ECLI:CZ:US:2024:3.US.3182.23.1
sp. zn. III. ÚS 3182/23
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Hrubého, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, sídlem Ovenecká 871/13, Praha 7, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 102 Co 5/2023-328, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva zahraničních věcí, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Výrokem II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 102 Co 5/2023-328, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok II. tohoto rozsudku se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení
1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval ústavněprávními limity paušálního určení nákladů řízení podle §151 odst. 2 občanského soudního řádu ("o. s. ř.").
2. Okresní soud Praha - východ ("okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 10. 2022, č. j. 9 C 38/2021-203, žalovanému stěžovateli uložil, aby zaplatil vedlejší účastnici řízení (původně příspěvková organizace Zámek Štiřín, následně Česká republika) částku 23 580,90 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve zbytku (v částce 212 228,10 Kč s příslušenstvím) okresní soud žalobu zamítl a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 94 902,72 Kč k rukám jeho advokátky. Při určení odměny advokáta přitom vycházel z advokátního tarifu.
3. K odvolání obou účastníků řízení ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze ("krajský soud"), který v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že se žaloba o 23 580,90 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak jej ve věci samé potvrdil (výrok I.).
4. Ve stěžovaném nákladovém výroku krajský soud stanovil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 52 393 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 51 394 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám stěžovatelovy advokátky (výrok II.). Při stanovení odměny advokáta přitom vycházel z §151 odst. 2 o. s. ř. a určil ji paušálně ve výši 40 000 Kč v řízení před soudem prvního stupně a ve stejné výši v řízení před soudem odvolacím.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se závěry krajského soudu týkajícími se náhrady nákladů řízení nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava").
6. Stěžovatel považuje nákladový výrok rozhodnutí krajského soudu za svévolný, neodůvodněný, překvapivý a rozporný s nálezovou judikaturou zdejšího soudu. Má za to, že krajský soud nezdůvodnil, proč určil náklady řízení paušální odměnou, a tedy proč nepostupoval (obdobně jako okresní soud) podle advokátního tarifu. Současně krajskému soudu vytýká, že při určení paušální sazby náhrady nákladů vycházel z již zrušené přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. Zdůrazňuje, že mu krajský soud nevytvořil ani procesní prostor k uplatnění námitek vůči odlišnému (oproti rozhodnutí okresního soudu) hodnocení otázky náhrady nákladů řízení. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 460/23 ze dne 11. 10. 2023, jímž Ústavní soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, který neumožnil stěžovatelům vyjádřit se k odlišnému právnímu názoru při stanovení odměny advokáta, a dále na nález II. ÚS 2632/18 ze dne 17. 4. 2019, v němž se Ústavní soud zabýval rozhodováním o nákladech řízení při neexistenci přísudkové vyhlášky (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na https//nalus.usoud.cz).
III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení, replika stěžovatele
7. Ústavní soud vyžádal vyjádření krajského soudu a vedlejší účastnice řízení.
8. Krajský soud uvedl, že z §151 odst. 2 věty první o. s. ř. vyplývá, že výše odměny za zastupování advokátem se zásadně určí podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni a pouze výjimečně podle advokátního tarifu. Zdůraznil, že zdůvodňuje-li soud svůj postup, pak musí uvést, z jakých důvodů použil výjimku, a nikoliv proč ji nepoužil. Krajský soud dále konstatoval, že v nyní posuzovaném případě nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, které by při určení odměny za zastupování advokátem odůvodňovaly postup podle advokátního tarifu. K námitce nedostatku poučení uvedl, že stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátkou a o procesních právech a povinnostech soud účastníky zastoupené advokátem nepoučuje, což vyplývá z §118a odst. 4 o. s. ř. Krajský soud dále zmínil, že odměna za právní zastupování byla ve stěžovatelově věci určena spravedlivě a přiměřeně. Závěrem namítl, že není-li vázán vyhláškou (advokátním tarifem), není dost dobře možné vytýkat mu, že náhradu nákladů řízení určil podle své úvahy, což platí obzvláště v současné legislativní situaci, kdy zvláštní právní předpis o paušálních sazbách pro řízení v jednom stupni doposud (po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013) nebyl vydán a zmocňovací ustanovení uvedené v §374a písm. c) o. s. ř. tak dlouhodobě zůstává nenaplněno.
9. Vedlejší účastnice se k otázkám předkládaným v ústavní stížnosti blíže nevyjádřila a jejich posouzení ponechala plně na Ústavním soudu. Současně zdůraznila, že se nevzdává svého postavení vedlejšího účastníka řízení, neboť případné kasační rozhodnutí Ústavního soudu v této věci pro ni může mít zásadní význam.
10. Stěžovatel v replice zopakoval, že krajský soud nedostál povinnosti odůvodnit, proč v dané věci o nákladech řízení nerozhodl podle advokátního tarifu. Uvedl, že Ústavní soud se ve své judikatuře již opakovaně přihlásil k závěru, že do přijetí nové právní úpravy nahrazující přísudkovou vyhlášku je použití advokátního tarifu odpovídajícím východiskem. Namítá, že nečinnost zákonodárce mu nemůže být přičítána k tíži. Stěžovatel rovněž zpochybnil názor krajského soudu týkající se možnosti nepoučit účastníka řízení zastoupeného advokátem (má za to, že §118a odst. 4 o. s. ř. se na změnu právního posouzení věci odvolacím soudem nevztahuje). V doplnění repliky pak odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1750/23 ze dne 7. 11. 2023 a cituje právní závěr, že "má-li odvolací soud na otázku náhrady nákladů řízení jiný náhled než soud nalézací, aniž by se přitom skutkové okolnosti relevantně změnily, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor [...] nedostojí-li tomuto požadavku, poruší účastníkova ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny."
IV. Splnění podmínek řízení
11. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Ústavní soud dospěl vzhledem k obsahu ústavní stížnosti k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něj nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
V. Vlastní posouzení věci
13. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu, zaslaných vyjádření a repliky stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V. a) Obecná východiska
14. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda řízením a rozhodnutími v něm vydanými nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
15. Nyní posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení. Ústavní soud přistupuje k této problematice značně rezervovaně. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1696/18 ze dne 21. 1. 2019).
16. Extrémní rozpor s principy spravedlnosti lze konstatovat kupříkladu tehdy, pominuly-li obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení princip legitimního očekávání účastníka řízení, který je jedním ze základních stavebních kamenů právního státu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016). Tento princip nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž především mezi jednotlivcem a orgány veřejné moci, jež jsou dle čl. 4 Ústavy povinny rozhodovat v souladu s ním a poskytovat mu ochranu cestou ústavně konformní interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva.
17. Předchozí obecné závěry souvisí s principem předvídatelnosti soudního rozhodování a z něj plynoucího požadavku, aby soudy ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovaly - v celkovém vyznění - stejně. Pouze takový postup totiž respektuje právní jistotu a nelze opomíjet, že toliko jeho důsledné dodržování se významně pozitivně projevuje i v rámci celkového nazírání společnosti na význam a roli práva. Předvídatelnost soudního rozhodování, zákaz svévolného rozhodování a ochrana legitimního očekávání účastníků proto náleží dle judikatury Ústavního soudu rovněž mezi základní zásady spravedlivého procesu, tudíž porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání účastníků představuje rovněž porušení ústavně chráněného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. II. ÚS 387/18 ze dne 17. 8. 2018, body 19-20). Předvídatelnost soudního rozhodnutí dále úzce souvisí rovněž se zákazem vydání překvapivého rozhodnutí, přičemž o překvapivé rozhodnutí jde podle judikatury Ústavního soudu mimo jiné tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému právnímu hodnocení, a to i ve vztahu k posouzení otázky náhrady nákladů řízení. Zákaz překvapivých rozhodnutí přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí; znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat (srov. stěžovatelem cit. nález sp. zn. I. ÚS 1750/23, body 27-29).
18. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž dovodil, že požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se uplatní ve vztahu k soudním rozhodnutím obecně, tj. ve vztahu k meritorním i nemeritorním rozhodnutím, jimiž by mohlo být zasaženo do subjektivních práv účastníků řízení, rozhodnutí o nákladech řízení nevyjímaje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3050/17 ze dne 10. 1. 2018). Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, jakož i vyloučení pochybností o přítomnosti svévole nebo libovůle v rozhodování soudu. Rozsah povinnosti soudů odůvodnit své rozhodnutí pochopitelně závisí na řadě faktorů, např. na předmětu řízení, povaze rozhodnutí nebo argumentech účastníků řízení [srov. mj. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18064/91, §27]. Vždy však musí být zachována přezkoumatelnost rozhodnutí, čemuž by měl odpovídat i rozsah jeho odůvodnění. Jinak řečeno, z odůvodnění musejí být seznatelné úvahy soudu, jež byly rozhodné pro rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek ESLP ve věci Carmel Saliba proti Maltě ze dne 29. 11. 2016 č. 24221/13, §66 a násl.).
19. Ústavní soud dále připomíná své závěry týkající se aplikace §151 odst. 2 o. s. ř., zakládajícího možnost paušálního stanovení odměny za zastupování advokátem. Odkazuje především na nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013, jímž došlo ke zrušení prováděcího právního předpisu, vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 105/23 ze dne 11. 4. 2023 (bod 27) Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy se se změnou právní úpravy, k níž došlo právě v důsledku přijetí citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 a zrušení uvedené přísudkové vyhlášky, postupem času vypořádaly tak, že při absenci předpisu upravujícího paušální náklady řízení v jednom stupni je třeba postupovat analogicky podle §151 odst. 2 věty první za středníkem o. s. ř. a výši náhrady nákladů stanovit podle advokátního tarifu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 ze dne 15. 5. 2013, jímž Nejvyšší soud splnil své poslání sjednotitele judikatury a pokusil se odstranit vzniklý stav nejistoty).
20. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016 Ústavní soud tyto závěry Nejvyššího soudu mírně korigoval, když vyslovil právní názor, že k problematice náhrady nákladů řízení po zrušení přísudkové vyhlášky je nutno přistupovat obezřetněji. Uvedl, že vznikla-li většina nebo alespoň značná část nákladů řízení, o nichž je obecnými soudy rozhodováno, v době před zrušením přísudkové vyhlášky, mají soudy povinnost přihlédnout také k legitimním očekáváním účastníků řízení. Konkrétně konstatoval, že v případě, kdyby "rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, nelze takto postupovat a je nutné hledat jiné ‚východisko z nouze', do očekávání účastníků nezasahující. Postupem předepsaným v zákoně, tedy aplikací §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř., nelze pro absenci přísudkové vyhlášky výši náhrady nákladů zastoupení zjistit. Za této situace je namístě, aby obecné soudy vycházely z ustanovení, jež určuje jejich postup pro případ nemožnosti zjištění výše nároku, tedy z ustanovení §136 o. s. ř., a určily výši nákladů na zastoupení podle volné, nikoliv však libovolné, úvahy" (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15, bod 35). Obecné soudy mají tudíž povinnost přihlédnout ke konkrétním okolnostem věci a k legitimním očekáváním účastníků řízení. Ústavní soud v tomto nálezu potvrdil, a v odůvodněných případech dokonce považoval za nezbytné a žádoucí, aby obecné soudy v úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení vycházely analogicky i ze zrušené přísudkové vyhlášky, a tedy nepostupovaly podle advokátního tarifu (srov. tamtéž, body 36 a 38).
V. b) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
21. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí prizmatem shora uvedených obecných kritérií a dospěl k závěru, že krajský soud posoudil otázku náhrady nákladů řízení rozporně s požadavky plynoucími z práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
22. Krajský soud totiž nevzal v potaz naznačený judikatorní vývoj, daný - coby zmíněné "východisko z nouze" - skutečností, že zvláštní právní předpis podle §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř., jenž by stanovil paušální sazby pro určení výše odměny za zastupování advokátem pro řízení v jednom stupni, v současné době neexistuje. Krajský soud totiž navzdory této okolnosti i nadále vycházel z toho, že výše odměny za zastupování advokátem se zásadně určí podle paušálně stanovených sazeb a pouze výjimečně podle advokátního tarifu.
23. Takový výklad však nemůže Ústavní soud akceptovat. S ohledem na shora vymezená obecná kritéria přezkumu nyní posuzovaného případu dovozená z jeho vlastní judikatury totiž dospěl k závěru, že do vydání nové vyhlášky upravující paušální náhrady nebo do změny §151 odst. 2 o. s. ř. je základní východisko pro určení výše odměny za zastupování advokátem přesně opačné: obecné soudy mají povinnost vycházet z advokátního tarifu, nejsou-li v konkrétním případě dány výjimečné okolnosti, jež odůvodňují nutnost určení výše odměny jiným způsobem, tj. úvahou soudu, v jejímž rámci může být zohledněna mimo jiné i již zrušená přísudková vyhláška.
24. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatele, jenž legitimně očekával, že obecné soudy rozhodnou o náhradě nákladů řízení (odměně advokáta) podle advokátního tarifu, tedy mj. v souladu se sjednocujícím názorem Nejvyššího soudu (srov. shora cit. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Pro Ústavní soud je současně podstatné, že podobné legitimní očekávání nesvědčilo vedlejší účastnici, která nyní posuzované řízení zahájila žalobou podanou u okresního soudu dne 4. 3. 2021 (srov. rozsudek okresního soudu, bod 1). Vedlejší účastnice si tudíž musela být vědoma, že nebude-li mít ve věci úspěch, obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení určí odměnu za zastupování advokátem zásadně podle advokátního tarifu. Ústavní soud nadto v nyní posuzované věci neshledal žádné jiné mimořádné okolnosti, které by odůvodnily nutnost určení výše odměny jiným než tímto výchozím způsobem.
25. Požadavky kladené na napadené rozhodnutí krajského soudu jsou navíc zvýšeny tím, že krajský soud měl na otázku určení výše náhrady nákladů řízení odlišný právní názor než okresní soud. Ústavní soud v tomto ohledu upřesňuje, že změna právního názoru soudu sama o sobě samozřejmě není neústavní, neboť je obecně možné, aby se odvolací soud při svém rozhodování nejen o věci samé, ale i o náhradě nákladů řízení odchýlil od předchozího názoru soudu nalézacího a okolnosti případu posoudil odlišně. To však pouze za předpokladu, je-li změna právního názoru řádně odůvodněna a soud i při novém rozhodování dodrží všechny standardy spravedlivého procesu, včetně zákazu překvapivého rozhodnutí. Těmto požadavkům ovšem krajský soud nedostál, neboť napadené nákladové rozhodnutí odůvodnil pouze nesprávným výkladem §151 odst. 2 o. s. ř. (srov. výše), aniž by současně účastníkům řízení vytvořil prostor pro vyjádření se k jím přijatému odlišnému právnímu názoru. Lze dodat, že odkaz krajského soudu na §118a odst. 4 o. s. ř. nemůže na tomto ústavním požadavku ničeho změnit.
26. Ústavní soud dále zohlednil, že v posuzovaném případě jde při určení výše nákladů právního zastoupení o nezanedbatelnou částku. Nejedná se tudíž o věc, jež by bylo možné považovat za bagatelní. Důsledkem aplikace paušální sazby odměny za zastupování advokátem v jednom stupni řízení namísto použití advokátního tarifu se celková náhrada nákladů řízení ve prospěch stěžovatele snížila o 73 858 Kč. Vzhledem k tomu, že krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu, nově rozhodl rovněž o nákladech řízení (srov. §224 odst. 2 o. s. ř.). Výši náhrady nákladů řízení (nalézacího i odvolacího) stanovil celkovou částkou 103 787 Kč, zahrnující paušální odměnu advokáta za každý stupeň řízení ve výši 40 000 Kč (což v zásadě koresponduje s přísudkovou vyhláškou), náhradu hotových výdajů za 11 úkonů právní služby v rámci nalézacího řízení a pět úkonů právní služby v odvolacím řízení, tj. dohromady 4 800 Kč (16 x 300 Kč), soudní poplatek za odvolání ve výši 1 179 Kč a náhradu DPH ve výši 9 093 Kč v nalézacím řízení a 8 715 Kč v odvolacím řízení (srov. rozsudek krajského soudu, bod 30).
27. Postupoval-li by však krajský soud stejně jako okresní soud a výši odměny za zastoupení advokátem určil podle advokátního tarifu, stěžovateli by vzhledem k jeho plnému úspěchu ve věci (srov. rozsudek krajského soudu, bod 29) náležela náhrada nákladů řízení v prvním stupni ve výši 118 628,40 Kč (srov. rozsudek okresního soudu, bod 54). Ve druhém stupni by pak stěžovateli náležela náhrada zahrnující odměnu advokáta za pět úkonů právní služby počítanou z tarifní hodnoty 235 809 Kč (srov. rozsudek okresního soudu, bod 54), tj. podle §7 a §8 odst. 1 advokátního tarifu ve výši 9 260 Kč za úkon, tj. 46 300 Kč, náhradu hotových výdajů ve výši 1 500 Kč (5 x 300 Kč), soudní poplatek za odvolání ve výši 1 179 Kč a náhradu DPH ve výši 10 038 Kč, tj. celkem za odvolací řízení 59 017 Kč. Celková výše nákladů nalézacího a odvolacího řízení by tak činila 177 645 Kč. Jak již bylo řečeno, rozdíl v poskytnuté náhradě nákladů řízení vzniklý nesprávným postupem krajského soudu při určení odměny za zastoupení advokátem tak odpovídá částce 73 858 Kč. Tuto disproporci nemůže Ústavní soud ponechat bez povšimnutí.
VI. Závěr
28. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost důvodnou a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí v části označené ve výroku tohoto nálezu zrušil.
29. Úkolem krajského soudu bude znovu rozhodnout o nákladech řízení. Při tomto rozhodování bude krajský soud vázán tímto nálezem.
30. Ústavní soud současně apeluje na Ministerstvo spravedlnosti, aby splnilo svoji zákonnou povinnost podle §374a písm. c) o. s. ř. a vydalo novou přísudkovou vyhlášku. Přetrvávající neutěšený legislativní stav může být případně vyřešen rovněž zákonodárcem a jím provedenou změnou §151 odst. 2 o. s. ř. Tuto výzvu k přijetí nové právní úpravy ostatně Ústavní soud vyjadřuje opakovaně, bohužel však nebyl do dnešního dne vyslyšen (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12, bod 107 a nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15, bod 38).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu