ECLI:CZ:US:2024:3.US.89.24.1
sp. zn. III. ÚS 89/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáš Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Adriany Pilařové, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti výroku I. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2023 č. j. 11 Kss 1/2023-313, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala ústavní stížnost v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného výroku I rozhodnutí soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její práva podle čl. 10, čl. 11, čl. 21 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkovým protokolem č. 1 k Úmluvě.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených listin a spisu, stěžovatelka byla kárným senátem Nejvyššího správního soudu uznána vinnou podle §19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů (dále jen "zákon č. 7/2002 Sb."), skutkem I, a to, že jako opatrovnice opatrovance (bratrance) v období od srpna 2020 do února 2023 vykonávala toto opatrovnictví v rozporu s §457, §465 odst. 1 a §466 občanského zákoníku. Opatrovnictví vykonávala ve stavu zjevného objektivního střetu svých zájmů a zájmů opatrovance, který přivodila a který vylučoval důslednou a nezávislou ochranu zájmů opatrovance, jak bylo její povinností. Stěžovatelka byla prokazatelně seznámena se zdravotním stavem opatrovance, s jeho osobnostní nezralostí a finanční a sociální nezkušeností, přičemž byla také poučena o právech a povinnostech opatrovníka a byla osobou kvalifikovaně práva znalou jakožto soudkyně občanskoprávního úseku Obvodního soudu pro Prahu 8. Předcházejícím rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2021 č. j. 16 Kss 3/2021-173 byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání kárného provinění podle §87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) a bylo jí uloženo kárné opatření snížení platu o 10 % na dobu šesti měsíců. V době před zahlazením dřívějšího kárného opatření tedy zaviněně porušila povinnosti soudkyně podle §80 odst. 1, 4 a 5 zákona o soudech a soudcích, a tím spáchala kárné provinění podle §87 odst. 1 ve spojení s §88 odst. 1 písm. b) in fine zákona o soudech a soudcích, za které jí kárný senát uložil kárné opatření odvolání z funkce soudkyně podle §88 odst. 1 písm. d) zákona o soudech a soudcích. Kárný senát řízení pro skutek II zastavil, neboť kárné opatření, ke kterému mohlo kárné stíhání za tento skutek vést, je zcela bez významu vedle kárného opatření, které bylo kárně obviněné uloženo za kárné provinění pod bodem I. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na znění rozsudku kárného senátu.
3. Stěžovatelka v první námitce brojí proti posouzení skutků kárným senátem a podstatou druhé námitky je nesouhlas s jednoinstančností kárného řízení upraveného právním předpisem. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že skutky, za něž byla uznána vinnou, nenaplňují skutkovou podstatu kárného provinění. Stěžovatelka byla uznána vinnou kárným proviněním za skutek, pro který by, pokud by nebyla opatrovnicí, skutková podstata kárného provinění nebyla i při shodných skutkových okolnostech, naplněna. Kárný senát tak vycházel pouze z objektivního pojetí střetu zájmů stěžovatelky jako opatrovnice a jejího opatrovance, aniž by se vypořádal s tím, že subjektivně střet zájmů nenastal. Stěžovatelka spatřuje zásah do svého práva podle čl. 10 Listiny, je-li v rámci kárného řízení pouze z vnějšku, bez hlubší znalosti vnitřních rodinných vztahů, podsouván jako jediný uměle konstruovaný etický model chování v rámci vztahů v širší rodině bez přihlédnutí k aspektům jako láska, soudržnost, sounáležitost, pomoc, vzájemná úcta, důvěra a vděk, a dochází-li naopak k uplatnění presumpce chamtivosti, ziskuchtivosti a zlých úmyslů, připomínající metody předlistopadového kádrování.
4. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
5. První námitka stěžovatelky spočívá v polemice stěžovatelky s jednotlivými důvody napadeného rozhodnutí kárného senátu. K tvrzením stěžovatelky v ústavní stížnosti nezbývá než opakovat, že výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. Nejvyšší správní soud posuzoval jednání kárně obviněné stěžovatelky jako opatrovnice ustanovené opatrovnickým soudem svému bratranci (opatrovanci). Kárné provinění soudkyně je spatřováno tedy v jejím jednání v občanském životě, mimo výkon soudcovské funkce. Nejvyšší správní soud na základě detailního dokazování uzavřel, že stěžovatelka jednala ve zjevném objektivním střetu zájmů ve svůj prospěch, čímž nehájila práva a zájmy svého opatrovance. Tohoto jednání se dopustila tím, že dne 9. 6. 2021 uzavřela s opatrovancem kupní smlouvu na ideální 1/2 nemovitostí v P. za kupní cenu ve výši 5 mil. Kč, kterou sama určila jako nižší, než byla cena stanovená znaleckým posudkem; dále uzavřela s opatrovancem jako zástavcem a bankou jako zástavním věřitelem zástavní smlouvu na celé nemovitosti v P., včetně polovičního podílu opatrovance, ačkoli se jednalo o zajištění jejího dluhu z hypotečního úvěru ve výši 5,5 mil. Kč, který si vzala na zaplacení kupní ceny opatrovanci. Dále z bankovního účtu opatrovance převáděla částky ve výši celkově statisíců na účet svůj i svých dětí a také z něj financovala rekonstrukci a vybavení nemovitostí v P., včetně její poloviny, kterou od opatrovance odkoupila. Stěžovatelka tak zhodnotila svůj majetek, který získala od opatrovance, což je v příkrém rozporu s účelem opatrovnictví a s důvody, pro které mu byla jmenována opatrovnicí. Stěžovatelka uvedené skutky v kárném řízení nerozporovala, jen je hodnotila odlišně, přičemž argumentovala tím, že členové rodiny byli s jejím jednáním seznámeni a toto jednání schvalovali a svým jednáním naopak majetek opatrovance rozšířila, i když to nebyla její povinnost jako opatrovnice. Proto její jednání nebylo protiprávní. Tuto argumentaci opakuje rovněž v ústavní stížnosti, ve svém jednání střet zájmů nespatřuje.
7. Nejvyšší správní soud po provedeném dokazování uzavřel, že stěžovatelka profitovala z důsledků svého neetického jednání, které bylo rozporné s ustanoveními občanského zákoníku o opatrovnictví. Stěžovatelka se fakticky ujala správy jmění opatrovance, k čemuž nebyla oprávněna. Jednala v rozporu se zájmy opatrovance, ať již peněžními převody na účet svůj a svých zletilých dětí, získáním hypotečního úvěru, zastavením nemovitostí v P. a koupí jejich ideální poloviny od opatrovance a následným rekonstruováním a vybavováním těchto nemovitostí převážně z prostředků opatrovance.
8. Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl po provedeném dokazování velmi podrobně odůvodněným soudním rozhodnutím, kterému z hlediska ústavnosti není co vytknout. V tomto kontextu Ústavní soud k výše uvedeným skutkům, které stěžovatelka ani nerozporuje, konstatuje, že plní-li soudce svou občanskou povinnost, ať uloženou zákonem nebo převzatou dobrovolně, očekává se od něj, že ji bude vykonávat příkladně. Obzvláště to platí tehdy, jde-li o plnění povinností souvisejících s poskytováním ochrany právům druhých a s prosazováním práva a spravedlnosti. Nelze opomenout ani to, že v nyní posuzovaném případě se jedná o soudkyni civilního úseku soudu, u které se vzhledem k jejímu profesnímu směřování předpokládá precizní znalost právní úpravy opatrovnictví.
9. Druhá námitka stěžovatelky vyjadřuje nesouhlas se zákonnou úpravou jednoinstančnosti kárného řízení ve věcech soudcovských kárných deliktů, avšak stěžovatelka návrh podle §74 zákona o Ústavním soudu v návaznosti na tvrzené porušení svých ústavních práv, nepodala. Ústavní soud zde odkazuje na vlastní judikaturní závěry, kterými je rozhodující senát vázán. V nálezu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.), jímž byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení §21 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění zákona č. 314/2008 Sb. Ústavní soud, z důvodů tam rozvedených dospěl k závěru, že právní úprava, která kárně obviněnému neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, není protiústavní.
10. Také Evropský soud pro lidská práva nepovažuje absenci odvolání proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného, v rozporu s ústavním pořádkem či mezinárodními závazky České republiky. Kárné řízení se soudcem, které vede k jeho propuštění nebo má jiné závažné důsledky, je civilním řízením, na něž se vztahuje civilní část čl. 6 Úmluvy. Článek 6 Úmluvy, nenutí smluvní státy zřizovat odvolací nebo kasační soudy (Platakou proti Řecku, č. 38460/97, rozsudek ze dne 11. ledna 2001, §38).
11. Stěžovatelka je s těmito judikaturními závěry seznámena, neboť je v ústavní stížnosti rozporuje. Stěžovatelka namítá, že byla odsouzena v řízení, jehož jednoinstanční pojetí je z pohledu obecné spravedlnosti, fair procesu, názoru odborné veřejnosti i úvah de lege ferenda přinejmenším diskutabilní. Na podporu svého tvrzení cituje z důvodové zprávy návrhu novely zákona č. 7/2002 Sb. a také z disentního stanoviska JUDr. Lastovecké k citovanému plenárnímu nálezu.
12. Citovaný plenární nález zamítl návrh na zrušení §21 zákona č. 7/2002 Sb., přičemž znění napadeného ustanovení a tudíž i úprava jednoinstančnosti kárného řízení, se od doby vydání plenárního nálezu Ústavního soudu, nezměnila. Podání ústavní stížnosti stěžovatelkou je návrhem na zahájení zvláštního soudního řízení, jehož přezkum je prováděn v omezeném rozsahu, a to z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Nejde tedy o instanční přezkum v rámci kárného řízení. I když stěžovatelce lze přisvědčit, že v současné době je v návrhu novely zákona č. 7/2002 Sb., předkládáno znění, které nově upravuje v §21 a násl. dvojinstančnost kárného řízení, na rozhodování Ústavního soudu v dané věci to nemá (a ani nemůže mít) vliv.
13. Ústavní soud neshledal námitky uvedené v ústavní stížnosti za opodstatněné. Kárný senát se náležitým způsobem vypořádal s obhajobou kárně obviněné, která argumentovala především svým jednáním ve prospěch opatrovance. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny měl proces vedený před kárným soudem kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost každé strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě stranám sporu byly v řádně vedeném a spravedlivém řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv, závěry kárného senátu nevykazují ústavněprávní vady.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu