ECLI:CZ:US:2024:3.US.537.24.1
sp. zn. III. ÚS 537/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva nájemníků domu Třída kpt. Jaroše 33/1945, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1945/33, Brno, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem Anenská 8/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2023 č. j. 28 Cdo 3432/2023-91, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2023 č. j. 68 Co 128/2023-70 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. ledna 2023 č. j. 19 C 115/2022-46, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v rozsahu, jímž mu nebylo vyhověno, s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny, jakož i právo na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 293 C 20/2016 (dále jen "předchozí kompenzační řízení") se stěžovatel (tehdy v postavení žalobce) domáhal po vedlejší účastnici řízení (tehdy v postavení žalované) náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 105/2005 (dále je "původní řízení"), v němž čelil (spolu s druhým žalovaným - statutárním městem Brnem) žalobě o zaplacení částky 3 729 790 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žaloba na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení byla zamítnuta z důvodu promlčení uplatněného nároku.
3. Ve stávajícím ústavní stížností napadeném řízení se stěžovatel (jako žalobce) po vedlejší účastnici řízení (jako žalované) domáhá rovněž podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), zaplacení částky ve výši 196 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku nepřiměřené délky předchozího kompenzačního řízení. Vedlejší účastnice řízení poskytla stěžovateli při předběžném projednání stěžovatelova nároku zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, což považovala vzhledem k okolnostem případu za dostačující.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 17. 1. 2023 č. j. 19 C 115/2022-46 žalobu zamítl (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Obvodní soud uvedl, že nepřiměřená délka předchozího kompenzačního řízení byla mezi účastníky nespornou skutečností. V průběhu předchozího kompenzačního řízení (po 15 měsících od podání žaloby) však vznesla vedlejší účastnice řízení námitku promlčení nároku na přiměřené zadostiučinění, která byla shledána důvodnou, pročež byla žaloba zamítnuta. S ohledem na oprávněně vznesenou námitku promlčení tak muselo být stěžovateli zřejmé, že žaloba nebude úspěšná a předchozí kompenzační řízení pro něj mělo pouze zcela nepatrný význam, takže postačuje pouhé konstatování porušení práva, které již bylo vedlejší účastnicí řízení poskytnuto.
5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 31. 5. 2023 č. j. 68 Co 128/2023-70 rozsudek obvodního soudu ve výroku I změnil tak, že vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 15 750 Kč s příslušenstvím a ve zbytku tento výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil (výrok I). Vedlejší účastnici řízení dále uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 31 994 Kč (výrok II). Městský soud přisvědčil odvolací námitce stěžovatele, že do celkové doby řízení měla být započítána i doba předběžného projednání nároku (v maximální délce 6 měsíců). Celková doba trvání předchozího kompenzačního řízení tak činila 6 let a 3 měsíce. Městský soud se shodl s obvodním soudem na aplikovaných kritériích rozhodných pro určení přiměřenosti délky řízení a za jedinou spornou otázku označil posouzení formy a případné výše zadostiučinění, které by se mělo stěžovateli dostat podle konkrétních okolností zjištěných v předchozím kompenzačním řízení. Dovodil, že nelze význam řízení hodnotit pro stěžovatele jako nepatrný po celou dobu jeho trvání, neboť námitka promlčení byla vznesena až více než rok po zahájení řízení. Při stanovení výše zadostiučinění vyšel z kritérií uvedených v §31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu a opřel se rovněž o Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále "stanovisko"). Výslednou částku 15 750 Kč odvodil od základní částky odškodnění za dobu 6 let a 3 měsíců předchozího kompenzačního řízení v celkové výši 78 850 Kč. S ohledem na kritérium složitosti řízení ji snížil o 20 %, o stejnou procentní sazbu ji naopak zvýšil vzhledem ke kritériu postupu soudů v prvostupňovém a odvolacím řízení. Zásadní korekci podle mínění městského soudu představovalo mimořádné snížení základní částky o 80 %, neboť pro převážnou část kompenzačního řízení bylo možno označit jeho význam pro stěžovatele jako nepatrný, když věděl, že svůj nárok uplatňuje bezdůvodně.
6. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 12. 2023 č. j. 28 Cdo 3432/2023-91 odmítl jako nepřípustné. Žádná ze stěžovatelem nastolených otázek (zvýšení kritéria významu řízení pro poškozeného tím, že průtažným řízením je řízení kompenzační; zda poškozenému muselo být zřejmé, že v posuzovaném řízení uplatnil promlčený nárok; zda jsou dány takové mimořádné okolnosti, které by mohly zakládat důvod pro výrazné snížení základní částky odškodnění nad judikaturní limit 50 %; zda by mohlo obstát odškodnění jako přiměřené v konfrontaci s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva; námitky o nepřezkoumatelnosti rozsudku obvodního soudu) nebyla městským soudem posouzena v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudům vytýká, že postupovaly svévolně a formalisticky. Odškodnění poskytnuté městským soudem ve výši 15 750 Kč považuje na nedostatečné a zcela neproporcionální, když předchozí kompenzační řízení trvalo 6 let a 3 měsíce. Obecné soudy vycházely ze dvou nesprávných předpokladů, a to že nárok uplatněný v předchozím kompenzačním řízení byl promlčen a že uplatnění promlčeného nároku bylo zjevné na první pohled. Domnívá se, že k promlčení nároku nemohlo dojít, neboť posledním rozhodnutím, které bylo v původním řízení vydáno, bylo rozhodnutí o vrácení soudního poplatku, od něhož se měla odvíjet promlčecí doba pro uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění. Dále namítá, že závěr ohledně promlčení přičetly k tíži stěžovatele opakovaně, tzn. jak v předchozím kompenzačním řízení, tak i v tomto ústavní stížností napadeném řízení. Okolnosti předchozího kompenzačního řízení nemohou být brány v úvahu při rozhodování o nároku za délku řízení ve stávajícím řízení, které je samostatným řízením. Rovněž poukazuje na krátkost promlčecí doby pro uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění a postoj vedlejší účastnice řízení, která činí vše pro to, aby se své odpovědnosti "nečestně" zprostila. Konečně uvádí, že obecné soudy nezohlednily skutečnost, že jde o druhé kompenzační řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává. Stěžovatel především nesouhlasí s výší přiznané náhrady odškodnění, kterou považuje za neadekvátní.
11. K tomu Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že určení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je především věcí obecných soudů, které musejí řádně zhodnotit všechny specifické okolnosti individuální věci. V rámci volné, ale nikoli libovolné úvahy musejí řádně odůvodnit, proč dospěly ke konkrétní formě a výši zadostiučinění. Jedním z podstatných hledisek při posuzování žádostí o zadostiučinění v souvislosti s délkou řízení je rovněž zhodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného. Typicky jde o řízení, jehož předmět má pro poškozeného značný význam, jako je trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy, řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu. V posuzované věci šlo o řízení týkající se odškodnění za délku předchozího kompenzačního řízení, které nespadá mezi výše jmenovaná řízení, jež by měla mít pro stěžovatele zvláštní význam. Zhodnotil-li městský soud, že význam předchozího kompenzačního řízení byl pro stěžovatele z velké části nepatrný, neboť po podstatnou dobu jeho trvání mu muselo být zřejmé, že žaloba bude (může být) zamítnuta z důvodu vedlejší účastnicí řízení vznesené námitky promlčení, jde právě o posouzení oněch individuálních okolností. V této souvislosti nelze taktéž přehlédnout, že stěžovatel podal proti rozhodnutím vydaným v předchozím kompenzačním řízení ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 221/22 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V tomto usnesení se Ústavní soud zabýval i námitkou promlčení z pohledu jejího případného rozporu s dobrými mravy.
12. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy (především městský soud, jehož rozhodnutí podrobil dovolacímu přezkumu Nejvyšší soud) se dostatečně zabývaly základními kritérii pro určení výsledné výše zadostiučinění (srov. §31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu) a svůj postup srozumitelně a logicky odůvodnily. Ústavní soud přitom není čtvrtou instancí, aby znovu podrobně rozebíral naplnění jednotlivých hledisek, z nichž vyšly obecné soudy při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. To je věcí aplikace podústavního práva, k čemuž jsou povolány obecné soudy. Odůvodnění obecných soudů současně reflektuje ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a vysvětlení dovozených závěrů se jeví jako rozumné. Z ústavněprávního hlediska proto napadená rozhodnutí obecných soudů obstojí. V této souvislosti se sluší připomenout, že právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Toto právo však neposkytuje záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodly-li proto obecné soudy jinak, než stěžovatel očekával, nejde o porušení jeho základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá (a ani zakládat nemůže) důvodnost ústavní stížnosti.
13. K výše uvedenému Ústavní soud doplňuje, že v situaci, kdy mělo řízení z převážné části pro stěžovatele význam pouze nepatrný, judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ze dne 26. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, č. 64890/01, bod 93; rozsudek ze dne 15. 7. 2003 ve věci Berlin proti Lucembursku, č. 44978/98, bod 72; rozsudek ze dne 22. 2. 2001 ve věci Szeloch proti Polsku, č. 33079/96, bod 122) připouští rovněž poskytnutí zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva. Podstatné v tomto případě je, že městský soud svoji úvahu, proč je třeba mimořádně snížit základní částku odškodnění o 80 %, jasně a srozumitelně odůvodnil.
14. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu