ECLI:CZ:US:2024:3.US.3166.23.1
sp. zn. III. ÚS 3166/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 702/2023-1920 ze dne 23. 8. 2023, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 47/2022-1795 ze dne 15. 11. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 30 T 9/2021-1688 ze dne 27. 6. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodní korporace na dobu pěti let. Trestná činnost měla spočívat stručně řečeno v tom, že stěžovatel společně se spoluobviněnými ve společném záměru zneužít daňový systém a získat neoprávněný majetkový prospěch vytvořili účelový řetězec obchodních společností A, B, a C, v rámci něhož vyhotovovali objednávky a účetní doklady o prodeji zboží, jimiž předstírali, že zboží bylo z jiného členského státu Evropské unie (ze Slovenské republiky) dodáno nikoli přímo společnosti C, ale "nastrčené" společnosti B, která ve skutečnosti nevyvíjela žádnou obchodní činnost a ani nebyla skutečným majitelem dodávaného zboží. Tato společnost následně řádně nepřiznávala a neodváděla daň z přidané hodnoty (DPH) a zboží pouze fiktivně prodávala společnosti C, přičemž každý z obviněných plnil v rámci takto vytvořeného účelového obchodního řetězce svou roli. Krajský soud dovodil, že obvinění (s vědomím, že DPH nebude odvedena) se společně podíleli na zkrácení DPH za zdaňovací období červen 2014 ve výši 14 225 918 Kč. Stěžovatel podle krajského soudu vystavoval faktury a dodací listy za společnost A, ve kterých fiktivně uváděl jako odběratele měděných katod a zinku společnost B, ačkoliv věděl, že na základě vzájemné domluvy obviněných je ve skutečnosti toto zboží určeno společnosti C, přičemž pro přepravu zboží sjednal dopravce, kteří podle pokynů na dodacích listech a mezinárodních nákladních listech zboží nakládali v Bratislavě a vykládali nikoliv v sídle společnosti B či jejích skladových prostorách, ale v prostorách odběratelů společnosti C.
2. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci zamítl podle §256 trestního řádu.
3. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně dovodily právní závěry ze zjištěného skutkového stavu. Má za to, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Uvádí, že ze strany obecných soudů byla učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Dle názoru stěžovatele nepostačí pro odůvodnění odsuzujícího rozsudku pouhý předpoklad, že stěžovatel o trestné činnosti stěží nemohl nevědět. Nikdo ze svědků výslovně podle stěžovatele neuvedl, že stěžovatel o trestné činnosti věděl. Stěžovatel je přesvědčen, že z dosud provedených důkazů nebyly dovozeny správné právní závěry. Toto pochybení podle stěžovatele neodstranil ani odvolací, ani dovolací soud, a proto má stěžovatel za to, že ústavní stížnost je podána právem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a jeho úkolem, jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není výklad podústavního práva nebo sjednocování judikatury obecných soudů. Pokud je napadené rozhodnutí obecného soudu dostatečně odůvodněno a provedený výklad podústavního práva není zjevně nelogický, protismyslný či jinak vybočující z racionálních interpretačních metod, není důvod, aby závěry obecných soudů Ústavní soud jakkoliv relativizoval.
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel opakuje námitky uplatněné již dříve v řízení v rámci obhajoby. Tyto námitky již byly vypořádány - zcela uspokojivě - obecnými soudy. Dále je vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat výsledky provedeného dokazování. Úkol provádět dokazování skutkového stavu totiž náleží obecným soudům (zejména soudu nalézacímu) a Ústavní soud, který rozhoduje výhradně kasačním způsobem, by mohl přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí těchto soudů v případě, zjistil-li by extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a právními závěry z nich soudy vyvozenými. Takové závěry však v posuzované věci neshledal. Podle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Obecné soudy své závěry řádně odůvodnily (§120 a násl. trestního řádu); argumentací stěžovatele se řádně zabývaly a vypořádaly se s ní. Ústavní soud přitom neshledal, že by jimi učiněný závěr o spáchání stíhaného trestného činu neměl oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.
8. Lze dodat, že obecné soudy přesvědčivě popsaly, proč byla naplněna i subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu, z nějž byl stěžovatel shledán vinným - k tomu srov. odst. 8 a odst. 9 usnesení Nejvyššího soudu, odst. 15 a násl. rozsudku vrchního soudu i odst. 23, odst. 33 a odst. 72 rozsudku krajského soudu. Krajský soud v napadeném rozsudku popisuje, z jakých důkazů má za to, že daňová trestná činnost musela být od počátku dohodnuta stěžovatelem a spoluobviněným do nejmenších detailů (odst. 23). V odst. 33 krajský soud odkazuje na výpověď svědkyně D., kterou vyhodnotil tak, že je vyloučeno, aby stěžovatel nevěděl o všech okolnostech obchodů s mědí a zinkem (odst. 33 rozsudku vrchního soudu). Vrchní soud v napadeném rozsudku rovněž dospěl k závěru, že úmysl stěžovatele zapojit se do vytvoření účelového obchodního řetězce společností A, B a C vyplývá z listinných a písemných dokladů spisového materiálu (blíže odst. 17 rozsudku vrchního soudu).
9. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své věcné výhrady a argumenty, se kterými se však již obecné soudy vypořádaly. Za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor. Nic na uvedeném závěru nemůže změnit ani nesouhlas stěžovatele s tím, jakým způsobem se obecné soudy s jeho námitkami vypořádaly, neboť odůvodnění rozhodnutí ve stěžovatelově trestní věci považuje Ústavní soud za logická, pečlivá a přesvědčivá, přičemž v nich neshledal prvky libovůle, svévole či jiné ústavněprávní vady.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu