ECLI:CZ:US:2024:3.US.3185.23.1
sp. zn. III. ÚS 3185/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele nezl. L. T., zastoupeného zákonnou zástupkyní Lenkou Tarabovou (matkou), bytem Seniorů 1610, Liberec, právně zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. října 2023 č. j. 36 Co 60/2023-497 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 30. června 2022 č. j. 8 P 92/2011-382, 31 P a Nc 29/2021, 31 P a Nc 51/2021, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci tvrzením, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že matka nezletilého stěžovatele podala u soudu (mimo jiné) návrh na schválení právního jednání, a to uzavření smlouvy o poskytování právních služeb prostřednictvím advokáta Mgr. Davida Zahumenského a podání žaloby podle §10 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "antidiskriminační zákon") proti České republice - Ministerstvu vnitra k Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Důvodem pro podání žaloby bylo tvrzené bezdůvodné upírání práva nezletilého stěžovatele na základní vzdělání, a to kvůli omezení provozu základních škol v důsledku krizového opatření přijatého usnesením vlády České republiky ze dne 12. 10. 2020 č. 1022 a rovněž v návaznosti na povinné používání roušek a desinfekcí při výuce, což nezletilý odmítal, resp. měl se tím zhoršovat jeho zdravotní stav.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl návrh na schválení právního jednání - podání žaloby Obvodnímu soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 10. 2020 za nezletilého L. T., zastoupeného matkou L. T., podle §10 antidiskriminačního zákona s návrhem na vydání předběžného opatření, spojené s návrhem na předložení návrhu na zrušení §184a zákona číslo 561/2004 Sb., školský zákon, Ústavnímu soudu ČR, ve znění doplnění žaloby ze dne 29. 3. 2021 (výrok I.). Dále soud zamítl návrhy na schválení právního jednání - plné moci ze dne 25. 3. 2021 udělené L. T. advokátovi Mgr. Davidovi Zahumenskému a na schválení právního jednání - smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 14. 10. 2020 uzavřené mezi L. T. a advokátem Mgr. Davidem Zahumenským (výroky II. a III.). Krajský soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, s úpravou znění jednotlivých výroků, následovně: Ve výroku I. rozsudek okresního soudu potvrdil ve správném znění, že návrh matky na souhlas s právním jednáním za nezletilého - podáním žaloby Obvodnímu soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 10. 2020 proti České republice - Ministerstvu vnitra podle §10 antidiskriminačního zákona s návrhem na vydání předběžného opatření, spojeným s návrhem na předložení návrhu na zrušení §184a zákona číslo 561/2004 Sb., školský zákon, Ústavnímu soudu ČR, ve znění doplnění žaloby ze dne 29. 3. 2021, které za nezletilého učinila jeho matka, se zamítá (výrok I.). Ve výroku II. rozsudek okresního soudu potvrdil ve správném znění, že návrh matky na souhlas s právním jednáním za nezletilého - udělením plné moci ze dne 25. 3. 2021 advokátovi Mgr. Davidu Zahumenskému, které za nezletilého učinila jeho matka, se zamítá (výrok II.). Ve výroku III. rozsudek okresního soudu potvrdil ve správném znění, že návrh matky na souhlas s právním jednáním za nezletilého - uzavřením smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 14. 10. 2020, uzavřené mezi matkou a advokátem Mgr. Davidem Zahumenským, které za nezletilého učinila jeho matka, se zamítá (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v důsledku napadených rozhodnutí obecných soudů nemá možnost svoje práva hájit u soudu, čímž došlo k odnětí spravedlnosti, porušení práva na spravedlivý proces a přístup k soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že se stal obětí diskriminace, rozhodnutí obecných soudů nejsou v jeho nejlepším zájmu.
5. Stěžejní argumentace stěžovatele se zaměřuje na tři hlavní oblasti. První z nich směřuje proti odůvodnění obecných soudů dovozujících nepříznivé majetkové dopady pro nezletilého při podání předmětné žaloby. Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho právní zástupce (by) si nenárokoval žádnou odměnu, na kterou by on nebo jeho zákonná zástupkyně museli vynaložit jakékoliv prostředky, což by jistě významně snižovalo možné náklady budoucího soudního sporu a tedy i rizika pro stěžovatele. Současně dodal, že i v případě neúspěchu by nešlo o nijak vysoké náklady, když žaloba směřuje proti státu a je vysoká pravděpodobnost, že by stěžovatel byl jako nezletilý osvobozen od placení soudních poplatků. Dále stěžovatel upozorňuje na pro něj, resp. pro jeho matku "ponižující" argumentaci krajského soudu, který má tvrdit, že je v podstatě sociálním případem. V dalším textu současně uvádí, že je zcela běžné, že se ochrany před diskriminací domáhají i děti ze sociálně slabých rodin.
6. Druhá část (oblast) námitek stěžovatele brojí proti tomu, jak obecné soudy posoudily "šanci stěžovatele na úspěch ve sporu". Stěžovatel jednak nesouhlasí s konstatováním krajského soudu, že jeho zákonná zástupkyně - matka fakticky svévolně a zjevně bezúspěšně uplatňuje podáním žaloby jeho práva či práva zneužívá. Dále uvádí, že obecné soudy nemohly předvídat, že diskriminační žaloba by nemohla mít naději na úspěch. Naopak odkazuje na závěry Obvodního soudu pro Prahu 2, který v rozsudku č. j. 11 C 86/2020-101, rozhodoval o žalobě podle §10 antidiskriminačního zákona, a to ve prospěch žalobkyně proti Ministerstvu zdravotnictví. Stěžovatel se proto domnívá, že kladný výsledek jeho žaloby vůbec nebyl jen hypotetickou otázkou.
7. Třetí okruh námitek stěžovatele směřuje proti tomu, jak obecné soudy posoudily jeho "nejlepší zájem" jakožto nezletilého dítěte. Stěžovatel upozorňuje na to, že je mu aktuálně 16 let, avšak soudy při rozhodování nezohlednily jeho osobní přání, aby se "jeho věc" dostala k soudu. Podle něj je rovněž nevhodné to, jak za něj soudy hodnotí, k čemu by mu byl výsledek diskriminačního sporu v případě, že by vyhrál. Soudy se podle něj v napadených rozhodnutích dopouští naprosté svévole a jednají v rozporu s jeho nejlepším zájmem jakožto nezletilého dítěte. V rámci pohovoru před soudem prvního stupně vysvětlil, že se cítí diskriminován tím, že v důsledku opatření vlády nemohl - oproti žákům jiného věku - navštěvovat svou školu, účastnit se výuky, přičemž po celou dobu nefungovala ani náhradní výuka distanční formou. Jednání své matky spočívající v podání žaloby pochopil a souhlasil s ním.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, zastoupeným zákonnou zástupkyní, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471]. O takový případ se však nyní nejedná.
11. Úkolem Ústavního soudu, ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé, je především posoudit zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
12. Obecné soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí neopomněly "nejlepším zájmem dítěte" zabývat. Zejména odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku upozornil na to, že každé soudní řízení ve věci péče o nezletilé musí být vedeno v nelepším zájmu nezletilého dítěte. K tomu dále uvedl, že je v daném případě zapotřebí zkoumat též to, jaký by byl přínos kladného výsledku soudního řízení pro nezletilého, přičemž jeho přání je pro soud vodítkem, není jím však vázán. V rámci pohovoru s nezletilým soudy zjistily, že v době uzávěrky škol byl v sedmé nebo osmé třídě a ztratil motivaci učit se právě kvůli zákazu docházky. Vadilo mu, že dlouho neviděl spolužáky, vyučování probíhalo přes internet, a to pouze tři nebo čtyři hodiny denně (pozn.: do školy nechodil dle sdělení matky od 16. 3. 2020 do dubna 2021, jelikož odmítla zakrytí jeho dýchacích cest). Sám se snažil naopak coronavirus spíše nevnímat, chodil bez roušky, protože to považoval za zbytečné. Z uvedených skutečností jak soud prvního stupně, tak zejména odvolací soud dovodily, že ani úplným vyhověním jeho žalobě by přání nezletilého nebylo naplněno. Příslušné mimořádné opatření vlády totiž nošení roušek nijak neupravovalo a stěžovatel do školy nechodil déle než ostatní děti, které zakrytí dýchacích cest rouškami neodmítaly.
13. Ústavní soud v návaznosti na uvedené konstatuje, že obecné soudy postupovaly správně, když nezletilého stěžovatele v průběhu řízení vyslechly a daly mu prostor k tomu, aby vyjádřil svůj vlastní názor na danou věc. Následně při rozhodování soudy neopomenuly jeho výpověď zohlednit, jakkoliv jeho přání nakonec nevyhověly. Není tedy pravdou, že by obsah jeho výpovědi nijak nezohledňovaly, jen vzaly v potaz všechny možné negativní důsledky spojené s podáním žaloby a samotné přání nezletilého bylo v tomto konkrétním případě jedním z mnoha kritérií (vodítek), kterými se obecné soudy musely řídit. Jejich závěry jsou bezpochyby rovněž logické, když jediným důvodem, proč stěžovatel po tak dlouhou dobu nemohl osobně docházet do školy, byl jeho (resp. též jeho matky) odmítavý postoj k zakrývání dýchacích cest. Uvedené však nijak nesouvisí s omezeními plynoucími z vládního nařízení omezujícího osobní účast na výuce jen po určitou krátkou dobu (povinné nošení ochrany dýchacích cest upravovaly jiná vládní nařízení).
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále nesouhlasí s tím, jak se obecné soudy vypořádaly s otázkou možných nepříznivých majetkových dopadů pro nezletilého v případě podání žaloby. Soud prvního stupně uvedl, že z výpovědi matky nezletilého plyne její, resp. rodinná nepříznivá finanční situace. Matka nezletilého je odkázána na podporu v nezaměstnanosti a finanční pomoc svého otce. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl soud prvního stupně k závěru, že rizika spojená se schválením právního jednání v požadovaném rozsahu převažují nad zájmy nezletilého. V tomto směru upozornil zejména na možné náklady spojené s placením soudního poplatku či nákladů řízení. Na uvedeném nic podle soudu nemění ani skutečnost, že odměna advokáta je sjednána jako tzv. odměna za výsledek, kdy v případě neúspěchu žaloby by nepožadoval po nezletilém žádnou odměnu. Odvolací soud poté odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně dále rozvedl a dodal, že soudní řízení o žalobě může trvat velmi dlouho (může být vedeno u všech soudních instancí), s čímž je spojen i možný růst samotných nákladů (mezi nimi například i svědečné či znalečné). Jakkoliv se matka nezletilého zavázala všechny náklady spojené s řízením uhradit, nelze její prohlášení podle soudu nadřazovat nad zájmy nezletilého na jeho bezdlužnost. Dále soud upozornil i na to, že otec nezletilého žije v cizině a je v této záležitosti zcela pasivní.
15. Ústavní soud na uvedené argumentaci obecných soudů - konkrétně ve vztahu k matce stěžovatele - neshledává nic "ponižujícího", jak tvrdí stěžovatel (viz výše bod 5). Obecné soudy navíc o stěžovateli na žádném místě nehovoří jako o "dítěti ze sociálně slabé rodiny". Podle Ústavního soudu jsou tyto námitky stěžovatele nepřiléhavé. Je povinností obecných soudů zabývat se možnými negativními majetkovými důsledky pro nezletilého v případě, kdy by bylo soudem schváleno právní jednání spočívající v podání předmětné žaloby. Soudy řádně zhodnotily možné negativní ekonomické dopady související s podáním žaloby a finanční situaci stěžovatele, potažmo jeho matky. Postupovaly tak zcela v souladu požadavky, které jsou na ně kladeny právními předpisy či ustálenou soudní praxí.
16. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti brojí proti tomu, jak se obecné soudy vypořádaly s jeho "šancí na úspěch ve sporu". Odvolací soud v bodě 26 napadeného rozsudku, opíraje se o judikaturu Nejvyššího soudu, dovodil, že je třeba v určité míře zvažovat i výsledek sporu. Vycházel přitom primárně ze skutečnosti, že usnesení vlády ze dne 12. 10. 2020 č. 1022 o přijetí krizového opatření nebylo pro nezákonnost změněno nebo zrušeno, přičemž výjimka ze zákazu osobní přítomnosti žáků na vzdělávání je vázána spíše na mentální vyspělost žáka nebo studenta, nikoliv na věk (typicky žáci mateřských škol aj.). Právě diskriminaci z důvodu věku ve vztahu k vydanému mimořádnému opatření však uvádí stěžovatel jako jeden z hlavních důvodů žaloby. Navíc, na základě daného mimořádného opatření vlády byl omezen provoz škol jen od 14. 10. 2020 do 1. 11. 2020, ale stěžovatel se neúčastnil školní docházky již od 16. 3. 2020 až do dubna 2021, tj. více než rok. Obecné soudy proto dospěly k závěru, že výsledek sporu by byl zřejmě pro stěžovatele dle §2 a §10 antidiskriminačního zákona spíše nepříznivý.
17. Ústavní soud v daných závěrech obecných soudů neshledává žádný prvek svévole či libovůle. Obecné soudy se řídily judikaturou Nejvyššího soudu, podle které sice nelze předjímat výsledek řízení, ale do jisté míry je přeci jen zapotřebí jej zvažovat. Jestliže dospěly na základě logických, výše uvedených úvah k závěru, že žaloba stěžovatele by pravděpodobně nebyla úspěšná, nelze jejich závěrům z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. Pro úplnost je možné ještě doplnit, že uvedené mimořádné opatření bylo již předmětem řízení před Ústavním soudem, který usnesením ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 46/21, ústavní stížnost (mj. i nezletilého stěžovatele) odmítl.
18. Podle závěrů Ústavního soudu v posuzované věci neobstojí ani argumentace stěžovatele poukazující na závěry Obvodního soudu pro Prahu 2, který v rozsudku č. j. 11 C 86/2020-101 rozhodl ve prospěch žalobkyně o žalobě podle §10 antidiskriminačního zákona proti Ministerstvu zdravotnictví. Tento případ se od nyní posuzované věci diametrálně odlišuje již po skutkové stránce. V poukazované věci byl mimořádným opatřením - stručně shrnuto - omezen pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest ve vnitřních prostorách staveb a prostředcích hromadné dopravy. Nebyla přitom zohledněna výjimka pro osoby, kterým zdravotní stav neumožňuje tyto ochranné prostředky dýchacích cest nosit, což byl případ žalobkyně. V nyní posuzovaném případě však stěžovatel žádné zdravotní důvody, pro které by po tak dlouhou dobu nemohl navštěvovat osobně školu, netvrdí (pozn.: pouze matka zmiňuje zhoršení zdravotního stavu, ale dále toto tvrzení nerozvádí). Sám nezletilý stěžovatel naopak před soudem uvedl, že se snažil coronavirus nevnímat a chodil bez roušky, kterou považoval za zbytečnost.
19. Ústavní soud rovněž konstatuje, že poukaz stěžovatele na hodnocení soudu stran svévolného a bezúspěšného uplatňování práva či zneužívání práva ze strany jeho matky se zcela míjí s konečným stanoviskem odvolacího soudu. Odvolací soud totiž konstatoval, že v dané věci se o případ šikanózní žaloby - ve smyslu závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4696/2014 - nejedná (srov. bod 17 napadeného rozsudku).
20. Ústavní soud proto uzavírá, že ověřil, že oba obecné soudy se návrhem stěžovatele řádně zabývaly. V odůvodnění napadených rozhodnutí objasnily, na základě jakých úvah, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, dospěly ke shora nastíněným závěrům, přičemž jejich úvahy nijak nevybočují z limitů ústavnosti.
21. Ústavní soud dále konstatuje, že nepovažoval za potřebné ustanovit nezletilému stěžovateli, zastoupenému matkou a na základě jí udělené plné moci advokátem, opatrovníka, neboť jeho ustanovení by nemohlo zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti nijak zvrátit, pouze by prodlužovalo řízení a stalo by se pouhým formalismem (obdobně např. sp. zn. III. ÚS 650/14, IV. ÚS 2965/12, III. ÚS 529/15).
22. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu