ECLI:CZ:US:2024:3.US.71.24.1
sp. zn. III. ÚS 71/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky KŠD Holding, s. r. o., v likvidaci, se sídlem Hvězdova 1734/2c, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Richardem Šubrtem, advokátem, se sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 33 Cdo 3616/2022-268, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2022 č. j. 70 Co 103/2022-230 a výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. července 2021 č. j. 24 C 88/2015-181, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Scott & Hagget Czech, s. r. o., se sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ("městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 ("obvodní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Postačí proto zmínit, že stěžovatelka uhradila na základě rozsudku městského soudu potvrzeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze ("vrchní soud") obchodní společnosti Scott & Hagget Czech, s. r. o. ("žalovaná"), částku 1 962 681 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 92 592 Kč. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2014 č. j. 23 Cdo 2987/2012-214 uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, jež vyústilo v zamítnutí žaloby z důvodu splnění požadovaného nároku. Posléze, v nyní posuzovaném řízení, se stěžovatelka domáhala vůči žalované vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího částkám uhrazeným na základě předchozího pravomocného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce 92 592 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve vztahu k částce 1 962 681 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval městský soud, který napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl nyní napadeným usnesením jako nepřípustné podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.").
6. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka ve způsobu, jakým obecné soudy vyložily smlouvu uzavřenou s žalovanou dne 3. 11. 2004. Opakuje ovšem námitky, které předkládala již v předchozím řízení, tj. v jí podaném odvolání i dovolání. Opětovně tudíž namítá, že od samého počátku smluvního vztahu deklarovala zájem rozšířit tým o celkem tři advokáty. Uvádí, že "jednoznačná formulace je obsažena ve Smlouvě, a neobsahuje možnost splnit Smlouvu i při nalezení nižšího množství kandidátů. I přes toto ujednání obsažené ve Smlouvě obecné soudy dovodily, že splnění Smlouvy nastalo i při zajištění pouze jednoho advokáta/právníka." Současně rozporuje závěr, že ke splnění smlouvy došlo i bez uzavření pracovní smlouvy či smlouvy o trvalé spolupráci s vybranými kandidáty.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy - tak jako v nyní posuzovaném případě - v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
9. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu při svém rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Na postupu a rozhodnutí obecných soudů tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Obecné soudy při zohlednění skutkových okolností nyní projednávaného případu dostatečně vyložily, proč argumentaci stěžovatelky nevyhověly. Z podání stěžovatelky je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
10. Obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč považovaly smlouvu z 3. 11. 2014 za platnou (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 7). Vyložily, proč žalované náležela odměna i při vyhledání dvou právníků, resp. odůvodnily, proč nebylo nutné, aby stěžovatelka uzavřela s vybranými kandidáty pracovní smlouvu nebo smlouvu o trvalé spolupráci (srov. rozsudek městského soudu, body 4 a 10). Ústavní soud není oprávněn tyto závěry revidovat, neboť na nich neshledal cokoliv protiústavního. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelkou předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá přesah do ústavní roviny, jenž by zakládal důvod pro kasační intervenci Ústavního soudu.
11. Ústavní soud současně připomíná, že výklad smluv jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů, do kterého Ústavnímu soudu obecně nepřísluší zasahovat (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2539/08 ze dne 11. 12. 2008; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy též správně zdůraznily, že základní zásadou výkladu smluv, traktovanou rovněž v judikatuře Ústavního soudu, je priorita výkladu, který nezakládá jejich neplatnost, před tím, který k tomu naopak směřuje, jsou-li možné výklady oba. Je tím vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy (srov. nález sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005). Výklad smlouvy ze dne 3. 11. 2004 provedený obecnými soudy v nyní posuzovaném případě, upřednostňující platnost právního jednání, neobsahuje prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti a Ústavní soud do něj tudíž není oprávněn jakkoliv zasahovat.
12. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila dovolací důvod, což je však podle §241a odst. 2 o. s. ř. jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že podstatou stěžovatelčina dovolání jsou námitky týkající se výkladu smlouvy (určení počtu vyhledaných kandidátů a podmínek splnění smlouvy), což ovšem není přípustný dovolací důvod. V odkazu na svou ustálenou judikaturu uvedl, že zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran, jde o skutkové zjištění, tudíž uzavřel, že stěžovatelčina dovolací argumentace nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť je jí vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud svůj právní závěr založil. Pakliže tedy stěžovatelčino dovolání neobsahovalo jeho obligatorní náležitost, nelze postup a rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání z tohoto důvodu odmítl, považovat za ústavně nekonformní.
14. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu