ECLI:CZ:US:2024:3.US.732.24.1
sp. zn. III. ÚS 732/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2023, č. j. 30 Cdo 3519/2023-134, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 30 Co 170/2023-117, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 369 697,63 Kč, která se skládala z náhrady nemajetkové újmy ve výši 128 000 Kč z titulu nezákonného trestního stíhání stěžovatele pro několik trestných činů hospodářské a majetkové povahy, náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku tohoto trestního stíhání ve výši 70 000 Kč a náhrady škody za obhajobu ve výši 171 697,63 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 2. 2023, č. j. 14 C 115/2021-75, vyhověl žalobě co do částky 368 935,63 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. Současně určil žalované povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 143 420,86 Kč. Městský soud v Praze ("městský soud") k odvolání žalované nyní napadeným rozsudkem tento rozsudek ve vyhovujícím výroku ohledně částky 26 173 Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně částky 342 762,63 Kč tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Současně stanovil povinnost stěžovatele zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 4 800 Kč. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva, zakotvená čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal s otázkou zvýšení mimosmluvní odměny podle §12 odst. 1 advokátního tarifu ve spojení s §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ("zákon o odpovědnosti státu"). Dále tvrdí, že §32 odst. 3 právě cit. zákona je v rozporu s čl. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť promlčecí doba pro uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu je nepřiměřeně krátká (6 měsíců) a stát je tak oproti jiným škůdcům neodůvodněně zvýhodněn. Třetí námitkou stěžovatel vytýká nedostatečné vypořádání se s jeho návrhem na přerušení řízení a předložení návrhu na zrušení §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu. Ve čtvrté námitce stěžovatel uvádí, že námitka promlčení nároku byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Vedlejší účastník přitom, byť k promlčení nároku stěžovatele mělo dojít již dne 8. 1. 2021, dne 14. 4. 2021 přiznal a poté plnil stěžovateli náhradu nemajetkové újmy ve výši 70 000 Kč a námitku promlčení začal uplatňovat teprve po podání žaloby. Závěrem stěžovatel výslovně uvádí, že s ústavní stížností nespojuje návrh na zrušení §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu, neboť by tímto návrhem "zbytečně zatěžoval Ústavní soud", přičemž ústavně konformní výklad zákona má přednost před jeho zrušením.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Při hodnocení opodstatněnosti námitek stěžovatele je nutno především uvést, že se v ústavní stížnosti zaměřil na zpochybnění uplatnění §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu upravující institut promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy. Z ustanovení §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu vyplývá, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí tohoto zákona, neskončí promlčecí doba dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod R 58/2011 (www.nsoud.cz), pod bodem III. ve vztahu ke skončení řízení vyplývá, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Kdy nabývá rozhodnutí právní moci, upravují samostatně jednotlivé procesní předpisy, tj. občanský soudní řád, soudní řád správní a trestní řád.
7. Ústavní soud stejně jako dovolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. body 5 a 6 napadeného usnesení) připomíná, že otázkou, zda způsobem, jakým je v §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu upraven institut promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, nedochází k faktickému zúžení dotčeného základního práva, se soudy již v minulosti zabývaly. Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že hlavním kritériem pro ústavní soulad aplikace šestiměsíční lhůty je reálná možnost domáhat se včas svého nároku. Bez ní by skutečně mohlo dojít k faktickému "vyprázdnění" obsahu práv vyplývajících z čl. 36 odst. 3 Listiny, které představuje jediný limit aplikace příslušného zákona (srov. čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). Nic takového však zdejší soud v daném případě nezjistil.
8. Je vhodné připomenout, že se Ústavní soud v minulosti zabýval i možným porušením principu rovnosti, když aproboval oprávnění zákonodárce upravit otázku "splatnosti" náhrady škody způsobené státem odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 20, usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. 5. 2012] a označil v nich uvedené důvody za použitelné také v případě stanovení promlčecí lhůty. Ústavní soud tehdy poukázal na zvláštní funkci veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí, a zejména na skutečnost, že stát vystupuje jako mocensky nadřazený subjekt, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů jiných, v důsledku čehož s nimi nemůže být v rovnoprávném postavení a automatická aplikovatelnost právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřená v občanském zákoníku jakožto základním kodexu upravujícím soukromoprávní vztahy, je tak vyloučena [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 14. a 19., nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 24., usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. 5. 2012].
9. Ustanovení §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu tedy Ústavní soud v minulosti shledal ústavně konformním, neboť jím není mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost intenzity kvalifikovatelné jako protiústavní, ani jím není bezdůvodně privilegován stát; nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.
10. Argumentace stěžovatele vedená v tomto směru ostatně není ani příliš konzistentní. Na straně jedné totiž městskému soudu vytýká, že nevyhověl jeho návrhu (podobně postupoval Nejvyšší soud) a nepřerušil řízení a nepodal Ústavnímu soudu návrh na zrušení citovaného zákonného ustanovení a v tomto údajném pochybení spatřuje zásah do svých základních práv, nicméně na straně druhé výslovně uvádí, že zrušení tohoto ustanovení jakožto akcesorický návrh k ústavní stížnosti sám nepodává, neboť má za to, že je lze vyložit ústavně konformně. V této úvaze však Ústavní soud nespatřuje velkou logiku: podle čl. 95 odst. 2 Ústavy totiž platí, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Má-li proto stěžovatel skutečně za to, že předmětné zákonné ustanovení je protiústavní a vytýká-li městskému a Nejvyššímu soudu, že nepostupovaly podle čl. čl. 95 odst. 2 Ústavy, znamená to jinými slovy vyjádřeno, že toto ustanovení nelze vykládat ústavně konformně. Pak ovšem nedává žádný rozumný smysl, aby stěžovatel nevyužil procesní možnost, kterou má, a nenavrhl sám jeho zrušení jako protiústavní, a naopak se domáhá jeho ústavně konformního výkladu.
11. Ústavní soud dále přisvědčil názoru obecných soudů, že stěžovatel, navíc po celou dobu řízení zastoupený advokátem, tedy právním profesionálem, měl dostatečný časový prostor, aby svůj nárok stihl uplatnit v zákonem stanovené lhůtě. Ústavní soud tyto závěry obecných soudů nepovažuje za výsledek jejich svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu, což by teprve v daném případě mohlo založit důvod pro jeho kasační zásah. Naopak, obecné soudy byly v hodnocení výše uvedených otázek konzistentní, jejich závěry se nevymykají ustálené soudní praxi, současně však neopomenuly zkoumat ani specifické okolnosti rozhodované věci ve vztahu k námitce promlčení ze strany žalované, i její případný rozpor s dobrými mravy (srov. zejména body 19 a 20 napadeného rozsudku městského soudu). Ústavní soud, vázán shora uvedeným principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, v těchto jejich závěrech nezjistil žádný neústavní exces, který teprve by mohl založit jeho kognici. Ani tato námitka stěžovatele proto není opodstatněná.
12. Namítá-li stěžovatel, že městský soud chybně považoval za nevěrohodnou výpověď jeho zástupce Mgr. R. Vachouška, byť se jedná o právního profesionála, a naopak uvěřil svědecké výpovědi zaměstnankyně odboru odškodňování vedlejšího účastníka T. K. ohledně toho, zda skutečně stěžovatele přesvědčovala, aby nepodával žalobu k soudu a namísto toho vyčkal "vypořádání" uplatňované částky odškodnění, je třeba uvést, že tyto námitky se svojí podstatou týkají přehodnocení výsledků provedeného dokazování, které však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Výjimkou z tohoto obecného pravidla je pouze situace, kdy by nastal extrémní nesoulad mezi zjištěnými výsledky dokazování a jejich skutkovým a právním posouzením, což však v nyní posuzované věci zjevně nenastalo.
13. Konečně k námitce, že se Nejvyšší soud nevypořádal s otázkou zvýšení mimosmluvní odměny podle §12 odst. 1 advokátního tarifu ve spojení s §31 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu, Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud řádně vyložil (bod 7 napadeného usnesení), že městský soud tuto otázku vyřešil v souladu s jeho judikaturou, když nepovažoval jednotlivé úkony právní služby za časově náročné nebo mimořádně obtížné za situace, kdy stěžovatel tvrdil mimořádnou obtížnost a časovou náročnost obecně ve vztahu ke všem úkonům obhajoby v dané věci a nikoliv ve vztahu k jednotlivému konkrétnímu úkonu. Městský soud totiž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že mimořádná obtížnost může spočívat v neobvykle zvýšených odborných či profesních nárocích na advokáta, kdy je např. třeba použití cizího práva nebo jazyka, jde o úkony časově velmi dlouhé nebo uskutečněné mimo obvyklou pracovní dobu. V tomto případě bylo však trestní řízení standardně náročné a důvody pro mimořádné zvýšení mimosmluvní odměny proto dány nebyly.
14. Nad tento rámec Ústavní soud dodává, že polemika se závěry obecných soudů či s ustálenou judikaturou stěžovateli nemůže zajistit úspěch ve věci a spíše budí dojem, že poněkud zastírá podcenění samotného řízení o žalobě, které jako jediné stálo za neúspěchem stěžovatele. Lze toliko s odkazem na právní zásady ignorantia legis non excusat (neznalost zákona neomlouvá) a vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým) uzavřít, že stěžovatel nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, pokud sám své nároky včas a řádně podanou žalobou neuplatnil.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně, a že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu.
16. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu