ECLI:CZ:US:2024:3.US.673.23.1
sp. zn. III. ÚS 673/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 23 Cdo 3421/2021-452, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2021 č. j. 13 Co 359/2019-390 a výroku I v části zamítající žalobu stěžovatelky na určení jejího vlastnického práva k pozemku parc. č. X1 v k. ú. H., výroku II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. června 2019 č. j. 25 C 263/2018-185, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Petra Lžičky, zastoupeného JUDr. Viktorem Bedrnou, advokátem, sídlem U Letenského sadu 1295/8, Praha 7 - Holešovice, Viliama Kocáka a Michala Jasenického, obou zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 25 C 263/2018-185 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. X1 a parc. č. X2 v katastrálním území H., obec P., které byly z jejího vlastnictví převedeny na Zdeňka Lžičku (otce prvního vedlejšího účastníka) na základě rozsudku obvodního soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 42 C 77/2014-96 potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 1. 2016 č. j. 21 Co 143/2015-245 jako pozemky náhradní za účelem uspokojení jeho restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 7. 2016 (dále jen "zákon o půdě"). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2018 č. j. 28 Cdo 2430/2016-337 rozsudek o nahrazení projevu vůle zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení, neboť obvodní soud neposoudil správně vhodnost převodu pozemku na Zdeňka Lžičku, neboť v řízení před obvodním soudem vyšlo najevo, že na pozemku parc. č. X1 se nachází zahrádková osada.
3. Obvodní soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2019 č. j. 25 C 263/2018-185 vyšel ze zjištění, že dne 10. 6. 2016 Zdeněk Lžička uzavřel s prvním vedlejším účastníkem darovací smlouvu ohledně předmětných pozemků. Tuto darovací smlouvu neshledal obvodní soud právním jednáním obcházejícím zákon, resp. právním jednáním rozporným s dobrými mravy, a nezjistil tedy důvod pro suspendování ochrany poskytované §243g odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.") prvnímu vedlejšímu účastníkovi jako třetí osobě, na kterou byla převedena věc v době od právní moci rozhodnutí do jeho zrušení dovolacím soudem. Obvodní soud dále neměl za prokázané, že by se pozemek parc. č. X1 v minulosti řádně stal součástí trvalé zahrádkové osady, příp. že by se na něm nacházela zahrádková osada zřízená před 1. 10. 1976, čímž by byla založena překážka převodu uvedeného pozemku podle §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Ve vztahu k pozemku parc. č. X2 stěžovatelka takovou překážku ani netvrdila.
4. Městský soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2020 č. j. 13 Co 359/2019-259 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že se určuje, že stěžovatelka je vlastnicí pozemku parc. č. X1, ohledně pozemku parc. č. X2 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu dospěl k závěru, že pozemek parc. č. X1 nebylo možno vydat, neboť se na něm nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. 10. 1976. Ve vztahu k pozemku parc. č. X2 stěžovatelka takovou překážku převodu netvrdila, proto městský soud neshledal pochybení v postupu obvodního soudu, který žalobu o určení vlastnického práva stěžovatelky k tomuto pozemku zamítl.
5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 11. 2020 č. j. 24 Cdo 1981/2020-353 rozsudek městského soudu v měnícím výroku (a ve výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud městskému soudu vytkl, že za situace, kdy neshledal důvod neplatnosti darovací smlouvy představující pro prvního vedlejšího účastníka nabývací titul k předmětným pozemkům, založil svůj závěr o vlastnickém právu stěžovatelky k pozemku parc. č. X1 pouze na argumentaci, že je tento pozemek nevydatelný, protože se na něm nachází zahrádková a chatová osada, která byla zřízena před 1. 10. 1976. Takové odůvodnění podle Nejvyššího soudu v žádném ohledu nepředstavuje právní posouzení věci, tj. alespoň stručné vyložení právně kvalifikační úvahy založené na interpretaci a následné aplikaci konkrétního pravidla chování podle příslušného právního předpisu. Z tohoto důvodu (absence esenciální náležitosti odůvodnění) je upřena dovolacímu soudu možnost věcného přezkumu rozsudku.
6. Městský soud poté rozsudkem ze dne 4. 6. 2021 č. j. 13 Co 359/2019-390 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku I o věci samé ve vztahu k pozemku parc. č. X1 a změnil jej ve výrocích o nákladech řízení. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že s ohledem na skutkové okolnosti věci není darovací smlouva uzavřená mezi Zdeňkem Lžičkou a prvním vedlejším účastníkem neplatná pro obcházení zákona nebo pro rozpor s dobrými mravy a že tedy nelze negovat důvěru v pravomocné soudní rozhodnutí a z ní plynoucí ochranu třetí osoby (prvního vedlejšího účastníka) podle §243g odst. 2 o. s. ř. Otázku věcného splnění podmínek výluky podle §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě shledal městský soud ve vztahu k pozemku parc. č. X1 pro souzenou věc bez významu, neboť splnění podmínky uvedeného ustanovení je překážkou jen pro vydání pozemku, má tedy význam jen pro náhradové řízení, po vydání pozemku již nepřekáží oprávněné osobě v následujících dispozicích.
7. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl. Ohledně námitky, že se městský soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, pokud navzdory zjištěnému účelu smlouvy vedoucímu k předejití obnovy vlastnického práva stěžovatelky shledal, že předmětná darovací smlouva není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, stěžovatelka podle dovolacího soudu ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkového závěru o účelu uzavření této smlouvy, na němž městský soud své právní posouzení o její platnosti založil, dovolání proto není v této části přípustné. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky druhé, tj. otázky, zda zákaz uvedený v §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě platí nejen pro vydání pozemku oprávněné osobě, ale i pro navazující převod mezi oprávněnou osobou a třetí osobou a zda je proto následná převodní smlouva neplatná pro porušení takového zákazu. Tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolání v této části neměl Nejvyšší soud za důvodné. Nepřisvědčil úvahám stěžovatelky, že §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě je podobně jako §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "§29 zákona o půdě"), blokačním ustanovením, které znemožňuje jakýkoliv převod pozemků, na nichž byla na základě územního rozhodnutí zřízena zahrádková nebo chatová osada, na jiné osoby, kromě převodů na zahrádkáře nebo jejich spolky, a že tedy jakýkoliv převod takových pozemků na jiné osoby je neplatným právním jednáním pro rozpor se zákonem. Nejvyšší soud dovodil, že smyslem a účelem §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě je ochrana zájmů oprávněných uživatelů (zahrádkářů a chatařů) pozemků, jež přešly v minulosti na stát, která je realizována tím, že zákon brání převodu těchto pozemků při vypořádání restitučního nároku zpět do vlastnictví původních vlastníků, jimž zákon o půdě současně zakládá právo na náhradu. Nejvyšší soud připomněl, že ochrana oprávněných uživatelů pozemků v zahrádkových nebo chatových osadách byla zajištěna i jiným způsobem, a to prostřednictvím §22 odst. 3 zákona o půdě ve znění účinném do 30. 6. 1993 (později šlo o §22 odst. 4 a nyní jde opět o §22 odst. 3), umožněním užívání pozemků formou prodloužení nájmu a existencí předkupního práva k takovým pozemkům po dobu trvání nájmu, později mohli oprávnění uživatelé těchto pozemků po určitou dobu také žádat o jejich převod do vlastnictví. Pokud by měl zákaz uvedený v §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě skutečně znamenat blokaci jakýchkoliv převodů tam zmíněného majetku s následkem absolutní neplatnosti právních jednání, která tento zákaz porušují (obdobně jako v případě §29 zákona o půdě ve znění účinném do 31. 12. 2012), pak by podle Nejvyššího soudu nedávalo smysl, aby zákonodárce v roce 2001 v návrhu zákona č. 253/2001 Sb. odůvodňoval potřebu založit zákonem právo uživatelů těchto pozemků na převedení do jejich vlastnictví nebezpečím, že by pozemky podle dosavadní právní úpravy mohla získat třetí osoba, neboť takové nebezpečí by nehrozilo, když jakýmkoliv převodům pozemků v zahrádkových a chatových osadách na třetí osoby by bránil §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 26. 7. 2005 č. j. PU 1283/04 bylo konstatováno, že Ing. Daniela Páteřová coby oprávněná osoba podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě není vlastnicí pozemku parc. č. X1, neboť nemovitost je od roku 1961 zahrádkářskou kolonií, a proto ji podle §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě nelze oprávněné osobě vydat. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 42 C 77/2014-96 potvrzeného rozsudkem městského soudu ze dne 26. 1. 2016 č. j. 21 Co 143/2015-245 byla za stěžovatelku uzavřena s otcem prvního vedlejšího účastníka Zdeňkem Lžičkou smlouva o bezúplatném převodu mj. pozemků parc. č. X1 a X2 v k. ú. H. Stěžovatelka namítá, že obvodní soud, ačkoliv již v řízení před ním vyšlo najevo, že na pozemku parc. č. X1 v k. ú. H. se nachází zahrádková osada, pominul posoudit, zda tento pozemek je jako náhradní vhodný k převodu na otce prvního vedlejšího účastníka, a toto jeho pochybení nenapravil ani krajský soud. Uvedené rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018 č. j. 28 Cdo 2430/2016-337, ale dříve, než se tak stalo, bylo vlastnické právo k pozemkům vloženo do katastru nemovitostí ve prospěch prvního vedlejšího účastníka na základě darovací smlouvy uzavřené mezi Zdeňkem Lžičkou a prvním vedlejším účastníkem dne 10. 6. 2016. Stěžovatelka uvádí, že judikatorní stanovisko o absolutní neplatnosti smluv příčících se blokačnímu ustanovení (s výjimkou smluv uzavřených za mimořádných okolností) je plně aprobováno v judikatuře Ústavního soudu, a to jak ve vztahu k §29 zákona o půdě [nález ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 349/17 (N 109/85 SbNU 781), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)], tak např. ve vztahu k §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby [nález ze dne 9. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 2269/20 (N 114/106 SbNU 255). Stěžovatelka nesouhlasí s Nejvyšším soudem učiněným jazykovým výkladem §11 odst. 1 písm. d) a §29 zákona o půdě, dochází-li Nejvyšší soud k závěru o odlišnosti obou textů s tím, že §29 zákona o půdě na rozdíl od §11 odst. 1 písm. d) téhož zákona výslovně stanoví zákaz veškerých převodů majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, do vlastnictví jiných osob. Taktéž systematický výklad podle stěžovatelky nesvědčí tomu, že omezení uvedená v §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě se uplatní pouze ve vztahu mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou (nikoliv na jakékoliv převody). Z teleologického výkladu stěžovatelka dovozuje, že pro církve byl blokačním ustanovením §29 zákona o půdě a vypořádáním (založením nároku na převod blokovaných pozemků) zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), pro zahrádkáře byl blokačním ustanovením §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, vypořádáním (založením nároku na převod blokovaných pozemků) §5 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (ve znění zákona č. 253/2001 Sb.), a po zrušení tohoto zákona §10b zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon č. 503/2012 Sb."). Z hlediska této dvoustupňové ochrany není podstatné, že v prvém případě šlo o ochranu historického majetku církví, kdežto v druhém případě o ochranu dlouhodobého užívání pozemků zahrádkáři. Uplatnili-li tedy zahrádkáři nárok na převod pozemku podle §10b zákona č. 503/2012 Sb., tohoto zákonného nároku je darovací smlouva uzavřená mezi Zdeňkem Lžičkou a prvním vedlejším účastníkem nemohla platně zbavit. Obecné soudy však v dané věci neuznaly blokační účinek §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, aniž by zkoumaly, zda nejsou dány zvláštní okolnosti, které by mohly činit darovací smlouvu neplatnou, a to zejména pravomocné nevydání pozemku původnímu vlastníkovi, uplatněné právo zahrádkářů (jejich legitimní očekávaní) a vědomost prvního vedlejšího účastníka o tomto právu zahrádkářů a o zjevné nevhodnosti pozemku posloužit jako náhradní pozemek za pozemek nevydaný právním předchůdcům prvního vedlejšího účastníka. Závěr soudů, které neuznaly rozpor účelu darovací smlouvy s dobrými mravy, pročež z tohoto důvodu této smlouvě neodepřely platnost, považuje stěžovatelka za nesprávný a ústavně nesouladný, jeho nesprávnost a ústavní nesouladnost dovozuje především z extrémně nesprávných skutkových zjištění a z nezohlednění pravomocného rozhodnutí správního orgánu.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
9. K ústavní stížnosti se na vlastní žádost vyjádřili druhý vedlejší účastník a třetí vedlejší účastník (dále také jen "vedlejší účastníci"), kteří uvádějí, že spolu s dalšími deseti zahrádkáři mají podle §10b odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. právo na převod příslušných částí pozemku do svého vlastnictví. Toto své právo opakovaně uplatnili žádostmi o převod pozemku podle citovaného ustanovení, neboť pozemek podle §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě neměl být vydán Zdeňku Lžičkovi, přesto se tak stalo na základě rozsudku, který byl následně rozsudkem Nejvyššího soudu zrušen. Vedlejší účastníci jsou přesvědčení, že Zdeňku Lžičkovi v době uzavírání darovací smlouvy bylo známé, že se na předmětném pozemku nachází zahrádková osada, a že první vedlejší účastník (mimo jiné již z obsahu darovací smlouvy) nemohl být v dobré víře ohledně správnosti zápisu vlastnického práva jeho otce k pozemku. Nedošlo-li by k uzavření darovací smlouvy, Zdeněk Lžička by o vlastnické právo k pozemku přišel v důsledku zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu. Uzavřením darovací smlouvy tak došlo k obejití §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, podle kterého pozemky v zahrádkových osadách nesmějí být vydávány jako náhrada a §10b odst. 1 zákona o č. 503/2012 Sb., podle kterého mají být tyto pozemky převedeny do vlastnictví zahrádkářů. Vedlejší účastníci mají také za to, že postup soudů byl v rozporu s §984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, z něhož vyplývá, že osoba, která nenabyla vlastnické právo k nemovité věci za úplatu, není chráněna principem materiální publicity veřejného seznamu. Vedlejší účastníci proto navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl.
10. Ústavní soud zaslal vyjádření vedlejších účastníků stěžovatelce. Stěžovatelka označila vyjádření vedlejších účastníků za souladná s její vlastní argumentací.
11. Vzhledem ke skutečnosti, že se k ústavní stížnosti vyjadřovali druhý a třetí vedlejší účastník, zaslal Ústavní soud jejich vyjádření i ústavní stížnost taktéž prvnímu vedlejšímu účastníkovi, který ve svém vyjádření označil ústavní stížnost za opětovnou procesní snahu stěžovatelky obejít §243g odst. 2 o. s. ř., podle kterého právní poměry někoho jiného, než účastníka řízení, nemohou být novým rozhodnutím dotčeny. První vedlejší účastník taktéž nesouhlasí s argumentací stěžovatelky, která staví na roveň právní následky porušení ochrany poskytované církvím a náboženským společnostem podle §29 zákona o půdě s právními následky nenaplnění §11 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Namítá-li stěžovatelka, že první vedlejší účastník jednal nepoctivě, pokud smlouvu uzavřel pouze za tím účelem, aby pozemky nemohla znovu nabýt do vlastnictví stěžovatelka, pak takový jeho úmysl nebyl v předchozích řízeních ničím prokázán, skutkové závěry napadených rozhodnutí takový úmysl smluvních stran naopak vyloučily a soudy shodně konstatovaly, že darovací smlouva uzavřená mezi Zdeňkem Lžičkou a prvním vedlejším účastníkem není právním jednáním obcházejícím zákon či rozporným s dobrými mravy, a proto nelze suspendovat ochranu třetí osoby podle §243g odst. 2 o. s. ř.
12. V replice k tomuto vyjádření prvního vedlejšího účastníka stěžovatelka uvádí, že vyjádření postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci a pomíjí i podstatné argumenty stěžovatelky.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud připomíná, že nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
15. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obvodního a městského soudu, že v dané věci není důvod pro vyloučení aplikace §243g odst. 2 o. s. ř., neboť nebylo prokázáno, že by uzavření darovací smlouvy představovalo obcházení zákona nebo rozpor s dobrými mravy. Stěžovatelka má za to, že soudy měly zkoumat, zda nejsou dány zvláštní okolnosti, které by mohly činit darovací smlouvu neplatnou (pravomocné nevydání pozemku původnímu vlastníkovi, uplatněné právo zahrádkářů a jejich legitimní očekávaní, vědomost prvního vedlejšího účastníka o tomto právu zahrádkářů, zjevná nevhodnost pozemku posloužit jako náhradní pozemek za pozemek nevydaný právním předchůdcům prvního vedlejšího účastníka).
16. Uvedenými stěžovatelkou tvrzenými skutečnostmi se soudy opakovaně zabývaly, a to vždy se shodným závěrem, naposledy městský soud v rozsudku ze dne 4. 6. 2021 č. j. 13 Co 359/2019-390, ve kterém uvedl, že rozhodl-li se Zdeněk Lžička v osmdesáti letech po zlomenině krčku po dlouhém období restitučních snah převést pozemek na syna, který jej řadu let zastupoval a u nějž bylo možno očekávat efektivnější výkon správy pozemku, lze takovému počínání stěží přisuzovat punc nemravnosti. Tyto své úvahy, včetně vypořádání námitky zjevné podezřelosti převodu, vyhodnocení pochybností ohledně ověření podpisu smlouvy cestou z nemocnice či úmyslu prvního vedlejšího účastníka a jeho otce vyloučit uzavřením smlouvy znovunabytí pozemku stěžovatelkou, městský soud v odůvodnění svého rozsudku (bod 27) dále podrobně a srozumitelně rozvádí. Městský soud konstatoval, že tvrzení stěžovatelky, že vydaný pozemek musel být účastníkům jeho následného převodu podezřelý na první pohled, zjevně nemůže obstát za situace, kdy nebyl podezřelý soudům v náhradovém řízení, v němž se stěžovatelka "takové frapantní podezřelosti" převáděného pozemku nedovolávala. Stěžovatelka namítá, že se městský soud tímto závěrem dopustil ústavně nepřípustné deformace skutkových zjištění, neboť stěžovatelka při jednání u obvodního soudu dne 29. 10. 2014 uvedla, že se na pozemku nachází zahrádkářská osada, že tento pozemek se podle §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě nevydává a že o něj požádal i ČSZS, k tomuto tvrzení rovněž předložila listinné důkazy. K tomu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelkou při jednání před obvodním soudem uvedené skutečnosti nijak nevyvracejí závěr městského soudu týkající se "podezřelosti pozemku na první pohled" v době jeho převodu, který je postaven na tom, že stěžovatelka nenamítala zjevnou vědomost stran smlouvy o podezřelosti pozemku, nikoli na tom, že by neuvedla zákonné překážky pro jeho převod. Obecné soudy taktéž přihlédly k tomu, že stěžovatelka v dovolání proti rozsudku městského soudu ze dne 26. 1. 2016 č. j. 21 Co 143/2015-245, jímž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 42 C 77/2014-96 nahrazující projev vůle stěžovatelky k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků se Zdeňkem Lžičkou, nenamítala nemožnost převodu pozemku parc. č. X1 z důvodu trvale zřízené zahrádkářské osady, ani v tomto dovolání nebyl tento pozemek výslovně zmíněn. Námitce stěžovatelky, že soudy vyslovily své závěry k okolnostem uzavření smlouvy o darování pozemku v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, proto nemůže Ústavní soud přisvědčit. To platí i pro námitku týkající se (ne)použití §984 občanského zákoníku. Ta byla řádně vypořádána Nejvyšším soudem, který se zřetelem k shora uvedený závěrům městského soudu ohledně důvodů relevantních pro závěr o neplatnosti předmětné darovací smlouvy dovodil, že je zjevné, že tuto argumentaci měl městský soud za irelevantní pro posouzení věci.
17. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se způsobem, jakým soudy vyložily §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, podle kterého nelze vydat pozemky v případě, že na pozemku byla na základě územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně umístěných, zřízena zahrádková nebo chatová osada nebo se na pozemku nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. říjnem 1976. Byla-li by z důvodu porušení citovaného ustanovení darovací smlouva neplatná, nesvědčila by prvnímu vedlejšímu účastníkovi jakožto třetí osobě ochrana (zákaz dotčení jeho poměrů novým rozhodnutím) podle §243g odst. 2 o. s. ř.
18. Městský soud v napadeném rozsudku srovnal znění textu §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě (zákaz vydání pozemku) a §29 téhož zákona (zákaz převodu), a dospěl k závěru, že splnění podmínky §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě je překážkou právě jen pro vydání pozemku a nebrání úspěšné oprávněné osobě v následujících dispozicích. První vedlejší účastník nabyl předmětný pozemek od svého otce jako vlastníka převádějícího majetek nabytý na základě konstitutivního soudního rozhodnutí, proto je v dané věci otázka věcného splnění podmínek výluky podle §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě bez významu.
19. Se závěrem městského soudu se ztotožnil Nejvyšší soud, který, jak bylo výše uvedeno, v této otázce, jakožto dovolacím soudem dosud neřešené, shledal dovolání přípustným. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku provedl gramatický, systematický a teleologický výklad §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, odkázal na svou k němu se vztahující judikaturu i na svou ustálenou rozhodovací praxi týkající se §29 zákona o půdě, a na nálezovou judikaturu Ústavního soudu k §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, a řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje dovolací námitky stěžovatelky směřující proti rozsudku městského soudu za důvodné, když poukázal na odlišný smysl a účel obou ustanovení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zákon neposkytuje uživatelům pozemků v zahrádkových a chatových osadách uvedených v §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě ochranu stejným způsobem, jakým je poskytnuta ve vztahu k majetku církví v §29 zákona o půdě, kterým vlastnická práva dočasně omezil zákazem jakýchkoliv převodů církevního majetku. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že pro ochranu právní jistoty oprávněných uživatelů pozemků, na nichž se nachází zahrádková nebo chatová osada, zákonodárce zvolil kromě zákazu jejich vydání oprávněným osobám v procesu restituce i jiné právní prostředky umožňující realizaci dosavadního užívacího práva. Závěru Nejvyššího soudu, že předmětem zákazu uvedeného v §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě není obecné omezení převoditelnosti tam uvedených pozemků (jejich částí) na třetí osoby, nýbrž pouze zákaz jejich vydání oprávněným osobám při vypořádání restitučního nároku, zatímco v jiných právních vztazích, tj. i ve vztahu mezi oprávněnou osobou, jíž byl pozemek vydán (byť zřejmě v rozporu s uvedeným zákazem) na základě pravomocného soudního rozhodnutí (později zrušeného), a třetí osobou, se tento zákaz neuplatní a takové převodní smlouvy nejsou neplatné pro jeho porušení, nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout.
20. Na uvedeném nic nemění ani námitky stěžovatelky, která Nejvyšším soudem učiněný gramatický a systematický výklad §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě zpochybňuje. V dané věci není sporu o tom, že pozemek parc. č. X1 byl na Zdeňka Lžičku převeden z majetku stěžovatelky na základě (později zrušeného) rozsudku obvodního soudu přestože pozemek nebylo možno vydat přímým restituentům pro překážku stanovenou v §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, a který proto nebyl vhodným náhradním pozemkem pro uspokojení nároku otce prvního vedlejšího účastníka Zdeňka Lžičky, jemuž nebylo možno vydat pozemek původní, byl na Zdeňka Lžičku převeden z majetku stěžovatelky na základě (později zrušeného) rozsudku obvodního soudu. Zákon o půdě v §6 odst. 1 stanoví, že oprávněným osobám (§4 odst. zákona o půdě) budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu, zatímco podle §11a téhož zákona oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že v náhradovém sporu nejde o vydání pozemku, nýbrž o jeho převedení, z uvedeného však nelze dovodit, jak činí stěžovatelka, že pojem vydání by se v této souvislosti [§11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě] vztahoval i na převod pozemku z oprávněné osoby na třetí osobu. Zdeněk Lžička byl nepochybně oprávněnou osobou podle §4 zákona o půdě, na niž nebylo možné pro překážku v §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě převést bezúplatně předmětný pozemek jako náhradní za nevydaný pozemek, stejně tak podle týchž ustanovení zákona o půdě byla oprávněnou osobou přímá restituentka Ing. Daniela Paterová, jíž nebylo možné pro shodnou překážku tento pozemek vydat. Závěr, že některé parametry týkající se procesu vydání pozemku [např. právě překážka vydání pozemku z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě] se vztahují taktéž na proces převodu pozemku postupem podle §11a téhož zákona, nevybočuje z mezí ústavnosti, neboť i v takovém případě jde o převod majetku do vlastnictví oprávněné osoby, což jej odlišuje od (dalších) převodů na třetí osobu, která již nevykazuje znaky uvedené v §4 zákona o půdě, jak proces vydání (původnímu vlastníkovi či jeho právním nástupcům) i převodu (náhradních pozemků) předpokládá. Závěr Nejvyššího soudu, že městský soud správně dovodil význam naplnění hypotézy §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě v nyní posuzované věci pouze pro náhradový spor (pro možnost převodu pozemku parc. č. X1 jako vhodného náhradního pozemku Zdeňku Lžičkovi jako oprávněné osobě) a nikoli pro posouzení (platnosti) darovací smlouvy uzavřené mezi Zdeňkem Lžičkou a prvním vedlejším účastníkem po převedení pozemku Zdeňkovi Lžičkovi na základě rozsudku obvodního soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 42 C 77/2014-96, proto shledal Ústavní soud ústavně souladným.
21. Stěžovatelka také nesouhlasí s teleologickým výkladem §11 odst. 1 písm. d) a §29 zákona o půdě, který obsáhle cituje. V dílčích aspektech jej označuje za správný, nesouhlasí však se závěrem Nejvyššího soudu, že podstatou §29 tohoto zákona nebyla toliko samotná blokace majetku, nýbrž příslib zákonodárce v časově odložené době přijmout právní úpravu vypořádávající historický majetek církví a náboženských společností, a že dispoziční omezení s historickým církevním majetkem sloužilo toliko k ochraně tohoto majetku do doby přijetí zvláštního zákona. Stěžovatelka je přesvědčena, že stejná ochrana, jaká byla poskytnuta historickému majetku církví (§29 zákona o půdě), je poskytnuta ochraně dlouhodobého užívání pozemků zahrádkáři [11 odst. 1 písm. d) téhož zákona].
22. Také této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Stěžovatelka poukazuje na právo zahrádkářů na převod blokovaných pozemků (§5 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. a po zrušení tohoto zákona §10b zákona č. 503/2012 Sb.), jež však právě, jak ústavně souladným způsobem odůvodnil Nejvyšší soud, představuje další možné prostředky ochrany zahrádkářů (vedle zákazu vydání těchto pozemků při vypořádání restitučního nároku), na rozdíl od historického majetku církví, kterému byla poskytnuta ochrana pouze v §29 zákona o půdě. Není také zřejmé, z čeho stěžovatelka dovozuje, že zánik nároku na převod pozemků zahrádkářů by zpochybňoval opodstatněnost blokačního ustanovení. Ochrana třetích osob stanovená v §243g odst. 2 o. s. ř. nic nemění na tom, že pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že na pozemku byla na základě územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně umístěných, zřízena zahrádková nebo chatová osada, nebo se na pozemku nachází zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1. říjnem 1976. Opodstatněnost zákazu vydání pozemků, jak jej stanoví §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, je tedy zjevná, pouze je tento zákaz prolomen ve prospěch třetích osob ve (výjimečných) případech předpokládaných v §243g odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud shodně s Nejvyšším soudem zde odkazuje na ustálenou praxi Nejvyššího soudu týkající se výkladu §243g odst. 2 o. s. ř., podle níž nabude-li třetí osoba vlastnické právo na základě smlouvy, která je vadná jen pro případný nedostatek práva předchůdce, od neoprávněného, kterému svědčí pravomocné soudní rozhodnutí, pak právo, které její předchůdce ve skutečnosti neměl, nabude originárním způsobem, a na jeho existenci nemůže vliv to, že později bylo pravomocné rozhodnutí v dovolacím řízení zrušeno.
23. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelka polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
24. Z uvedených důvodů Ústavní soud nehledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu