ECLI:CZ:US:2024:3.US.818.22.1
sp. zn. III. ÚS 818/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. R., zastoupené Mgr. Markem Šimákem, advokátem, sídlem Havlíčkova 15, 110 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 3 Tdo 512/2021-5237, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2020 sp. zn. 9 To 279/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. května 2020 sp. zn. 3 T 91/2011, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovatelce bylo vedeno trestní řízení, ve kterém byla nejprve opakovaně soudem prvého stupně zproštěna obžaloby s následným zrušením takového rozhodnutí v odvolacím řízení. Posléze byla napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod bodem I. uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon") a podle §37 trestního zákona bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 18 T 4/2008 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. 4 To 42/2012. Pod bodem II. byla stěžovatelka podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona.
3. Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením ze dne 19. 11. 2020 sp. zn. 9 To 279/2020 podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí městského soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 24. 11. 2021 č. j. 3 Tdo 512/2021-5237 podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
5. Trestná činnost, pro kterou byla stěžovatelka odsouzena, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že dne 2. 7. 2008 v úmyslu vylákat finanční plnění uzavřela s Ministerstvem zahraničních věcí jako jednatelka společnosti X tři smlouvy týkající se realizace projektů s názvem "A", "B" a "C", kdy předmětem plnění dle zmíněných projektů bylo uskutečnění prezentačních kampaní zaměřených na akvizici asijských účastníků a vyhledání obchodních a investičních příležitostí pro české firmy v lokalitách Hongkong, Singapur a Čína; jejich pořádání přitom stěžovatelka deklarovala předložením závěrečných zpráv Ministerstvu zahraničních věcí, ačkoliv si byla vědoma, že se tyto zprávy nezakládají na pravdě, neboť k realizaci žádných akcí ve smyslu požadavku Ministerstva zahraničních věcí, a tudíž i příslušných smluv, nepřistoupila, přičemž dne 7. 7. 2008 vystavila fakturu číslo 719 2008 na částku ve výši 489 000 Kč za kampaň v Hongkongu, dne 4. 7. 2008 fakturu číslo 720 2008 na částku ve výši 464 000 Kč za kampaň v Číně a dne 2. 7. 2008 fakturu číslo 721 2008 na částku ve výši 497 000 Kč za kampaň v Singapuru, na základně kterých byla dne 26. 8. 2008 Ministerstvem zahraničních věcí a k jeho škodě proplacena na účet společnosti X částka v celkové výši 1 450 000 Kč.
6. Stěžovatelka nejprve upozorňuje na průběh řízení, kdy byla opakovaně zproštěna obžaloby, po čemž následovalo vždy vrácení věci obvodnímu soudu, byť ve věci proběhlo obsáhlé dokazování a hodnocení důkazů. Městský soud svými pokyny při neustálém rušení zprošťujících rozsudků značně překračoval své pravomoci v otázce hodnocení důkazů v rozporu s §263 odst. 7 trestního řádu, čímž zasáhl do zásady volného hodnocení důkazů a bezprostřednosti a ústnosti řízení.
7. Teprve ve svém posledním složení senát obvodního soudu částečně vyhověl městskému soudu, přičemž odsouzení založil, dle stěžovatelky, na spekulacích nemajících oporu v provedených důkazech a zkreslených výsleších svědků. Stěžovatelka trvá na tom, že prezentační kampaně proběhly tak, jak bylo napsáno v záměru, splňovaly požadavky ekonomické diplomacie a byly řádně vyúčtovány. Pokud soudy konstatovaly absenci objektivních skutečností, které by kampaně dokládaly, stěžovatelka uvádí, že spis obsahuje například ukázky propagačních materiálů. Dále nesouhlasí se závěrem soudu, že výsledky daňové kontroly nejsou pro věc zásadní. Přitom se cítí poškozena tím, že zpráva o daňové kontrole byla vyjmuta ze spisu. Poukazuje též na to, že ministerstvo, jež mělo být poškozeno, neuplatnilo v trestním řízení nárok na náhradu škody.
8. Porušení práva na obhajobu stěžovatelka spatřuje v tom, že o výsleších spoluobviněných v přípravném řízení dne 21. 4. 2011 byl obhájce stěžovatelky informován až v den jejich konání.
9. Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
III.
Vyjádření k věci
11. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
12. Obvodní soud uvedl, že stěžovatelka toliko obsáhle opakuje svoji obhajobu, se kterou se obecné soudy již vypořádaly. Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
13. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 uvedlo, že nosné kasační důvody, které vedly odvolací soud ke zrušení zprošťujících rozsudků, se vždy týkaly nevypořádání se se všemi důkazy provedeným v rámci dokazování před nalézacím soudem, které podle veřejné žaloby prokazovaly vinu stěžovatelky ve smyslu podané obžaloby. Tyto důkazy nalézací soud ve všech zprošťujících rozsudcích pomíjel či je bagatelizoval, případně je toliko konstatoval, ale nehodnotil je (odůvodnění těchto zprošťujících rozsudků bylo v podstatě i po změně obsazení senátu prvoinstančního soudu obsahově shodné bez respektování právního názoru městského soudu, přičemž nalézací soud opakovaně nekriticky vycházel z argumentace obhajoby stěžovatelky, aniž by tuto obhajobu konfrontoval s důkazy, které prokazovaly její vinu). Postup odvolacího soudu podle §262 trestního řádu, ke kterému odvolací soud přistoupil poté, co zrušil v pořadí třetí zprošťující rozsudek nalézacího soudu, byl přitom podroben testu ústavnosti ze strany Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 297/16, v níž Ústavní soud shledal postup odvolacího soudu podle §262 trestního řádu ústavně konformním. I nynější ústavní stížnost by tak měla být odmítnuta.
14. Nejvyšší soud sdělil, že výhrady stěžovatelky v dovolacím řízení nepřesahovaly meze běžné polemiky s hodnotícími úvahami soudů. Oproti těmto výhradám přisvědčil Nejvyšší soud podrobné a logické argumentaci nalézacího i odvolacího soudu vycházející z konkrétních ve věci provedených důkazů. Šlo o zjištění, že stěžovatelkou účtované projekty neproběhly v rozsahu sjednaných smluv. Některé účtované kampaně proběhly ještě před podpisem smluv (konkrétně Singapur) a drtivá většina projektů byla ve skutečnosti realizována zastupitelskými úřady. Přestože někteří svědci hovořili o úspěšnosti projektů, zjevně nedokázali rozlišit tyto kampaně v zahraničí s X fórem v roce 2009, které však proběhlo v Praze. Tito svědci se nemohli vyjádřit k žádným konkrétním okolnostem, ale vyjadřovali pouze svůj obecný pocit z přínosu jednotlivých projektů. Naopak svědci z řad pracovníků ministerstva působících v zahraničí spolupráci se stěžovatelkou na projektech vyloučili. V souvislosti s jednotlivými doklady předloženými stěžovatelkou soudy logicky vysvětlily, proč nemohly reálně uskutečnění projektů stěžovatelkou prokázat. Dílem se jednalo o doklady vztahující se k jinému období, dílem o doklady sice vztahující se k pobytu stěžovatelky v zahraničí, ovšem neprokazující žádným způsobem, že skutečně prováděla činnosti, které následně fakturovala. Tvrzení stěžovatelky o celkových nákladech na prezentační kampaně v Asii se tak ukázalo jako nepravdivé. Právě v tomto smyslu uvedla Ministerstvo zahraničních věcí (a ve své podstatě i obviněné M. S. a V. M.) v omyl, když si neoprávněně nárokovala a účtovala finanční odměnu za akce a ve výši, které nikdy nevznikly a pokud vznikly nějaké náklady, tak to bylo v souvislosti s X fórem v Praze. K poměrně významné části dovolací argumentace týkající se marketingové kampaně v Sýrii je třeba uvést, že pro související skutek byla stěžovatelka podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěna obžaloby.
15. Stěžovatelka současně v dovolání uplatnila řadu dalších výhrad, jež se týkaly zejména postupu policejního orgánu, jeho odbornosti či způsobu žurnalizace spisu. Z hlediska dovolacího soudu byla významná pouze okolnost, že obhájce stěžovatelky nebyl náležitě vyrozumíván o konání úkonů přípravného řízení (výslechu svědků). Za podstatné v této souvislosti považoval dovolací soud zjištění, že svědci, kterých se mělo pochybení týkat, byli podrobně vyslechnuti v hlavním líčení za účasti stěžovatelky i jejího obhájce, kterým tak bylo umožněno reagovat na veškeré sporné otázky týkající se výpovědí těchto svědků.
16. Pokud stěžovatelka dále poukazovala na opakované změny ve složení senátu nalézacího soudu, neshledal Nejvyšší soud žádné známky účelovosti. Odvolací soud využil svého oprávnění plynoucího z §262 trestního řádu pouze jedenkrát, ostatní změny byly důsledkem objektivních překážek na straně členů senátu. Další výhrada stěžovatelky, že ve věci byla nejprve šestkrát zproštěna obžaloby, nemohla mít na správnost dovoláním napadených rozhodnutí sama o sobě vliv. Tuto okolnost zohlednil nalézací soud při rozhodování o trestu, když postupoval podle §37 trestního zákoníku a upustil od uložení souhrnného trestu.
17. Jelikož dovolací argumentace neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestního řádu a na jejím základě nebylo shledáno ani jiné porušení práva obviněné na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. Po seznámení se s obsahem předložené ústavní stížnosti stěžovatelky má Nejvyšší soud za to, že její argumentační linka navazuje na předchozí obhajobu, s níž se již obecné soudy zevrubně a přesvědčivě vypořádaly. Nejvyšší soud proto považuje za dostatečné odkázat na obsah odůvodnění svého usnesení, případně na odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
18. Nejvyšší státní zastupitelství má za to, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích stěžovatelčinými námitkami zabývaly, zohlednily je ve svých skutkových i právních úvahách a vyjevily, z jakých důvodů jim nepřisvědčily. Městský soud ve svých zrušujících rozhodnutích nepožadoval nadbytečné dokazování ani protiprávně nezasahoval do volného hodnocení důkazů obvodním soudem ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, ani se nevyjadřoval přímo či nepřímo ke spolehlivosti některého důkazu, k věrohodnosti svědka, k pravdivosti listinného důkazu apod. Nebyl primárně veden úmyslem prosadit své osobité hodnocení důkazů, nýbrž byl v situaci, kdy mu byla již opakovaně předložena věc, v níž se soud prvního stupně dosud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a neúplnosti svých skutkových zjištění neodstranil, ač byl opakovaně seznámen s tím, jaké významné okolnosti (podložené konkrétními důkazy) nesmí ze svých úvah o posouzení zaviněného jednání obviněné pominout. Pro právní závěr ohledně posouzení jednání obviněných nebyl prvoinstanční soud ovšem schopen ve vzájemných souvislostech zohlednit všechny podstatné zjištěné skutečnosti.
19. Pokud jde o krátký časový interval vyrozumění obhájce před konáním výslechu spoluobviněného S., ten sice vzbuzuje jisté pochybnosti o zcela odpovídajícím procesním postupu vyšetřovatelky, o porušení základního práva stěžovatelky na účinnou obhajobu se však jednat nemůže. Stěžovatelka jednak neuvádí, zda obhájce vyšetřovatelku žádal o posunutí termínu konání výslechu tak, aby se tohoto úkonu obhájce mohl zúčastnit, především však případná absence obhájce u prvotních výslechů spoluobviněných, i pokud by bylo konstatováno procesní pochybení vyšetřovatelky při vyrozumívání o úkonu, byla z ústavně právního hlediska napravena opětovným výslechem těchto osob v hlavním líčení za účasti obhájce.
20. Poukazuje-li pak stěžovatelka na chybějící zprávu o daňové kontrole č. 491857/11/001932101272 ze dne 16. 11. 2011, jež neměla být zařazena do trestního spisu v přípravném řízení, opomněla dodat, že se nakonec součástí spisu stala, jak sama připustila v dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost je tak dle názoru Nejvyššího státního zastupitelství zjevně neopodstatněná.
21. Městský soud ani Městské státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
22. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelce k případné replice. Ta ve své reakci upozornila, že pokud Nejvyšší soud uvádí, že drtivá většina projektů byla ve skutečnosti realizována zastupitelskými úřady, nic takového dosud nikdo netvrdil; zastupitelské úřady jednoznačně vyloučily, že by se samy v propagaci X fóra angažovaly, naopak připustily v tomto směru spolupráci se stěžovatelkou. P. V., v rozhodnou dobu ekonomický rada na zastupitelském úřadu v Pekingu, také při hlavním líčení dne 20. 12. 2012 potvrdil, že jej stěžovatelka požádala o pomoc při propagaci X fóra v Číně.
23. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdrženou repliku k duplice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
24. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od obvodního soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 91/2011. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
25. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
26. Vznáší-li stěžovatelka výhrady k rozhodnutím městského soudu, kterými byly opakovaně rušeny zprošťující rozsudky obvodního soudu, a k jeho postupu podle §262 trestního řádu, čímž měl zasáhnout do zásady volného hodnocení důkazů a bezprostřednosti a ústnosti řízení, touto otázkou se Ústavní soud již zabýval v rámci ústavní stížnosti stěžovatelky sp. zn. I. ÚS 297/16, kterou odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vyšel přitom ze zjištění, že městský soud nejprve opakovaně zrušil zprošťující rozsudky obvodního soudu a až poté nařídil zároveň projednání věci v jiném složení senátu, což odůvodnil nerespektováním pokynů vyslovených v předchozích kasačních rozhodnutích, a v této souvislosti vyslovil ve vztahu k rozhodnutí obvodního soudu řadu konkrétních výhrad obdobné povahy, jako tomu bylo v předchozích rozhodnutích, kdy obvodnímu soudu vytýkal především to, že rozsudek nemá náležitosti podle §125 trestního řádu, neboť v něm chybí hodnocení provedených důkazů nebo je hodnocení nedostatečné a neúplné. Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že z napadeného usnesení městského soudu je zcela zřejmé, co konkrétně obvodnímu soudu vytýká a lze je považovat za ústavně konformní. Pokud stěžovatelka stejné námitky opakuje i v nyní posuzované věci, Ústavní soud neshledává důvod k tomu, aby své dříve vyslovené závěry jakkoliv přehodnocoval.
27. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů, čímž se však zcela míjí se smyslem institutu ústavní stížnosti. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v rozhodnutích obecných soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen. Stěžovatelčina polemika s jejich závěry se pohybuje toliko v rovině práva podústavního, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů. Soudy rozebraly jednotlivé výpovědi a další provedené důkazy a vyložily, proč dospěly k závěru o stěžovatelčině vině.
28. Stěžovatelka byla usvědčena na základě rozsáhlého dokazování, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že prezentační kampaně v Hongkongu, Singapuru a v Číně neproběhly takovým způsobem, jak to prezentovala stěžovatelka. Jak poukázal Nejvyšší soud v napadeném usnesení, soudy neměly pochybnosti o tom, že stěžovatelka do uvedených zemí vycestovala, vykazovala však cesty ve zcela nereálných rozměrech a nákladech, navíc listinami a fakturami, které s těmito kampaněmi nesouvisely. Její tvrzení o celkových nákladech na prezentační kampaně se ukázalo jako nepravdivé, čímž uvedla Ministerstvo zahraničních věcí v omyl, když si neoprávněně nárokovala a účtovala finanční odměnu za akce, které se nekonaly. Pokud jí nějaké náklady vznikly, pak to bylo v souvislosti s X fórem konaným v Praze.
29. Obvodní soud se přitom snažil pečlivě rozlišit a individuálně posoudit jednotlivá jednání stěžovatelky, o čemž svědčí ostatně i jeho rozhodnutí ve vztahu k té části obžaloby, jíž bylo stěžovatelce kladeno za vinu, že se měla dopustit trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona v souvislosti s realizací podnikatelské mise do Sýrie zaměřené na energetiku a prezentaci Česko-syrského hospodářského výboru, neboť v případě tohoto projektu po provedeném dokazování plně uplatnil zásadu in dubio pro reo a stěžovatelku obžaloby zprostil.
30. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, ani procesní vady dosahující ústavně právního rozměru, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
31. Uvedené platí i pro hodnocení významu skutečnosti, že při daňové kontrole nedošlo ke zjištění žádných pochybení. Jelikož výsledek dané daňové kontroly ani nebyl pro věc rozhodující, stěží lze též přičíst zásadnější význam tomu, zda zpráva o daňové kontrole byla či nebyla součástí spisu, respektive kdy k němu byla připojena či z něj vyjmuta.
32. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že Ministerstvo zahraničních věcí se vzdalo svých procesních práv jako poškozeného, tato okolnost sama o sobě neznamená, že mu žádná škoda nevznikla, tedy že stěžovatelka účtovala náklady oprávněně.
33. K námitce stěžovatelky v její replice proti vyjádření Nejvyššího soudu, že dosud nikdo netvrdil, že drtivá většina projektů byla ve skutečnosti realizována zastupitelskými úřady, Ústavní soud poznamenává na vysvětlenou, že Nejvyšší soud zjevně naráží na skutečnost, že obdobný druh projektů a aktivit byl obecně realizován zastupitelskými úřady. Nejde o to, že by tvrdil, že by zastupitelské úřady na místo stěžovatelky provedly právě ty konkrétní projekty rozporované v trestním řízení.
34. Jistou opodstatněnost lze přiznat pouze námitce stěžovatelky, že její obhájce nebyl řádně vyrozumíván o konání úkonů trestního řízení. Ústavní soud ovšem již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1325/09, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 1596/11, ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 či ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1578/16, dostupná na https://nalus.usoud.cz). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv dotčené osoby a zjištění, že jde o zásah, který nelze v průběhu dalšího řízení odčinit (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2592/15). Pro posouzení dané věci je proto podstatné, že spoluobvinění stěžovatelky, kterých se mělo pochybení týkat, byli podrobně vyslechnuti v hlavním líčení za účasti stěžovatelky i jejího obhájce, kterým tak bylo umožněno, aby na výpovědi těchto osob reagovali.
35. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2024
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu