ECLI:CZ:US:2024:3.US.41.24.1
sp. zn. III. ÚS 41/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Restaurační činnost - Hájková, s. r. o., se sídlem Foltýnova 998/1, Brno, zastoupené JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou, se sídlem Ponávka 185/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2023 č. j. 26 Cdo 2503/2023-556, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a statutárního města Brna, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 234 C 168/2012 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou jako bývalá nájemkyně jí specifikovaných nebytových prostor (dále jen "nebytové prostory") domáhala, aby jí vedlejší účastník (jako pronajímatel nebytových prostor) zaplatil částku 2 500 000 Kč s příslušenstvím jako protihodnotu toho, o co se její investicí a investicí původního nájemce nebytových prostor Tomáše Hrona zvýšila hodnota pronajaté věci [§667 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále též jen "občanský zákoník")].
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") po kasačním zásahu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") svým (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 20. 10. 2020 č. j. 234 C 168/2012-447 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 183 617 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 1 038 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III, IV a V).
4. Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 12. 2022 č. j. 49 Co 56/2021-510, ve spojení s opravným usnesením ze dne 19. 12. 2022 č. j. 49 Co 56/2021-516, rozsudek městského soudu (v pořadí druhý) k odvolání stěžovatelky potvrdil v zamítavém výroku II a v nákladových výrocích III, IV a V (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Dospěl k závěru (stejně jako městský soud, byť na základě jiného odůvodnění), že stěžovatelce nenáleží nárok na protihodnotu za zhodnocení pronajaté věci, které provedl již původní nájemce nebytových prostor Tomáš Hron. Toto zhodnocení uskutečnil ještě za účinnosti (platně uzavřené) smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 10. 1. 1994 (dále jen "první smlouva"). Stěžovatelka však vstoupila do postavení nájemkyně nebytových prostor až za účinnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 14. 7. 2000 (dále jen "druhá smlouva"), která nájemní vztah založený předchozí (první) smlouvou zrušila a současně zakládala nájem nový. Druhá smlouva tedy nebyla (pouhou) dohodou o změně první smlouvy (tzv. kumulativní novací ve smyslu §516 občanského zákoníku), jak se domnívala stěžovatelka, a neměla tak ani za následek, že by se práva a povinnosti vzniklé stranám za trvání první smlouvy přenesly do právního vztahu založeného druhou smlouvu. Vzhledem k tomu se krajský soud ztotožnil s postupem městského soudu, který ve svém (v pořadí druhém) rozsudku přiznal stěžovatelce jen zbylou (a dosud nepřisouzenou) část nároku (konkrétně částku 183 617 Kč) jako protihodnotu za zhodnocení nebytových prostor provedené až za účinnosti druhé smlouvy, jehož celková výše činila podle znaleckého posudku ustanoveného znalce Ing. Jiřího Brázdy 509 000 Kč.
5. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu ve svém dovolání neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by přípustnost jejího dovolání mohla založit. Přípustnost dovolání přitom podle Nejvyššího soudu nemohla založit ani otázka, zda v daném případě mělo smluvní ujednání stran (tzn. ujednání ve smlouvě uzavřené mezi Tomášem Hronem a vedlejším účastníkem řízení) charakter kumulativní nebo privativní novace, neboť i tuto otázku krajský soud vyřešil správně a od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se neodchýlil. Pro rozlišení, zda v konkrétním případě jde o novaci kumulativní nebo privativní, je rozhodná vůle účastníků právního jednání. I podle Nejvyššího soudu ujednání mezi vedlejším účastníkem a Tomášem Hronem nezavdává žádných pochyb o tom, že sjednáním nového nájemního poměru mezi těmito dvěma účastníky měl dosavadní závazek smluvních stran k týmž prostorám (to je nájemní poměr založený první smlouvou) zaniknout. Ze samotného textu jednoznačně vyplynulo, že nejde o dohodu mající charakter kumulativní novace - nejde tedy ani podle Nejvyššího soudu o pouhou dohodu o změně první nájemní smlouvy. Přípustnost dovolání nemohla založit ani otázka, zda stěžovatelka v rámci svých nároků uplatňovaných vůči vedlejšímu účastníkovi neměla být chráněna jako slabší smluvní strana, neboť v daném případě byly nakonec obě smlouvy posouzeny jako platné, a proto nebyla významná otázka, zda vedlejší účastník jako smluvní strana, která připravovala znění nájemních smluv, neporušil pro smlouvu rozhodná zákonná ustanovení, pročež by následně těžil z neplatnosti smlouvy, kterou sám připravoval. Přípustnost dovolání konečně nemohla založit ani stěžovatelkou tvrzená existence dvou ve věci vypracovaných znaleckých posudků, neboť by šlo jen o tzv. jinou vadu řízení, která sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání. Nadto ve svém rozhodnutí vysvětlil i krajský soud, že městský soud se žádného excesu v této souvislosti nedopustil. Pokud stěžovatelka dovoláním napadala i rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení, bylo v tomto rozsahu její dovolání ze zákona nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka nejprve v ústavní stížnosti obsáhle popisuje vývoj celé věci, včetně změn právního posouzení, k němuž postupně obecné soudy v daném případě dospěly. V návaznosti na to stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje svoje přesvědčení, že i první nájemní smlouva byla ve skutečnosti platná, kdy navíc tuto smlouvu připravoval sám vedlejší účastník a dlouhou dobu se podle ní také choval a dodržoval ji. I podle judikatury Ústavního soudu [zde stěžovatelka odkazuje příkladmo na nález sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013 (N 64/69 SbNU 197); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz] musí soudy preferovat výklad, podle něhož má přednost taková interpretace, která pohlíží na právní jednání jako na platná nikoliv jako neplatná.
7. Stěžovatelka se dále domnívá, že ocenění investic vložených do předmětu nájmu ve vlastnictví vedlejšího účastníka mělo vycházet ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Ing. Josefa Cupala. Pokud městský soud postupoval tak, že pro nesrovnalosti neuložil jmenovanému znalci jeho znalecký posudek doplnit, ale pro ocenění investice vložené do předmětu nájmu jmenoval jiného znalce Ing. Jiřího Brázdu, postupoval v rozporu s §127 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen "o. s. ř."), neboť v řízení existovaly dva znalecké posudky, aniž by mezi nimi byl vztah revize.
8. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž namítala nesprávnost rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení, neboť náhrada nákladů řízení byla vedlejšímu účastníkovi řízení přiznána, byť podle judikatury Ústavního soudu se vychází z toho, že statutární města mají dostatečné materiální a personální vybavení k tomu, aby byla schopna před soudem hájit svá práva. Náklady na právní zastoupení advokátem tak v jejich případě není možné považovat za náklady účelně vynaložené.
9. Stěžovatelka se konečně domnívá, že druhá nájemní smlouva uzavřená mezi Tomášem Hronem a vedlejším účastníkem splňuje podmínky kumulativní novace k první nájemní smlouvě uzavřené mezi týmiž účastníky. V dané souvislosti totiž stěžovatelka vychází z toho, že o kumulativní novaci nejde tehdy, pokud je navazující (nájemní) smlouva koncipována tak, jako by nájemní vztah mezi smluvními stranami byl založen nově (poprvé); neobsahuje tedy žádné ujednání o tom, že se mění nebo ruší stávající (nájemní) vztah. Obsahuje-li naopak druhá nájemní smlouva uzavřená mezi vedlejším účastníkem a Tomášem Hronem ujednání, podle kterého se touto druhou smlouvou ruší veškeré předcházející smlouvy a dohody týkající se pronajímaných prostor, musí se jednat o kumulativní novaci k původní smlouvě. Pro zjištění, zda jde o kumulativní či privativní novaci je rozhodná vůle účastníků takové smlouvy (v této souvislosti stěžovatelka odkazuje zejména na rozsudek sp. zn. 26 Cdo 1460/2013 ze dne 21. 8. 2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz). Nutnost přihlédnout při výkladu smluvních ujednání k vůli účastníků smluvního vztahu podle stěžovatelky vyplývá i například z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157), podle něhož by se obecný soud měl zejména při výkladu smlouvy vyhnout takové interpretaci, která je pochybná a vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vede k absurdním důsledkům.
10. Pokud v této souvislosti obecné soudy zvolily výklad, že mezi oběma nájemními smlouvami není vztah kumulativní novace, potom podle stěžovatelky vybraly výklad, který není racionální, protože za takového stavu by v pořadí druhou nájemní smlouvu na svém zasedání musela opětovně schvalovat Rada městské části Brno-střed. Takový postup by byl zbytečně komplikovaný a kromě nadbytečného schvalovacího procesu by vyžadoval nový proces předání předmětu nájmu. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky nedostatečně zabýval právě otázkou, k čemu směřovala vůle tehdejších účastníků smlouvy, zda ke kumulativní novaci či k zániku původního nájemního vztahu a ke vzniku nájemního vztahu zcela nového. V tomto ohledu ovšem neobsahuje ústavní stížností napadené rozhodnutí dostatečné odůvodnění. K posouzení toho, zda v daném případě šlo o kumulativní nebo privativní novaci stěžovatelka odkazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2851/2016 ze dne 13. 12. 2016, kdy se Nejvyšší soud s tímto usnesením v ústavní stížností napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka konečně opětovně upozorňuje na to, že v řízení před městským soudem došlo k vypracování dvou znaleckých posudků, které ale nebyly ve vztahu revize. Obecný soud přitom není oprávněn posuzovat skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí a nemůže tedy posoudit správnost proti sobě stojících znaleckých posudků. I touto vadou se měl Nejvyšší soud podle stěžovatelky zabývat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, Ústavní soud může svou pravomoc naplňovat výlučně k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti prakticky jen opakuje námitky, které uplatňovala již v řízení před obecnými soudy, a ty se s jejími námitkami dostatečně vypořádaly. Navíc, argumentace stěžovatelky se dokonce zčásti poněkud míjí s odůvodněním ve věci vydaných rozhodnutí. Pro stěžovatelčinu věc není rozhodná povinnost vykládat právní jednání způsobem, aby bylo hodnoceno jako platné a nikoliv jako neplatné, jelikož obě nájemní smlouvy v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byly posouzeny jako platné. Už proto neobstojí ani stěžovatelčino tvrzení o jejím postavení jako slabší strany v rámci smluvního vztahu s vedlejším účastníkem řízení, neboť tím, že žádná ze smluv nebyla hodnocena jako neplatná, se vedlejší účastník nemohl - vzdor stěžovatelčinu přesvědčení - dopustit nemravného jednání tím, že by neplatnou smlouvu využíval jen ve svůj prospěch.
15. Ke vztahu mezi oběma posudky se přitom obsáhle ve svých rozhodnutích vyjadřoval jak krajský soud, tak i Nejvyšší soud. Z odůvodnění jejich rozhodnutí jednoznačně plyne, že v daném řízení k porušení pravidel pro zadávání znaleckých posudků ve smyslu §127 odst. 2 o. s. ř. nedošlo.
16. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal, proč v daném řízení lze náklady právního zastoupení vynaložené vedlejším účastníkem považovat za účelné; bylo tomu tak pro značnou obtížnost a rozsah obecnými soudy posuzované věci. Nad rámec toho Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka ústavní stížností žádá zrušit jen rozhodnutí Nejvyššího soudu, proto eventuální nesprávnost v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů by Ústavní soud stejně nemohl přímo hodnotit a Nejvyšší soud v nyní posuzované věci nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků daného sporu. Stěžovatelka rovněž v ústavní stížnosti nereflektuje obsáhlé odůvodnění, v němž krajský soud vysvětluje, proč v daném případě se mezi první nájemní smlouvou a druhou nájemní smlouvou nejedná o vztah kumulativní novace. Naopak krajský soud dospěl k jednoznačnému závěru, že strany v rámci druhé nájemní smlouvy výslovně projevily vůli ke zrušení starého a k založení nového nájemního vztahu. Pro stručnost pak Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu odkazuje (srov. k tomu odst. 24 odůvodnění shora odkazovaného rozsudku krajského soudu).
17. Stěžovatelce se ani podle Ústavního soudu nepodařilo prokázat - vzdor jejímu odkazu například na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1460/2013 - že vedlejší účastník řízení a Tomáš Hron o obou nájemních smlouvách uvažovali ve vztahu kumulativní novace. Správnost interpretace obou nájemních smluv v relaci kumulativní novace podle Ústavního soudu nelze dovodit ani z obecných tvrzení stěžovatelky, že založení zcela nového nájemního vztahu bylo příliš komplikované, musela o něm rozhodovat Rada městské části Brno-střed, když v neposlední řadě by takový postup vyžadoval nové předání předmětu nájmu. Aniž by Ústavní soud hodlal zpochybňovat tyto stěžovatelkou v ústavní stížnosti výslovně vzpomínané komplikace při vzniku zcela nového nájemního vztahu, jistě by naopak bylo možno najít důvody, proč mohl vedlejší účastník vznik zcela nového nájemního vztahu preferovat; zde je možné připomenout už jen to, že obec musí nakládat se svým majetkem účelně a hospodárně a v souladu se svými zájmy a zájmy svých občanů [srov. k tomu např. §38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)]. Pro naplnění tohoto cíle tak naopak mohlo být výhodné a vhodné (nezbytné), aby byl nový nájemní vztah uzavřen zcela bez ohledu na smluvní závazky z minulosti. Nejvyšší soud se pak sám nezabýval zjišťováním skutečné vůle smluvních stran při uzavírání druhé nájemní smlouvy, když v tomto ohledu vyšel ve zjištění, která učinily soudy nižších stupňů. V těchto zjištěních přitom Nejvyšší soud zjevně neshledal žádný významný rozpor.
18. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu