ECLI:CZ:US:2024:3.US.3232.23.1
sp. zn. III. ÚS 3232/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele F. R., t. č. P. O. BOX 5, Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného doc. JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 24/37, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, č. j. 11 Tdo 549/2023 - 1521, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2022, č. j. 15 To 54/2022 - 1234, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 45 T 2/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Zejména namítá, že došlo k deformaci důkazů, v jeho věci existují opomenuté důkazy a byla porušena kontradiktornost trestního řízení.
2. Nyní napadeným rozsudkem Městský soud v Praze ("městský soud") stěžovatele společně s obviněným M. H. uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství. V řízení bylo totiž prokázáno, že se obvinění dopouštěli trestné činnosti spočívající v tom, že stěžovatel prodával M. H. po předchozí vzájemné domluvě a v úmyslu neoprávněně se obohatit léčiva obsahující psychotropní látky, a to bez řádně vystavených receptů. Tyto návykové látky poté M. H. prodával koncovým uživatelům. Městský soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil peněžitý trest v celkové výměře 200 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu zaměstnání, povolání, podnikatelské činnosti uskutečňované osobou samostatně výdělečně činnou či prostřednictvím obchodní korporace či charitativní činnosti, při nichž dochází k jakémukoliv nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy na dobu pěti let. Městský soud současně rozhodl o zabrání léků, jejichž prodej byl podstatou posuzované trestné činnosti. Městský soud rozhodl též o vině a trestu spoluobviněného M. H.
3. O odvolání obou spoluobviněných a příslušné státní zástupkyně rozhodl Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že z podnětu stěžovatele a spoluobviněného H. napadený rozsudek městského soudu zrušil ve výrocích o uložených trestech odnětí svobody a o způsobu jejich výkonu. Z podnětu odvolání státní zástupkyně pak rozsudek městského soudu zrušil ve výroku o ochranném opatření spočívajícím v zabrání věci. Vrchní soud nově rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněném výroku o vině a při nezměněných výrocích o peněžitém trestu a trestu zákazu činnosti uložil trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl o zabrání některých věcí. V ostatních částech ponechal odvoláním napadený rozsudek městského soudu ve vztahu ke stěžovateli nezměněn. K uvedeným změnám vrchní soud přistoupil proto, že u obou obviněných bylo možno dosáhnout jejich nápravy uložením kratšího trestu odnětí svobody. Rovněž zohlednil pochybení městského soudu, který výrokem týkajícím se zabrání věci nerozhodl o všech lécích, které byly podstatou uvedené trestné činnosti.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako neopodstatněné. V odůvodnění rozhodnutí zejména zdůraznil, že uplatněné námitky jsou jen opakováním argumentace, s níž se ovšem soudy nižších stupňů řádně vypořádaly. Dále se podrobně věnoval námitce stěžovatele, že obě svědkyně, na základě jejichž tvrzení je stěžovatel usvědčován ze spáchání trestné činnosti, nejsou věrohodné, a proto v jejich případě nelze vycházet z jimi tvrzeného objemu nelegálně obstaraných léků. Nejvyšší soud také vyvrátil stěžovatelovo tvrzení, že městský soud měl v rámci řízení vedeného před ním deformovat důkaz v podobě výpovědi jedné ze svědkyň, která léky od obviněných nakupovala. Vysvětlil rovněž, že okolnosti obviněnými (tedy i stěžovatelem) páchané trestné činnosti byly objasněny do dostačujícího stupně jistoty, a pokud v této souvislosti stěžovatel uvádí údajné pochybnosti o průběhu skutkového děje, pak je to jen tím, že prosazuje vlastní verzi skutkového stavu. V dané věci nejsou zjistitelné ani stěžovatelem tvrzené opomenuté důkazy, neboť soudy nižších stupňů řádně vysvětlily, proč další dokazování neprováděly. Nejvyšší soud se zabýval i tvrzenou nezákonností použitých předstíraných převodů, které učinil policejní orgán za pomoci svědkyně V. B. Přitom nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že by těmito předstíranými převody došlo k umělému zvyšování odběrů nelegálně získaných léků. Navíc, vzhledem k rozsahu takto policejním orgánem uskutečněných předstíraných převodů, ve skutečnosti nemohlo dojít k podstatnému zvýšení rozsahu trestné činnosti s důsledkem změny právní kvalifikace.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že se k podstatě jemu za vinu kladené trestné činnosti doznal a lituje ji. Nesouhlasí však s jejím rozsahem, od něhož se odvíjí nepřiměřená výměra nepodmíněného trestu odnětí svobody. V dané souvislosti odkazuje na nekonzistentní výpověď svědkyně V. B., která byla řízena policejním orgánem v rámci předstíraných převodů ve smyslu §158c tr. ř. Nejasnost spočívala už v tom, zda tato svědkyně sama podala trestní oznámení, anebo zda byla prvně kontaktována policejním orgánem. V této souvislosti stěžovatel klade otázku, proč tato svědkyně také nebyla trestně stíhána, pokud v určité fázi trestního řízení uváděla, že sama nelegálně získané léky prodávala. Stěžovatel tvrdí, že nebylo nezbytné provádět policejním orgánem předstírané převody, neboť kýžené ztotožnění spoluobviněného H., resp. koncových odběratelů nelegálně prodávaných léků, mohl policejní orgán zajistit prostým sledováním osob. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Teixeira de Castro v. Portugalsko ze dne 9. 6. 1998 (stížnost č. 25829/94), na základě něhož zdůrazňuje, že ani veřejný zájem nemůže ospravedlnit použití důkazu získaného jako výsledek policejní provokace. Stěžovatel i nadále tvrdí, že předstíranými převody byl uměle zvyšován rozsah jemu za vinu kladené trestné činnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 597/99 ze dne 22. 6. 2000; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Použití předstíraných převodů nemůže být údajně odůvodňováno ani tím, že spoluobviněný H. údajně takřka nevycházel z domu, což nebyla pravda. S odkazem na již zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 597/99 podle stěžovatele nesmí dojít k tomu, aby při předstíraném převodu byl rozsah nelegálního jednání ponechán zcela na úvaze osoby spolupracující s policejním orgánem. Nebylo-li totiž při předstíraném převodu definováno množství takto získané psychotropní látky, neměl státní zástupce uvedený úkon policejního orgánu vůbec povolit; bylo třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti o užití tohoto prostředku ze strany policejního orgánu (na nález sp. zn. III. ÚS 291/03 ze dne 6. 6. 2006). Vzhledem k uvedenému stěžovatel popírá vinu ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě jemu za vinu kladené kladeného trestného činu.
6. Stěžovatel namítá rovněž manipulaci se spisovým materiálem a poukazuje zejména na absenci dokumentace z odvětví psychiatrie ve vztahu k jedné ze svědkyň, slyšených před soudem, pokud tato dokumentace byla do spisu zařazena teprve 20 dnů po vyhlášení odsuzujícího rozsudku. V dané věci stále existují opomenuté důkazy, neboť obecné soudy se nevypořádaly s jeho návrhem na doplnění dokazování znaleckým posudkem k prokázání věrohodnosti obou svědkyň, které měly od stěžovatele a obviněného H. získávat nelegálně léky. V dané souvislosti stěžovatel obsáhle poukazuje na údajné rozpory ve výpovědích těchto svědkyň v průběhu trestního řízení. Domnívá se, že výpovědi těchto svědkyň obecné soudy hodnotily tendenčně a deformovaly důkazy v jeho neprospěch. Pokud soudy poukazovaly na rozporné výpovědi stěžovatele během trestního řízení, stěžovatel připomíná, že o vině stěžovatele nelze usuzovat jen na základě způsobu jeho obhajoby. Obecné soudy rovněž zcela přehlédly pochybnosti o věrohodnosti svědkyně B., která se podle stěžovatele přátelí s policejními vyšetřovateli na sociálních sítích.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud předně uvádí, že je-li ústavní stížností napadán i rozsudek městského soudu, který částečně zrušil vrchní soud a sám ve věci znovu rozhodl, pak k rozhodování o ústavnosti již zrušených výrokových částí rozsudku městského soudu není Ústavní soud příslušný (podle zásady, že není oprávněn rušit, co již bylo zrušeno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
9. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal a nad rámec právě vymezeného obecného postavení v ústavním systému a vztahu k obecným soudům uvádí k námitkám stěžovatele následující.
11. Ohledně údajné nevěrohodnosti svědkyň, které byly koncovými odběrateli stěžovatelem nelegálně zprostředkovávaných léků, Ústavní soud konstatuje, že touto otázkou se obecné soudy v napadených rozhodnutích velmi podrobně zabývaly. Vysvětlily, proč zpochybňování věrohodnosti těchto svědkyň není důvodné (konkrétně například soudy odkázaly na podrobný popis, které tyto svědkyně poskytly ve vztahu k metodám šifrování a komunikace mezi nimi a obviněnými; už proto nemohly být jejich kognitivní funkce do té míry oslabeny). Objem jimi nakupovaných léků pak byl potvrzován i peněžními prostředky, které za nákup léků byly schopny utratit a soudy vycházely rovněž z výpisů z bankovních účtů. S ohledem na obsah napadených rozhodnutí lze i podle Ústavního soudu uzavřít, že ačkoliv obě svědkyně byly závislé na lécích, které do značné míry ovlivňovaly jejich duševní schopnosti, přesto jejich výpovědi lze považovat za věrohodné.
12. V daném kontextu Ústavní soud také připomíná, že se stěžovatel v ústavní stížnosti k podstatě jemu za vinu kladené trestné činnosti doznal a lituje jí. Jak je uvedeno shora, jeho stížnostní argumentace přitom směřuje především k tomu, že nebýt předstíraných převodů, jím páchaná trestná činnost by nenaplnila znaky kvalifikované skutkové podstaty.
13. Stěžovatel namítá, že jmenované svědkyně pro omezení jejich některých kognitivních funkcí údajně nemohly pro účely předstíraného převodu objektivně určit obvyklé množství léků, které od něj získávaly. K takto vedené argumentaci ovšem již městský soud přesvědčivě uvedl (srov. odst. 65), že všechny tři předstírané převody s ohledem na množství drogy, které v rámci nich bylo použito, nemohly mít vliv na právní kvalifikaci posuzované trestné činnosti. Vůči tomuto zásadnímu východisku se přitom stěžovatel v ústavní stížnosti přesvědčivou a věcnou argumentací nevymezuje. Naopak přehlíží, že kromě výpovědi obou svědkyň, které považuje za nevěrohodné, je rozsah jím páchané trestné činnosti potvrzován i informacemi, které orgánům činným v trestním řízení sdělil spoluobviněný H.
14. Podle Ústavního soudu je také zřejmé, že ústavněprávní relevanci nemohou mít ani námitky stěžovatele, které se snaží zpochybnit samotný počátek zahájení trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Obecné soudy rovněž přesvědčivě popsaly, proč pro identifikaci eventuálních pachatelů v posuzovaném případě byly předstírané převody vhodné; v této souvislosti Ústavní soud nehodlá se stěžovatelem polemizovat o tom, zdali spoluobviněný H. často vycházel nebo nevycházel ze svého obydlí, neboť využití předstíraných převodů nesouvisí výlučně ani s touto stěžovatelem tvrzenou eventualitou. Na rozsah stěžovatelem páchané trestné činnosti souvisejícím s uplatněním kvalifikované skutkové podstaty pak zcela určitě nemá vliv ani okolnost, zda svědkyně B. všechny jí získané léky užila pro vlastní potřebu, anebo je prodávala, čímž by se eventuálně sama mohla dopustit trestné činnosti.
15. Odkazuje-li stěžovatel na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Teixeira, Ústavní soud nepovažuje tento odkaz za přiléhavý, a to již vzhledem k argumentaci samotného stěžovatele, kterou v ústavní stížnosti uplatnil. Ani sám stěžovatel totiž použití předstíraných převodů nepopisuje tak, že by bez nich k trestné činnosti, na níž se významně podílel, vůbec nedošlo. V podstatě jen uvádí, že nebýt předstíraných převodů, jím páchaná trestná činnost by byla - obecně řečeno - méně závažnější; výše však již bylo vysvětleno, že tato úvaha je sama o sobě chybná. V uvedeném rozsudku Evropského soudu pro lidská práva je přitom uvedeno, že policisté jednající v utajení působili na pana Teixeira de Castro takovým způsobem, že jej ve svém důsledku podnítili ke spáchání trestného činu. O takovou situaci se však v nyní posuzovaném případě zjevně nejedná.
16. Proto také neobstojí stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99, neboť to v případě stěžovatele nebyl zásah státu, v jehož důsledku by teprve byla naplněna trestněprávní kvalifikace spáchaného jednání. Zjevně také není pravda, že by množství nelegálně získaných léků v rámci předstíraných převodů bylo zcela ponecháno na úvaze s policisty spolupracujících svědkyň, včetně svědkyně B. Naopak, množství léků, které bylo v rámci předstíraných převodů získáno, bylo určeno právě s ohledem na předchozí potřeby jmenovaných svědkyň. Už proto na nyní posuzovaný případ nedopadá ani stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. III. ÚS 291/03 (uvedený nález navíc vychází z úplně jiné právní úpravy, než která dopadá na nyní posuzovanou věc).
17. Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil rovněž podklady týkající se jeho stížnosti podané během trestního řízení na manipulaci se spisovým materiálem. Z těchto podkladů vyplývá, že sice v rámci administrace spisového materiálu skutečně došlo k určitému pochybení (srov. přípis ze dne 9. 5. 2023 sp. zn. St 37/2023, ve kterém byla místopředsedou městského soudu částečně uznána důvodnost stížnosti stěžovatele, za což se stěžovateli omluvil), toto ale nemělo žádný vliv na správnost rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud má přitom za to, že stěžovatel si je ve skutečnosti tohoto spíše jen formálního pochybení vědom a reálné důsledky pro svůj případ z něho sám nevyvozuje.
18. Výše také již bylo popsáno, proč obecné soudy považovaly obě svědkyně za dostatečně věrohodné, a proto nepovažovaly za potřebné nechat je k návrhu stěžovatele podrobit znaleckému zkoumání s ohledem na jejich možnou nevěrohodnost.
19. Rovněž Nejvyšší soud se zabýval stěžovatelovým tvrzením o tendenčním hodnocení důkazů, resp. tvrzením o deformaci výpovědi jedné ze svědkyň soudem, pokud přesvědčivě vysvětlil, že k takovému pochybení ze strany soudu ve skutečnosti nedošlo. Ústavní soud se s tímto hodnocením Nejvyššího soudu ztotožňuje a pro stručnost na tuto pasáž jeho rozhodnutí odkazuje.
20. Pokud obecné soudy poukázaly i na rozpory v tvrzeních samotného stěžovatele, nelze z toho bez dalšího dovozovat, že by ho jen z tohoto důvodu považovaly za pachatele trestné činnosti. Obecné soudy se také dostatečně zabývaly námitkou stěžovatele, že svědkyně B. měla mezi přáteli na svém facebookovém profilu jednu z policistek. K tomu soudy uvedly, že se na předstíraných převodech přímo nepodílela, proto ani tato nijak více rozvinutá stížnostní argumentace nemůže obstát.
21. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti postupu, stejně jako proti závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako dílem zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu