ECLI:CZ:US:2024:3.US.523.24.1
sp. zn. III. ÚS 523/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele K. D., zastoupeného Mgr. Evou Foltýnovou, advokátkou, se sídlem Školská 694/32, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2023 č. j. 20 Co 295/2023-397 a výrokům I. a III. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. září 2023 č. j. 82 Nc 2502/2023-356, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a E. B. a nezletilé E. D., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel ve shora vymezeném rozsahu proti v záhlaví označeným rozsudkům Krajského soudu v Brně ("krajský soud") a Městského soudu v Brně ("městský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí není nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Pro vypořádání ústavní stížnosti postačí uvést, že obecné soudy v nyní posuzovaném řízení rozhodovaly o navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště v Severním Irsku.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, městský soud napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště v Severním Irsku (výrok I.). Městský soud současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval krajský soud, který rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Stěžovatel se závěry krajského a městského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých shora rubrikovaných základních práv. Předkládá ovšem obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podaném návrhu na zahájení řízení i v následném odvolání. Opakuje, že v řízení před obecnými soudy nebyl respektován princip presumpce neviny. Vznáší rovněž výhrady vůči zjišťování stanoviska nezletilé.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry krajského a městského soudu učiněnými v řízení o navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště v Severním Irsku. Lze dodat, že právní úprava řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí obsažená v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ("ZZŘS") vychází z Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ("Haagská úmluva"), která v prvé řadě definuje mezinárodní únos dítěte, dále stanovuje předpoklady uložení povinnosti navrácení dítěte do státu, kde mělo dítě obvyklé bydliště, a rovněž vymezuje výjimky z uložení této povinnosti.
8. Ústavní soud předně připomíná, že k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé, mezi něž patří rovněž řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí (srov. §478 ZZŘS), přistupuje obzvláště zdrženlivě, neboť obecné soudy provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení a obecně vzato rozhodují na základě bezprostřední znalosti osob i poměrů v dané věci. Ústavní soud vzhledem ke své povaze i úpravě řízení nemůže obecné soudy v popsaných aspektech nahrazovat. Tyto premisy platí o to více v řízeních ve věcech nezletilých dětí, která jsou vyvolána vyhrocenými rodičovskými konflikty.
9. Jak bylo zdůrazněno výše, úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím ve věcech péče soudu o nezletilé obecně vzato nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí, k němuž by dle jeho názoru měly obecné soudy dospět.
10. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své argumenty obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž krajský i městský soud založily svá rozhodnutí, předkládal v obdobném znění již v předchozím řízení. Stěžovatel tak s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním nástrojem, jehož prostřednictvím se domáhá změny pro něj nepříznivého výsledku řízení před obecnými soudy.
11. S ohledem na shora uvedené ovšem platí, že možnost pro kasační zásah Ústavního soudu je ve věci, již mu nyní předkládá stěžovatel, velmi zúžena, v důsledku čehož se jeho přezkum koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o rozhodnutí, které by bylo založeno na libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. V nyní posuzovaném řízení se tak přezkum Ústavního soudu soustředí zejména na posouzení, zda byly za účelem zjištění relevantních kritérií (srov. dále) shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3001/20 ze dne 16. 3. 2021; všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vykazují-li rozhodnutí obecných soudů uvedené nedostatky, představují nepřípustný zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a ve spojení s tím do práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 149/20 ze dne 31. 3. 2020).
12. Ústavní soud dále ve shodě s krajským soudem (srov. rozsudek krajského soudu, bod 23) uvádí, že základním kritériem při posouzení případů týkajících se péče soudu o nezletilé, je nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
13. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí rovněž prizmatem těchto kritérií, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud a před ním též městský soud při svém rozhodování vzaly uvedené ústavní požadavky do úvahy a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro navrácení nezletilé do místa jejího bydliště v Severním Irsku, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují, resp. nelze je považovat za ústavněprávně excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu.
14. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte. Není přitom relevantní, že se stěžovatel s hodnocením obecných soudů neztotožňuje a nadále předkládá vlastní verzi toho, co je a není v zájmu jeho dcery.
15. Obecné soudy vysvětlily, proč nelze považovat za protiprávní samotné přemístění nezletilé do ČR (stěžovatel byl v rozhodném období ve vazbě, jeho tehdejší partnerka uvedla, že již nehodlá zajišťovat další péči o nezletilou, přemístění proběhlo s vědomím severoirských úřadů a škol). Obecné soudy současně dospěly k závěru, že nejpozději od dubna 2022 bylo protiprávní zadržování nezletilé její matkou v ČR. Odůvodnily však, že jsou dány podmínky pro použití výjimky ze zásady návratu neoprávněně zadržené nezletilé do místa jejího bydliště na území Severního Irska, a to ve smyslu článku 13 písm. b) Haagské úmluvy, jenž se uplatní, existuje-li vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Obecné soudy vzaly v potaz, že mezi stěžovatelem a jeho tehdejší partnerkou došlo za přítomnosti nezletilé a dalších dětí k závažnému násilnému incidentu, po kterém byl stěžovatel vzat do vazby, kde setrval až do konce února 2022 (srov. rozsudek krajského soudu, body 9 a 13). Bagatelizace těchto okolností ze strany stěžovatele na jejich závažnosti nic nemění, ba naopak spíše snižuje jeho důvěryhodnost (srov. tamtéž, bod 21). Tento závěr není v rozporu se zásadou presumpce neviny, vychází z objektivní skutečnosti, že v prosinci 2021 došlo k incidentu v bytě, v němž byla nezletilá přítomna (což stěžovatel nezpochybňuje). Konečně, na této objektivní skutečnosti nic nemění ani okolnost, na niž stěžovatel upozornil v doplnění ústavní stížnosti ze dne 4. 4. 2024, že severoirské státní zastupitelství nakonec stáhlo všechna stěžovatelova obvinění. Krajský i městský soud zohlednily rovněž přání nezletilé, která kontakt se stěžovatelem odmítá, a to bez známek jakékoliv manipulace ze strany matky (srov. tamtéž, bod 14). Obecné soudy dále vycházely ze stanoviska psycholožky Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, která dospěla k jednoznačnému závěru o nevhodnosti návratu nezletilé do Severního Irska z důvodu vysokého rizika retraumatizace a poruchy přizpůsobení, což by mohlo nezletilou ohrozit v jejím budoucím vývoji (srov. tamtéž, bod 14). Obecné soudy se též dostatečně vypořádaly s námitkou lehkého mentálního postižení nezletilé, jež dle názoru stěžovatele snižuje relevanci jí projeveného přání, resp. odůvodnily, proč v nyní posuzované věci není případné zabývat se stěžovatelem namítaným porušením zásady presumpce neviny (srov. tamtéž, bod 15-17). Jak již bylo řečeno, na základě těchto skutkových okolností dospěly obecné soudy k závěru, že hrozba vážného nebezpečí fyzické nebo duševní újmy, případně nesnesitelné situace z přikázaného návratu nezletilé, je reálná, a stěžovatelovu návrhu nevyhověly.
16. Tyto závěry jsou plně souladné s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, z níž se podává, že rozhoduje-li soud o aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, je třeba, aby uplatnění této výjimky posoudil nejen ve světle rozhodujících skutkových okolností projednávaného případu, ale především ve světle požadavků vyplývajících z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí obecného soudu musí být učiněno po důkladné úvaze o životní situaci nezletilého dítěte, ve které by se ocitlo po nařízení jeho návratu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 428/19 ze dne 30. 7. 2019). V nálezu sp. zn. II. ÚS 378/17 ze dne 9. 5. 2017 pak Ústavní soud zdůraznil, že aplikace čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy by měla přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech, což nicméně nezbavuje soudy povinnosti důkladně, na základě zvážení konkrétních okolností věci zkoumat podmínky pro případné naplnění dikce tohoto ustanovení.
17. Těmto povinnostem, jak vyplývá ze shora uvedené rekapitulace odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy v nyní posuzované věci dostály. Ústavní soud přitom neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry o uplatnění výjimky z povinnosti navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště, předvídané čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, přehodnocovat.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu