby soud přikázal ze zaniklého společného jmění žalovanému Ing. Tomáši Petrlovi (dále jen "žalovaný") obchodní podíly několika firem blíže specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně, dále akcie, nemovitosti, finanční prostředky na bankovních účtech a dále, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce na vypořádací podíl společného jmění manželů částku ve výši jedné poloviny z tržní hodnoty veškerého majetku. V rámci eventuálního petitu žádala soud o určení, že předmětné obchodní podíly, akcie, nemovitosti a finanční prostředky na bankovních účtech jsou v rovném podílovém spoluvlastnictví stěžovatelky a žalovaného (každý ve výši jedné poloviny).
3. Stěžovatelka uzavřela s žalovaným manželství dne 22. 12. 1984. Za trvání manželství bylo rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 1992 sp. zn. 10 C 131/92, který nabyl právní moci 4. 6. 1992, zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví účastníků. Manželství účastníků bylo následně rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2007 sp. zn. 10 C 130/2001, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. 10. 2007 sp. zn. 40 Co 921/2007, který nabyl právní moci 30. 10. 2007.
4. Stěžovatelka podala k soudu návrh na vypořádání společného jmění manželů dne 29. 10. 2010, který byl u soudu veden jako nejasný návrh pod sp. zn. 16 Nc 111/2010. Podání bylo odmítnuto usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2012 č. j. 16 Nc 111/2010-177, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 8. 2013 č. j. 12 Co 470/2013-200, neboť stěžovatelka žádným způsobem nereagovala na výzvu soudu k odstranění vad podání. Dne 12. 3. 2014 byla soudu doručena žaloba pro zmatečnost, přičemž usnesením ze dne 13. 3. 2020 č. j. 16 Nc 111/2010-810 soud žalobě pro zmatečnost vyhověl a zrušil obě výše citovaná usnesení, neboť z provedeného dokazování zjistil, že stěžovatelka nebyla v období od ledna 2010 do prosince 2012 schopna samostatně vystupovat v tomto řízení, a to s ohledem na svůj zdravotní stav, tedy nebyla schopna adekvátně a racionálně reagovat. Vzhledem k tomu postupoval soud v souladu s §29 odst. 3 občanského soudního řádu a ustanovil stěžovatelce pro toto řízení opatrovníka Mgr. Martina Začala. Stěžovatelka následně prostřednictvím svého opatrovníka opravila a doplnila na výzvu soudu žalobu podáním ze dne 8. 12. 2020.
5. Okresní soud návrh stěžovatelky zamítl. Nejprve se soud zabýval primárním petitem návrhu, kterým se stěžovatelka domáhala vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Dospěl přitom k závěru, že návrh byl podán opožděně, a to vzhledem ke zrušení bezpodílového spoluvlastnictví účastníků v roce 1992. Stěžovatelka rovněž neučinila předmětem vypořádání zaniklého společného jmění žádný konkrétní majetek, s výjimkou obchodních podílů na společnostech, které však vznikly až po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. V rámci eventuálního petitu soud prvního stupně konstatoval, že na určení nemá stěžovatelka naléhavý právní zájem, neunesla břemeno tvrzení a důkazní.
6. Krajský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a to v rozsahu výroku I., v němž byla zamítnuta žaloba na vypořádání společného jmění manželů (výrok I.). Dále odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž byl zamítnut eventuální petit, kterým stěžovatelka požadovala určení, že v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví účastníků jsou obchodní podíly na předmětných společnostech (výrok II.). Odvolací soud zrušil výrok I. v části týkající se akcií, nemovitostí či finančních prostředků na bankovních účtech, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že o části eventuálního petitu nebylo možné rozhodnout, neboť žaloba je v tomto rozsahu neprojednatelná. Není totiž zřejmé, o čem má být rozhodováno a v tomto smyslu se dopustil vady řízení.
7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky směřující proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu odmítl. Zabýval se zejména uplatněnou právní otázkou závaznosti pravomocných rozhodnutí ve smyslu §159a občanského soudního řádu v případě, že jejich důsledkem je rozpor se zásadami podle §2 odst. 3 a §8 občanského zákoníku. Konstatoval, že tato otázka byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud se od jeho závěrů neodchýlil. Dále poukázal na závaznost rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a dodal, že se z důvodu procesní ekonomie nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky.
8. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka nejprve v zákonné lhůtě podala ústavní stížnost bez právního zastoupení, s odůvodněním, že žádá o ustanovení či určení advokáta Mgr. Martina Začala, který jí byl opakovaně ustanoven opatrovníkem, jelikož majetkové poměry jí neumožňují hradit náklady zastoupení. Dne 29. 2. 2024 bylo podání stěžovatelky řádně doplněno advokátem ustanoveným Českou advokátní komorou.
10. Stěžovatelka v doplněné ústavní stížnosti, po shrnutí dosavadního průběhu řízení, nejprve brojí proti tomu, jak okresní soud přistoupil k jejímu návrhu na změnu žaloby. Tvrdí, že soud ji náležitě a správně nepoučil o opravném prostředku. Poukazuje přitom na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 a namítá, že odvolací soud se jím neřídil a rozhodnutí soudu o nepřipuštění žaloby nepřezkoumal.
11. Argumentace stěžovatelky se dále soustředí na tvrzení o informačním deficitu, který jí znemožnil řádně reagovat na výzvu soudu k doplnění žaloby. Tvrdí, že žalovaný jí nikdy žádné konkrétní informace o jeho podnikání a majetku nepředával, nemohla proto unést důkazní břemeno. Rovněž zrušení bezpodílového spoluvlastnictví, jakkoliv návrh podala ona, bylo ve skutečnosti iniciativou žalovaného, který měl tvrdit, že jde o pouhou formalitu a nebude mít v praxi na její poměry žádný vliv. Nesouhlasí proto s tím, že obecné soudy se odmítly zabývat platností rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví z roku 1992. Stěžovatelka dále opakovaně poukazovala na to, že soud měl uložit žalovanému splnění informační či vysvětlovací povinnosti (odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1433/2015 či nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 987/07 aj.). Soudy uvedené nijak nezohlednily a tím zatížily řízení vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
12. Stěžovatelka rovněž namítá, že se odvolací soud nezabýval jejími skutkovými tvrzeními. Obecné soudy podle stěžovatelky zcela rezignovaly na námitky týkající se zjištění skutečností rozhodných pro dané řízení (majetek žalovaného, zdravotní stav stěžovatelky, podíl stěžovatelky na podnikání žalovaného, péče stěžovatelky o společnou domácnost a děti či okolnosti související se zrušením bezpodílového spoluvlastnictví). V této souvislosti poukazuje na absenci řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Žádné konkrétní námitky směřující výlučně proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka neuplatňuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
14. Ústavní stížnost stěžovatelky je přípustná v rozsahu, v němž směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, a tedy výroku I. a výroku II. rozsudku krajského soudu. V uvedeném rozsahu stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
15. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti uplatňuje argumentaci, kterou napadá též výrok I. rozsudku okresního soudu v části, v níž byl zamítnut eventuální petit stěžovatelky na určení rovnodílného podílového spoluvlastnictví účastníků k akciím, nemovitostem a finančním prostředkům na bankovních účtech. Tomu odpovídá návrh stěžovatelky na zrušení napadených rozhodnutí v celém rozsahu.
16. Část výroku I. rozsudku okresního soudu byla však odvolacím soudem ve výroku III. napadeného rozsudku krajského soudu zrušena a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení (výrok III. napadeného rozsudku krajského soudu přitom nebyl napaden dovoláním). K rozhodování o ústavnosti těchto částí výroku Ústavní soud není příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno krajským soudem), v tomto rozsahu není rozhodnutí v právní moci a nejsou vyčerpány opravné prostředky. Ústavní soud se proto dále nezabýval argumentací stěžovatelky směřující proti této části rozhodnutí, neboť řízení v tomto rozsahu ještě není ukončeno a stěžovatelka bude mít v případě pro ni nepříznivého výsledku k dispozici jak řádné, tak i mimořádné opravné prostředky.
17. V případě výroku III. napadeného rozsudku krajského soudu jde o návrh nepřípustný, když nebyly vyčerpány prostředky ochrany svých práv a nejde o žádnou z výjimek (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471].
19. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí obecných soudů zjistil, že po skutkové stránce bylo v řízení prokázáno (a mezi účastníky nesporné), že stěžovatelka a žalovaný uzavřeli manželství dne 22. 12. 1984. Za trvání manželství bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví účastníků a k vypořádání soudním rozhodnutím k návrhu podanému ve lhůtě do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví nedošlo. Veškerý případný majetek náležející do zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů ke dni jeho zrušení se tak vypořádal na základě domněnky stanovené v §149 odst. 4 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 1998. Manželství účastníků bylo rozvedeno ke dni 30. 10. 2007. Žaloba byla podána až 29. 10. 2010, avšak jako nejasné podání byla opravena až 8. 12. 2020, tedy po uplynutí tříleté lhůty podle §150 odst. 4 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. podle §149 odst. 4 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 1998.
20. Po právní stránce dospěly obecné soudy k závěru - stran primárního petitu žaloby -, že zde není žádný majetek náležející do nevypořádaného společného jmění, který by stěžovatelka učinila předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění). Návrh byl stěžovatelkou sice do 1. 11. 2010 podán, avšak bez uvedení konkrétních položek k vypořádání. Majetek, který stěžovatelka uplatnila k vypořádání po této lhůtě, již nelze jako zaniklé společné jmění vypořádat. Podle závěru obecných soudů do společného jmění manželů nemohou spadat ani obchodní podíly, když stěžovatelkou uvedené společnosti vznikly až po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů soudem (v roce 1992). Pokud šlo o eventuální petit, kterým se stěžovatelka domáhala určení podílového spoluvlastnictví účastníků k obchodním podílům, zejména odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nemůže být podílovou spoluvlastnicí všech takto uplatněných podílů a proto nemůže žaloba na určení spoluvlastnického práva obstát u všech žalovaných obchodních podílů, bez ohledu na otázku naléhavého právního zájmu (srov. body 28 až 35 odůvodnění rozsudku).
21. Stěžejní argumentace stěžovatelky směřuje proti tomu, jak se obecné soudy vypořádaly se samotnou situací, kdy nemohla bez své viny nijak doložit, jaký konkrétní majetek má být předmětem společného jmění, které žádá vypořádat (eventuálně určit vlastnictví). Poukazovala přitom na to, že soud žádala o uložení vysvětlovací (informační povinnosti) protistraně - žalovanému, který všemi potřebnými informacemi disponuje. Obecné soudy však odkaz stěžovatelky na tzv. vysvětlovací povinnost označily jako nepřiléhavý, neboť její využití přichází až v případě projednatelnosti žaloby a v případě, kdy žalobkyně nemá možnost opatřit si rozhodující důkazy a tvrzení. Stěžovatelka však podle závěru obecných soudů neoznačila ani základní body skutkového stavu, aby tak zvýšila pravděpodobnost prokázání svých skutkových tvrzení ohledně majetkových hodnot nabytých za trvání společného jmění účastníků.
22. Ústavní soud v uvedených závěrech obecných soudů neshledává prvky formalismu či projev svévole. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vysvětlily, proč nebylo možné žalobě stěžovatelky, popřípadě jejím žádostem, vyhovět. Podstatný je v tomto ohledu zejména závěr obecných soudů, podle něhož nastala v důsledku zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů (právní moc rozhodnutí ke dni 4. 6. 1992) zákonná domněnka vypořádání a účastníci nadále nabývali majetek do svého výlučného vlastnictví. Z obdobných důvodů se ani Nejvyšší soud blíže nezabýval argumentací stěžovatelky ohledně vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem či namítaným pochybením soudů nižších instancí v rámci dokazování, resp. neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů.
23. Nad rámec již uvedeného lze stručně k samotné tzv. vysvětlovací povinnosti uvést, že tato není v našem právním řádu konkrétně upravena, jde spíše o otázku judikaturního výkladu (jak ostatně plyne i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, bod 37). Soud ji může uložit až za splnění určitých podmínek. Strana, která žádá o uložení vysvětlovací povinnosti, však musí uvést tzv. opěrné body. V nyní posuzovaném případě však stěžovatelka takové tzv. opěrné body neuvedla. Nadto i ze samotného textu ústavní stížnosti jasně vyplývá, že stěžovatelka nedisponuje žádnými informacemi ve vztahu k požadovaným položkám k vypořádání.
24. Námitky stěžovatelky dále směřují proti tomu, jak obecné soudy posoudily závaznost rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací konstatovaly, že v případě pravomocného rozhodnutí soudu o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů jde pro ně o závazné rozhodnutí, z něhož jsou povinny vycházet. Rovněž Nejvyšší soud v této souvislosti upozornil na to, že právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Soud je tudíž vázán rozhodnutím o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů a toto zrušení nelze úspěšně zpochybnit. Nejvyšší soud se vyjádřil též k námitce rozporu rozhodnutí s dobrými mravy a dodal, že zákon neumožňuje poměřovat rozhodnutí soudu korektivem dobrých mravů, ten by bylo možné použít jen v případě, že výkon práva účastníka by byl s dobrými mravy v rozporu.
25. Ústavní soud ani v těchto závěrech obecných soudů nespatřuje porušení základního práva stěžovatelky. Soudy byly bezesporu povinny se pravomocným rozhodnutím soudu o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví řídit, bylo pro ně závazné a musely (minimálně) z jeho výroku vycházet. Upozornit lze též na dobu, která uplynula od daného rozhodnutí z roku 1992, přičemž v mezidobí není soudu ze zaslaného materiálu známo, že by stěžovatelka rozhodnutí o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví zpochybňovala či se jinak domáhala jeho zrušení.
26. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž rozporuje postup soudu prvního stupně, který nepřipustil změnu žaloby a tvrdí, že soud ji náležitě a správně nepoučil o opravném prostředku. K tomu Ústavní soud obecně uvádí, že podle §202 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu není proti usnesení, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu (soud byl opatrovníkem požádán o změnu žaloby), odvolání přípustné. Není tedy zřejmé, o jakém opravném prostředku měl soud stěžovatelku poučit. Pokud jde o poznámku stěžovatelky s odkazem na stanovisko pléna Pl. ÚS-st 43/16, že odvolací soud v řízení toto rozhodnutí soudu nepřezkoumal, není zde žádná návaznost (myšleno napadeného rozsudku) na její argumentaci o absenci řádného poučení. Stanovisko pléna se zabývá (ne)přípustností ústavní stížnosti proti (samostatnému) rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby.
27. Ústavní soud na podkladě výše uvedených skutečností uzavírá, že obecné soudy v dané věci vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a jejich úvahy nijak nevybočují z limitů ústavnosti. Logicky přitom uvedly důvody svého postupu, které spočívají v příslušné zákonné úpravě, a z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je jednoznačně zřejmé, na jakých argumentech jsou jejich závěry založeny. V posuzované věci jde primárně o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
28. Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to v rozsahu, v němž směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, výroku I. a výroku II. rozsudku krajského soudu a odpovídající části výroku I. rozsudku okresního soudu. Ústavní soud současně odmítl návrh stěžovatelky v rozsahu, v němž směřuje proti výroku III. rozsudku krajského soudu (potažmo výroku I. rozsudku okresního soudu v části, v níž byl zamítnut eventuální petit stěžovatelky na určení rovnodílného podílového spoluvlastnictví účastníků k akciím, nemovitostem a finančním prostředkům na bankovních účtech), neboť k jeho projednání není příslušný a není zde dána přípustnost (§43 odst. l písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu