ECLI:CZ:US:2024:3.US.3172.23.1
sp. zn. III. ÚS 3172/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TUSPO CO. s. r. o., se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, zastoupené Mgr. Ing. Martinou Zoubkovou, advokátkou se sídlem Křížkova 479/1, Plzeň, proti rozhodnutí Krajského ředitelství Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje ze dne 2. října 2023 č. j. HSKL-7859-2/2023 - ŘK, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení správního orgánu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo podle čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Hasičský záchranný sbor Středočeského kraje (dále jen "HZS STC") obdržel dne 8. 8. 2023 podání označené jako "Stížnost proti postupu správního orgánu, podnět dle §156 odst. 2 správního řádu, žádost o vyrozumění", jehož předmětem byl postup ředitele HZS STC, který na základě podnětu stěžovatelky ze dne 9. 1. 2022 nezahájil z moci úřední přezkumné řízení ve vztahu ke koordinovanému závaznému stanovisku dotčeného orgánu na úseku požární ochrany a ochrany obyvatelstva, č. j.: HSKL - 10943 - 2/2022 - KO (dále jen "první stanovisko"). Stěžovatelka v podání namítala, že HZS STC při rozhodování skutkově shodného případu rozhodoval rozdílně, když dne 16. 3. 2023 vydal souhlasné koordinované závazné stanovisko dotčeného orgánu na úseku požární ochrany a ochrany obyvatelstva, č. j.: HSKL - 2208 - 2/2023 - KO, a to "bez jakýchkoli dodatečných podmínek" (dále jen "druhé stanovisko"). Stěžovatelka namítá, že HZS Kolín postupoval v rozporu s ustanovením §2 odst. 4 správního řádu a tedy v rozporu s principem legitimního očekávání tím, že shodnou předloženou dokumentaci hodnotil v jednom případě jako rozpornou s Českými technickými normami a proto stanovil v prvním stanovisku dodatečné podmínky, zatímco v druhém stanovisku hodnotil předloženou dokumentaci jako souladnou s právními předpisy a příslušnými technickými normami. Důvodem nezahájení přezkumného řízení bylo, že ředitel HZS STC neshledal nezákonnost prvního stanoviska, neboť původní požárně bezpečnostní řešení (podané s žádostí o vydání závazného stanoviska) bylo upraveno tak, jak to bylo ze strany HZS STC vyžadováno, a proto druhé stanovisko plně vyhovělo stěžovatelově žádosti.
3. Stěžovatelka se předkládanou ústavní stížností domáhá zrušení vyrozumění o vyřízení stížnosti (napadeného rozhodnutí), neboť se správní orgán nevypořádal s námitkami stěžovatelky uvedenými v její stížnosti proti postupu správního orgánu, jejíž součástí byl podnět k postupu dle §156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a nedůvodně odmítl postupovat dle §156 odst. 2 správního řádu.
4. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a jeho pravomoc spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity, jak plyne z §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní soud v souladu i s odbornou literaturou konstatuje, že "v případě závazných stanovisek... nejde o přezkumné řízení jako takové, v jeho pravém smyslu. Ostatně předmětem přezkoumání není rozhodnutí, nýbrž tzv. jiný úkon - závazné stanovisko... Přípustnost přezkumného řízení pro závazná stanoviska a povaha rozhodnutí v tomto přezkumném řízení je příkladem tzv. propůjčování formy... V případě propůjčování formy ovšem nejde o správní rozhodnutí, nýbrž o to, že určitému aktu je takováto forma propůjčena, a to za účelem realizace procesního postupu" (POTĚŠIL, Lukáš. Rozhodnutí v přezkumném řízení a soudní přezkum. Právní rozhledy, 2014, č. 19, s. 659 - 663).
6. Zásadní v dané věci je, že postup správních orgánů vedoucí k (ne)zrušení závazného stanoviska může být správním soudem přezkoumán při přezkumu rozhodnutí, do něhož je závazné stanovisko vtěleno. V zásadě tak dochází k posunu soudního přezkumu do pozdější fáze, v níž je posuzována zákonnost rozhodnutí, pro něž je závazné stanovisko podkladem, neboť podle §75 odst. 2 s. ř. s. platí, že "byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví".
7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do teprve probíhajících řízení, v nichž stěžovatelé ještě nevyčerpali všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod. Vstoupil-li by Ústavní soud do posuzované věci již nyní, porušil by formální i materiální princip subsidiarity ovládající řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost stěžovatele je proto nepřípustná pro její předčasnost.
8. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2024
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj