ECLI:CZ:US:2024:3.US.457.24.1
sp. zn. III. ÚS 457/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., právně zastoupeného Mgr. Petrem Nesporým, advokátem, sídlem Puklicova 1069/52, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. ledna 2024 č. j. 5 Co 1238/2023-424 ve výrocích I., II. a III. a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. září 2023 č. j. 0 P 136/2016-356 ve výrocích I., II., III., IV., VI. a VII., za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, I. K. a nezl. M. K., v řízení před opatrovnickými soudy zastoupeného kolizním opatrovníkem městem S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel (dále též "otec") se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "soud prvního stupně") bylo rozhodnuto o běžném styku nezletilého syna stěžovatele s otcem a o styku o prázdninách. Běžný styk byl stanoven na každý sudý týden od pátku 16:30 hodin do neděle 18:00 hodin. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o běžném i prázdninovém styku.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění rozhodnutí opatrovnických soudů je v rozporu s dosavadními nálezy Ústavního soudu, zejména pak co do odůvodnění toho, proč není možné, aby byl otci zajištěn víkendový styk s nezletilým M. namísto dosavadních sudých týdnů od pátku 16:30 hodin do neděle do 18:00 hodin, v liché týdny od pátku 16:30 hodin do neděle do 18:00 hodin. V podrobně odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s rozsudky obou soudů ohledně jejich odůvodnění a považuje je za nepřezkoumatelné. V řízení před opatrovnickými soudy stěžovatel navrhoval prohození víkendů, v nichž probíhá styk s nezletilým a argumentoval zejména postojem jeho zaměstnavatele, který požaduje přítomnost v práci právě o víkendech, kdy má probíhat soudem určený styk s nezletilým. Stěžovatel také relativizuje vyjádření samotného nezletilého.
II.
4. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
5. Podstatou věcných námitek stěžovatele je nesouhlas s právními závěry opatrovnických soudů ohledně úpravy styku s nezletilým synem. Ústavní soud podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, jak je popsáno výše. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti, rozsah styku s nimi či stanovení výživného. Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že opatrovnické soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
6. Podle judikatury Ústavního soudu při rozhodování ve věcech péče o děti je třeba vycházet z obecného principu, že práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu a dítě má zároveň právo na péči obou rodičů rovnocenně [viz čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, nález sp. zn. III. ÚS 440/2000 ze dne 7. 12. 2000 (N 185/20 SbNU 285); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 21. 2. 2006 ve věci Dostál proti České republice, č. stížnosti 26739/04, §55]. Úkolem soudů ve smyslu čl. 4 Ústavy je, aby zajistily spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte na straně jedné a zájmy rodičů na straně druhé.
7. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá několik základních kritérií, která musí obecné soudy při rozhodování o úpravě výchovných poměrů vzít v úvahu. Patří mezi ně: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby; a 4) přání dítěte [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 19-25].
8. V obecné rovině platí, že ve všech rozhodnutích týkajících se dětí musí být nejlepší zájmy dětí zohledněny jako prvořadé [čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; viz např. rozsudek ESLP ze dne 6. 7. 2010 ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. stížnosti 41615/07, §135]. Z toho vyplývá, že omezení styku mezi rodičem a dítětem musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené [nález sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017 (N 133/86 SbNU 261), bod 19].
9. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že opatrovnické soudy kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
10. Výhradám stěžovatele formulovaným v ústavní stížnosti tedy přisvědčit nelze, neboť z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, napadená rozhodnutí obstojí. Opatrovnické soudy se v přiměřeném rozsahu zabývaly tím, zda jsou či nejsou dány důvody pro přehodnocení stávajícího výchovného uspořádání, vycházely z řádně provedeného dokazování, vysvětlily, jakými úvahami se řídily a svá rozhodnutí taktéž srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Potřebnou pozornost věnovaly také nejlepšímu zájmu nezletilého, přičemž při zohlednění konkrétních specifik posuzovaného případu nelze způsob jeho vymezení promítnutý do napadených rozhodnutí považovat za ústavně nekonformní. Sama skutečnost, že soudy dospěly k jiným než stěžovatelem preferovaným závěrům, přitom důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
11. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že oba soudy se přiklonily k přání nezletilého, k čemuž Ústavní soud považuje za vhodné uvést, že se již dříve vyjádřil k několika aspektům participačních práv dítěte zakotveným v čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Z ustálené judikatury lze vyzdvihnout nejširší cíl garance těchto práv dítěte, který je možné vytyčit tak, že v řízení týkajícím se dítěte, s ním má být zacházeno jako s důležitým subjektem práv, nikoliv jako s pouhým pasivním objektem, o němž je rozhodováno (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018, bod 44). Ústavní soud již dříve označil svobodně vyjádřený názor dítěte za podstatné vodítko při zjišťování jeho nejlepšího zájmu ze strany opatrovnických soudů. Současně ale zdůraznil, že se nejedná o jediné kritérium, které soud musí při komplexním posouzení nejlepšího zájmu dítěte vzít v potaz, což ovšem znamená, že takto vyjádřený názor nezletilého není možné při rozhodování pouze převzít a následovat bez dalšího. Z uvedeného vyplývá, že dítě má právo být slyšeno v řízeních, jež se jej týkají, a jeho názoru musí být přikládána patřičná váha, která se odvíjí od věku a rozumové vyspělosti dítěte. Přání dítěte však někdy nelze označit za absolutní hodnotu (ačkoliv má bezesporu značný význam), od níž by se soud nemohl odchýlit, pakliže tento krok dostatečně odůvodní relevantními důležitými zájmy, mezi nimiž bude (také v otázce péče či stykového režimu) hrát nejzásadnější roli nejlepší zájem dítěte.
12. Těmto požadavkům opatrovnické soudy vyhověly, neboť opakovaně zjišťovaly názor nezletilého. Naposledy se tak stalo v rámci odvolacího řízení, kdy nezletilý vyjádřil svůj názor zcela jasně a vážně, přičemž soud jej vzal z velké části v úvahu, a to i v širším kontextu. S ohledem na skutečnost, že otec namítal, že nezletilého k pohovoru na OSPOD ve všech případech přivedla matka, vyslechl senát odvolacího soudu za přítomnosti opatrovníka nezletilého dne 18. 12. 2023 po proběhlém styku nezletilého s otcem. Nezletilý mimo jiné uvedl, že k taťkovi jezdí sudé víkendy, liché tam tráví také T. (syn otcovy přítelkyně), který je asi o půl roku mladší než on. Raději by byl o víkendech sám s taťkou, protože T. se nad něj povyšuje, vytahuje se, říká pořád, že je chytřejší než on. E. (přítelkyně otce) má rád tak normálně, snáší ji. Taťkovi nikdy neřekl, že nechce být s T., a to z toho důvodu, aby ho nenaštval. Obdobně vyzněl i pohovor s nezletilým M. provedený dne 30. 11. 2023 v ZŠ X. Rozhovor proběhl v návštěvní místnosti v přítomnosti dvou pracovnic OSPOD. I zde se M. k možnosti výměny sudého víkendu za lichý vyjádřil tak, že výměnu nechce. S taťkou tráví čas rád. Chce trávit čas v P. na chalupě, chce být s taťkou bez E. a T.
13. Přisvědčit nelze ani další stížnostní argumentaci stěžovatele. Z výpovědi D. Z. (zaměstnavatele stěžovatele) vyplynulo, že by bylo možné, aby stěžovatel byl v "pohotovosti" v jiné než zaměstnavatelem navržené sudé víkendy. Stěžovatel však o změnu termínů - víkendů neprojevil zájem.
14. Ze shora popsaného dokazování před odvolacím soudem lze dovodit závěr, že se tento soud otázkou styku otce s nezletilým zabýval velmi pečlivě a přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem a zejména k přání nezletilého a jeho nejlepšímu zájmu.
15. Ústavní soud závěrem považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu. Uvedené platí tím spíše, zakládají-li opatrovnické soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná.
16. Lze proto shrnout, že na odůvodněných závěrech opatrovnických soudů Ústavní soud nehodlá - a vzhledem ke svému shora zdůrazněnému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich excesivnosti či dokonce protiústavnosti.
17. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu