ECLI:CZ:US:2024:3.US.69.24.1
sp. zn. III. ÚS 69/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajka) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Jandové, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem Jižní 1820, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023 sp. zn. KSLB 76 INS 22654/2011, 76 ICm 1848/2013, 29 ICdo 25/2022, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti KOPPA, v. o. s., Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Postačí proto zmínit toliko základní fakta.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 2. 2020 č. j. 76 ICm 1848/2013-1840 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala na žalované obchodní společnosti KOPPA, v. o. s., jako insolvenčním správci dlužníka Ing. J. Jandy, LL.M., Ph.D., vyloučení movitých věcí ze soupisu majetkové podstaty specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku.
4. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 8. 9. 2021 č. j. 76 ICm 1848/2013, 103 VSPH 436/2020-3641, 103 VSPH 440/2020 (KSLP 76 INS 22654/2011) rozsudek krajského soudu potvrdil (výrok I.).
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl nyní napadeným usnesením jako nepřípustné podle §243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř.
6. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, jakým způsobem Nejvyšší soud rozhodl o jí podaném dovolání. Stěžovatelka předně zdůrazňuje, že řádně a v souladu s procesními předpisy vymezila dovolací důvody a dovolání proto nebylo možné považovat za vadné. Opětovně se vymezuje vůči nepřipuštění insolvenčního dlužníka jako vedlejšího účastníka řízení i "vykázání" její advokátky z jednání u krajského soudu ze dne 19. 2. 2020. Stěžovatelka uvádí, že "předpoklad přípustnosti spatřovala v tom, že odvolací soud neposoudil její podání a důkazy, které nebyly prvoinstančním soudem provedeny z objektivního hlediska a podle jeho smyslu a obsahu, což je podle ní v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu." Má za to, že Nejvyšší soud postupoval formalisticky a v konečném důsledku též protiústavně.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Postupují-li proto soudy - tak jako v nyní posuzovaném případě - v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
9. Ústavní soud dále konstatuje, že vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu, přičemž závěr, že by stěžovatelka ústavní stížností brojila rovněž proti rozhodnutím vrchního a krajského soudu, nelze dovodit ani z odůvodnění jejího návrhu, který odmítl stěžovatelčino dovolání pro nedostatečné vymezení jeho přípustnosti, v řízení o ústavní stížnosti je nutno věnovat pozornost právě tomuto aspektu. Při odmítnutí dovolání z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti totiž může být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti (s ohledem na respektování principů subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů) zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání, kdy Ústavní soud hodnotí, zda ze strany Nejvyššího soudu nedošlo k odepření práva na soudní ochranu (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1574/20 ze dne 23. 6. 2020; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z https://nalus.usoud.cz). Naopak samotná správnost, resp. ústavnost předchozích rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla ani předmětem meritorního přezkumu před Nejvyšším soudem, protože stěžovatel pro tento meritorní přezkum v důsledku zákonným předpokladům neodpovídajícího dovolání nevytvořil odpovídající procesní prostor.
10. Ústavní soud v této souvislosti již mnohokrát připomenul, že mezi povinné náležitosti dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017).
11. V kontextu takto vymezených obecných předpokladů ústavního přezkumu stěžovatelčiny věci Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že se prostřednictvím přiloženého dovolání, ověřeného v insolvenčním rejstříku, seznámil s jeho textem a zhodnotil, zda Nejvyšší soud při posouzení této vady dovolání nepostupoval příliš formalisticky, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není, a tedy že nedošlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu.
12. Ústavní soud s ohledem na odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůrazňuje, že stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Vada dovolání tedy nespočívala v nedostatečném vymezení dovolacích důvodů, jak se mylně domnívá stěžovatelka (srov. výše). Nejvyšší soud se totiž zabýval rovněž právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem (tj. dovolacím důvodem), nicméně konstatoval, že dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené ve stěžovatelčině dovolání. Dovolání ovšem zcela postrádá vymezení kritérií přípustnosti ve shora naznačeném smyslu, neboť tvrzeně nesprávné právní posouzení stěžovatelka nekonfrontuje s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Stěžovatelka v dovolání neuvedla, v čem se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou, resp. neuvedla, v čem rozhodnutí odvolacího soudu odporuje rozhodovací praxi Ústavního soudu. Stěžovatelka tedy svým podáním nevytvořila procesní prostor, v němž by se Nejvyšší soud teprve mohl nastolenými právními otázkami zabývat věcně.
13. Ústavní soud současně nepřehlédl, že stěžovatelka v podstatné části dovolání brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým závěrům obecných soudů. Tyto závěry vrchního soudu, navazující na závěry krajského soudu, ovšem plně dostojí požadavkům plynoucím z ústavních zásad spravedlivého procesu, což ovšem znamená, že v daném případě nevyvstalo v souvislosti s učiněnými skutkovými zjištěními žádné nesprávné právní posouzení, které by bylo eventuálně způsobilé založit též přípustnost dovolání (srov. cit. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 54-55). Stručně řečeno, stěžovatelka v nyní posuzovaném řízení neprokázala, že movité věci neměly být do soupisu zařazeny a že jí k těmto věcem svědčí vlastnické právo (srov. rozsudek vrchního soudu, body 21 [1] a 21 [7] a bod 9, jenž shrnuje skutková zjištění krajského soudu). Vzhledem k tomu, že skutkové závěry obecných soudů nelze považovat za natolik vadné, že by ve svém důsledku zakládaly porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny, proto bylo z pohledu Nejvyššího soudu zcela namístě uplatnit obecné pravidlo, dle kterého skutkové otázky nezakládají přípustnost dovolání [srov. nález sp. zn. I. ÚS 729/17 ze dne 10. 8. 2017, bod 14].
14. Dovozuje-li dále stěžovatelka přípustnost dovolání z tvrzeného rozporu rozsudku vrchního soudu se závěry plynoucími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1646/96, lze namítnout, že na toto rozhodnutí odkazuje až nyní v ústavní stížnosti. Podstatnější ovšem je, že tento odkaz stěžovatelka uplatňuje v souvislosti s průběhem jednání před krajským soudem ze dne 19. 2. 2020. Ústavní soud, s vědomím shora uvedených limitů ústavního přezkumu nyní posuzované věci, v souladu s názorem Nejvyššího soudu konstatuje, že námitky stěžovatelky související s průběhem uvedeného jednání naplňují zmatečnostní vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř., která je dle §241a odst. 1 o. s. ř. výslovně vyloučena jako relevantní dovolací důvod. K těmto vadám by Nejvyšší soud přihlížel z úřední povinnosti pouze za předpokladu, že by stěžovatelka (s ohledem na ostatní námitky) předložila přípustné dovolání, což se ovšem nestalo. Tento postup Nejvyššího soudu Ústavní soud již dříve opakovaně aproboval (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 44/19 ze dne 2. 5. 2019, bod 11).
15. Ústavní soud rovněž připomíná, že právo na spravedlivý proces v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání.
16. Ústavní soud rovněž podotýká, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda je v dané věci splněno alespoň jedno ze shora předestřených kritérií přípustnosti. Je tedy povinností samotného navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, včetně vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, což ovšem nebylo v posuzované věci splněno.
17. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv. Namítané právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě přitom Nejvyšší soud předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektoval, když postupoval plně v intencích shora zmiňované procesní zákonné úpravy.
18. Lze tak shrnout, že Ústavní soud v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal nic, co by mohlo s ohledem na shora předestřená obecná východiska ústavního přezkumu iniciovat uplatnění jeho kasační pravomoci.
19. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu